Ilona Švihlíková – Miroslav Tejkl: Kapitalismus, socialismus a budoucnost aneb Mikeš už přišel

Ukázka z knihy: Publikujeme ukázku z knihy Ilony Švihlíkové a Miroslava Tejkla Kapitalismus, socialismus a budoucnost aneb Mikeš už přišel, která právě vyšla v nakladatelství Rybka Publishers.

„Socialismus pro privilegované“, „socialismus pro VIP“

Domníváme se, že již skutečně jsme v situaci, kdy existuje a funguje takový komplexní koloběh veřejných výdajů a výnosů, kde bez poměrně velkých veřejných výdajů a jejich další přírůstků (které už soukromé výdaje nevytlačují, ale nahrazují a doplňují) není možné udržovat ani veřejné, ani soukromé kapacity natolik vytížené, aby znovu a znovu bylo výsledkem dostatečné naplňování veřejných rozpočtů – umožňující opět veřejné výdaje v rozsahu umožňujícím reprodukovat vždy znovu potřebný koloběh.

Přičemž pokles intenzity veřejných výdajů vede – zdánlivě paradoxně – nakonec k propadu HDP a k růstu relativního zadlužení vůči HDP.

Bez společenského zhodnocování se zřejmě už nelze obejít.

Takže ve skutečnosti už nežijeme v pouze nějak modifikovaném kapitalismu.

S určitou nadsázkou by se dokonce možná dalo říci, že dnešní pozdní kapitalistická mutace systému je ve skutečnosti „socialismem pro VIP“, „socialismem privilegovaných“, ovládaným panujícími vrstvami typickými pro kapitalismus, které poměrně významným dílem parazitují na společenském zhodnocování veřejných rozpočtů.

A je možno se i ptát, jestli tento žurnalisticky asi vcelku výživný a vděčný výraz (socialismus privilegovaných, socialismus pro VIP) je skutečně až tak veliká nadsázka.

Tak či onak žijeme v systému, který přinejmenším v nadkritickém množství obsahuje podstatné prvky „socialismu pro privilegované“, ovládaného ovšem privilegovanou částí té vládnoucí – a kdysi systémově legitimní – třídy pocházející z minulosti – v našem případě z kapitalismu.

Mechanismus komplexního společenského zhodnocování ale stále ještě netvoří dostatečně vnitřně propojený samovyživovací celek, jak by měl, aby mohlo společenské zhodnocování hrát dominantní roli v systémově odlišném, přitom ale „přirozeném“ společenském řádu, který není (na rozdíl od reálného socialismu) pouhým umělým projektem, rukojmím toho, nakolik bude „sladitelný“ se zákonitostmi příslušného civilizačního dějinného období.

Vzájemné společenské zhodnocování stále ještě není skutečně dovršeným cirkulačním koloběhem – efekty komplexního společenského zhodnocování odtékají privilegovaným vrstvám (které kdysi byly systémově legitimními „kapitalisty“), v podobě moderní renty, která podle Evy Klvačové už dnes je „dominantním fenoménem naší doby“.

Tato privilegovaná část společnosti je schopna těžit z efektů daných násobiteli společenského zhodnocování veřejných rozpočtů, vysávat veřejné zdroje a v podobě významem stále sílící renty těžit své výnosy z veřejných výdajů, garancí, zakázek a jakékoli veřejné podpory atd. Zkrátka je jak ochotna, tak i mocensky schopna moderní rentou v čím díl podstatnějším rozsahu doplňovat standardní zisk standardního kapitalismu. Podobně tomu bylo o etapu dříve – ve Francii na konci 18. století, kdy panovala právně privilegovaná, ale v nové společenské ekonomice už nelegitimní aristokracie, absolutistický dvůr a římskokatolická církev. Kapitál netvořil dostatečně samovyživovací celek, revolučně liberální fyziokraté (liberalismus byl tehdy rozhodně revoluční) ho považovali za hodnotově sterilní prvek sterilních odvětví, přičemž čistý přebytek odtékal do starých rent všeho druhu.

V době Karla Marxe, a to nejen ve Velké Británii, by už nikoho nenapadlo považovat průmyslová kapitálová odvětví za sterilní sféru.

XIII. Mikeš už přišel

1. Mikeš přišel odjinud…, ale je už doma

Co vyplývá z předchozích kapitol?

Zkusme si pomoci podobenstvím…

V knížkách Josefa Lady „o moudrém kocourkovi Mikešovi“ je kapitola, v níž Mikešovi blízcí čekají v jeho rodných Hrusicích na návrat oblíbeného kocourka, který se mezitím úspěšně uchytil u cirkusu. Stavějí mu i jakési slavobrány a čekají jeho příchod ze směru od Myšlína, kde byl naposledy viděn.

Jenže pak přijde zpráva, že Mikeš přišel odjinud, konkrétně od Senohrab, a že je už doma v chaloupce u Ševcových.

