Amerika first v podání Noama Chomského (2. část)

Ivo Šebestík v druhém díle svého článku dál sleduje Chomského kritiku politiky „America First“, jak se formulovala dávno před Donaldem Trumpem.

První část článku si můžete přečíst zde.

Ještě než budeme pokračovat v záznamu některých pasáží z rozhovoru Noama Chomského s Davidem Barsamianem, který vyšel ve Spojených státech už před čtvrtstoletím pod titulkem Secrets, Lies and Democracy [1], a v některých jeho dalších drobnějších textech, doplním stručně obsah první části o několik poznámek.

Ještě jednou Gehlen, nacista v amerických službách

Nacisté, kteří v počtu několika set pracovali pro Spojené státy v Gehlenově [2] týmu, působili zejména v Pobaltí a na Ukrajině, kde se mohli opřít o domácí protirusky orientované struktury, které v době okupace sovětských území kolaborovaly s nacisty.

V roce 1956 spolková vláda v Německu, pod vedením Konrada Adenauera, Gehlenův „úřad“ zaměstnávající na čtyři tisíce osob, rozpustila. Učinila tak pod tlakem veřejné kritiky. Ovšem vzápětí na to zřídila Spolkovou zpravodajskou službu, do jejíhož čela opět postavila Reinharda Gehlena. Ten ji vedl až do roku 1968. Činnost těchto nacistů ve službách USA a poválečného Německa spočívala mimo jiné i ve zpracovávání německých válečných zajatců propouštěných v průběhu padesátých let ze sovětských lágrů. Mnozí z nich byli získáni pro spolupráci.

Na druhé straně samozřejmě ani sovětské zpravodajské organizace a jejich obdoby v satelitních státech (Stasi, StB a jiné) neváhaly využívat informací pocházejících od zajatých nacistů pro své zájmy v kontextu studené války. Je ale otázka, která z obou poválečných supervelmocí skutečně usilovala o zničení svého protivníka a byla tak strůjcem morálně pochybných metod. Zda to byl Sovětský svaz, jak tvrdil základní americký dokument studené války NSC 68, jehož autorem byl jistý Paul Nitze, talentovaný propagandista zpracovávající ve zmíněném dokumentu tradiční pohádkové téma střetu Dobra a Zla. Nebo je věrohodnější teze, že v období takzvané studené války to byly mnohem více Spojené státy, které se snažily Sovětský svaz nejprve eliminovat mocensky a pak přimět k ústupu, rozpadu a nakonec kolonizovat svým kapitálem jeho území a území států, které Rusové ovládali.

Američan Noam Chomsky se v eseji z roku 1992 věnovaném studené válce přiklání spíše k tezi druhé. Ostatně, potvrzuje ji nepřímo, ale přesto spolehlivě, i ohromný rozsah poválečných aktivit Spojených států po celém světě, které přinášely násilné změny režimů, konflikty, spory, krize, krveprolití, války a materiální škody velkých rozměrů.

Podle Chomského se Spojené státy (samy o sobě nebo v rámci takzvaného demokratického Západu) ale stylizovaly do role obránců svobody, zatímco Sovětský svaz byl „noční můrou“, kterou bylo třeba vyhnat z místnosti, ve které se usadila. Tento pohádkový příběh o americkém Dobru a ruském (sovětském) Zlu, podle Chomského podpořil v americkém Kongresu i český prezident Václav Havel, jemuž američtí liberálové nadšeně aplaudovali.

V rozhovoru s Barsamianem Chomsky v předstihu 24 let Chomsky v podstatě přesně definuje tehdejší, ale i současné pojetí americké demokracie. Cituje v té souvislosti Thomase Carotherse, který se za Reaganovy vlády podílel na takzvaném „projektu na podporu demokracie“ a napsal o něm i knihu. Chomsky říká: „Tvrdí (Carothers – poznámka iš), že Spojené státy se snaží vytvořit formu demokracie s uspořádáním odshora dolů, která ponechá výkonnou moc v rukou stávajících mocenských struktur – což jsou v podstatě korporace a jejich spojenci. Jakákoliv forma demokracie, která zachová původní struktury nezměněné, je přípustná. Stejně tak nelze tolerovat jakoukoliv formu, která jejich moc omezuje.“

Domnívám se, že tato Chomského formulace opírající se o Carothersův text, velice přesně, a přitom jednoduše a srozumitelně, vysvětluje i současný problém vztahů establishmentu (elit) na straně jedné a demokracie (občanů) na straně druhé. Vysvětluje rovněž skutečné cíle americké (obecně západní nebo ještě přesněji cíle nadnárodních korporací Západu) strategie ve světě, které se téměř vždy skrývají za hesla převzatá z mytologických a pohádkových příběhů o souboji Dobra a Zla, přičemž role obou stran bývají přiděleny černobíle, schematicky, nesprávně, nespravedlivě ne-li přesně obráceně.