Stoupenci změny kapitalismu v něco systémově odlišného a jiného vždy věřili a přemítají, jak by měl nový řád vypadat a jak ho zavést – a neuvědomují si, že už vlastně přišel a že už ho do značné míry mají vlastně „doma“.

Až na to, že

přišel „odjinud“, než čekali, že přijde.

Až na to, že

ho ovládají ti, kdo kdysi mnohem legitimněji ovládali jeho kapitalistického předchůdce a kteří v průběhu nepřetržitě a neúprosně probíhajících historických, civilizačních změn legitimitu k tomuto ovládání postupně ztratili…

Až na to, že

ve skutečnosti jde o „socialismus pro privilegované“, kterému i autoři této knihy často i dále obvykle říkají „kapitalismus“ z důvodů setrvačnosti, konvence, ale hlavně kvůli tomu, že v něm existuje ta stará třídní hegemonie a privilegia – stejně jako Francie v 18. století je pro jakoukoli standardní diskusi a diskurs také prostě ještě ta „feudální Francie“ – opět s ohledem na třídní hegemonii, moc a privilegia aristokracie.

Stoupenci proměny kapitalismu v něco systémově jiného a odlišného si často neuvědomují, že jejich úkolem není nějaká vymyšlená a umělá konstrukce.

Tak tomu nebylo ani v historii.

Jejich „subjektivní“ úkol je ve skutečnosti jednodušší.

A je podobný právě tomu úkolu, který měli v jiných souřadnicích jejich předchůdci před staletími – například Francouzi za Velké francouzské revoluce v roce 1789.

Jejich úkolem je zbavit společnost nadvlády a hegemonie privilegované části té sociální skupiny (třídy), která dříve dlouho vládla v kapitalistické společenské ekonomice legitimně, protože své výnosy vytvářela v nadkritickém rozsahu svými vlastními výdaji, prováděnými s nadějí na zisk i bez veřejné podpory v tehdejší robustní, masívní a pouze středně efektivní industriální ekonomice, na jejímž pozadí vystupovalo jakékoli zefektivnění do popředí jako jejich mimořádný zisk.

Ale základ spočíval v tom, že své příjmy si poskytovali příslušníci celé vládnoucí třídy nadkriticky významnou měrou navzájem – ať už to prováděli formou výdajů ze svých soukromých zakázek, nebo přes výdaje z mezd, jejichž zdrojem byli ale soukromí kapitalisté sami.

Taková situace vysoké míry symbiózy je logickým základem systémové legitimity sociálněekonomického panství dané třídy v každé společenské ekonomice směny, kde se vyrábí pro jiné subjekty.

Dnes je ekonomická a politická moc privilegované části této sociální skupiny větší, než kdy po druhé světové válce byla.

Ale obrovské výnosy čím dál více rentního typu jsou čím dál víc utkány a odvozeny z veřejných výdajů z veřejných rozpočtů, prostřednictvím nejrůznější veřejné podpory, která prorůstá společnostmi starého vyspělého světa.

A i v případě, že jsou soukromé čisté výnosy „utkány“ ze soukromých výdajů, děje se tak většinou jen díky dostatečným a dodatečným příležitostem vytvořeným kvůli dostatečnému rozsahu peněz, jež soukromé banky poskytují jako dluh z fraktální mezery a které by bez státem jištěného systému krytí nemohly existovat – peníze první poloviny 19. století by dnešní kapitálovou cirkulaci neobsloužily. Ani ty soukromé výdaje by ze značné části vůbec nemohly být provedeny, kdyby veřejná moc nezajišťovala soukromým bankám reálnou možnost tvořit peníze nekryté vkladem při poskytování soukromých půjček. Soukromé banky přitom těží svůj skutečný úrok ve svůj prospěch z něčeho (z „fraktální mezery“), co není žádnou soukromou zásluhou, ani dílčím vlastnictvím jednotlivé banky a co by nemohlo existovat bez veřejné sféry…

Ve Francii před rokem 1789 existoval málo parametrický „colbertovský“ „kapitalismus pro privilegované“ (velmi odmítaný první školou klasické politické ekonomie, fyziokraty), kterému vládla aristokracie a dvůr absolutistického panovníka ze starého feudalismu.

To bylo potřeba změnit. Možnost změnit tuto situaci pokojně, „po anglicku“, panovník propásl, když třináct let před revolucí odvolal progresívního ministra Turgota, který byl k takovým změnám „za studena“ připraven.

Současnému „socialismu pro privilegované“ vládne nejvlivnější část panující třídy z kapitalismu.

I toto je třeba změnit.

Ilona Švihlíková – Miroslav Tejkl: Kapitalismus, socialismus a budoucnost aneb Mikeš už přišel, Rybka Publishers: Praha 2017.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.