Chomsky po následující Barsamianově otázce na charakter demokracie jako takové odpovídá opět velice výstižně: „… společnost je demokratická do té míry, do jaké mají lidé smysluplnou možnost účastnit se utváření veřejné politiky.“ A o několik řádků dále cituje názor na demokracii z dílny politologa Thomase Fergusona, který hovoří o takzvané „investiční teorii politiky“. Ferguson je přesvědčen, že „stát ovládají seskupení investorů, kteří se sdružují kvůli nějakému společnému zájmu. Ke vstupu do politické arény musíte vlastnit dostatek zdrojů a soukromé moci, abyste se mohl stát členem takového uskupení… Ferguson tvrdí, že od začátku devatenáctého století probíhá mezi takovými skupinami investorů boj o moc. Dlouhá časová období, během nichž se zdánlivě nic důležitého neděje, jsou jednoduše periodami, v nichž se hlavní skupiny víceméně shodují v tom, jak by měla veřejná politika vypadat. K okamžikům střetů dochází, pokud mají skupiny investorů rozdílné názory.“

Jak je vidět, o občanech v souvislosti s „jejich“ demokracií (vládou lidu) ani slovo. Tam, kde demokratické uspořádání ovlivňují peníze a kde tento vliv soustavně roste a vytlačuje právě ony tak často zmiňované hodnoty (právo, spravedlnost, pravda, svoboda, demokracie, kooperace, empatie, solidarita, mír), tam se zastupitelská (parlamentní) demokracie stává v podstatě jen pláštěm, pod kterým se ukrývají skuteční nikým nevolení nositelé moci a jejich účelově pracující vykladači „hodnot“. Je to spíše hra na demokracii a svoboda slova je zajištěna jen díky tomu, že v oceánu obsahově vyprázdněných slov, ve kterém se naše civilizace topí, spolehlivě tonou i slova obsahově plná a myšlenkově závažná. Utopené myšlenky skutečné vládce neohrožují, proto mohou svobodně vznikat a padat do oceánu slané vody, která je uprostřed permanentního integrovaného žvanění každého a úplně všech, i těch bez rozumu či hlavně těch, spolehlivě rozmočí.

Ale zpět ke „studené válce“, kterou Chomsky nechápe jako vedenou primárně mezi USA a Sovětským svazem, ale jako válku mezi korporacemi Západu a mocností, která překážela (a Rusko v tom smyslu překáží i dnes) jejich vlivu, moci a ziskům.

Nitzeho studenoválečná „bible“ NSC 68

Podle Nitzeho, autora studenoválečné „bible“ NSC 68, jež spatřila světlo světa v dubnu Léta Páně 1950, bylo hlavním cílem Kremlu „podvracení nebo násilné zničení vládních mechanismů a společenských struktur všude na světě“. Sovětský svaz a jeho satelity tento dokument definuje jako „otrocký stát“, který se snaží zničit svobodu a nastolit neomezenou moc nad lidmi všude na světě. A právě tomuto hanebnému cíli Moskvy čelily Spojené státy jako Perseus Gorgoně.

NSC 68 je dokumentem argumentačně vzato středověkým ve smyslu Kladiva na čarodějnice, což je, podle mého mínění, důležitý poznatek o trvalé účinnosti starobylých ideologických textů stavějících do protikladu princip božský a ďábelský při úplném ignorování reality. Přirozeně extrémní (ale oficiální!) verze studenoválečného konfliktu mezi „darebáckým“ Sovětským svazem (hle, jakou kontinuitu má středověká polarita vedoucí od studené války k údajnému boji proti terorismu à la George Bush mladší!) a Spojenými státy „z boží milosti“ nebyla všeobecně přijímána ani v samotné Americe. Soudnější lidé či lidé, kteří ani ve vysokých politických funkcích nezapomněli na to, že obyvatelstvo jejich vlastní země není duševně méněcenné, upřednostňovali méně extrémní polaritu a připouštěli, že vztah USA a SSSR může být „složitější“.

V zásadě se ovšem málokdo ve Spojených státech odvažoval připustit, že jejich supervelmoc neusiluje o dobro ve světě, tedy o demokracii, svobodu a prosperitu pro všechny lidi na planetě, ale o prosté mocenské vyřazení konkurenčního protivníka, který západnímu kapitálu blokoval příliš velké území i s jeho surovinovými, materiálními a lidskými zdroji. A že údajný boj Dobra se Zlem, tedy Světla s Tmou a Svobody a Totalitou byl ve skutečnosti jen marketingovou značkou, logem pracujícím se středověkou myšlenkovou konstrukcí Ďábla, který musí být svržen do hlubin, odkud se už nikdy nebude moci vyplazit na světlo boží.

Autoři dojemného amerického příběhu velmi snadno rozšířili velmocenský konflikt s mytologickými a náboženskými prvky obecně na „boj o záchranu civilizace“. Používat výrazu „civilizace“ v kontrastu se „silami temnot“ představovalo možnost, jak z amerického plánu na světovou dominanci učinit celosvětový problém a přání všech „věřících“.

Noam Chomsky v eseji o studené válce z roku 1992 zmiňuje poválečnou snahu USA zabránit tomu, aby „kterýkoliv kout světa mohl odmítnout americkou péči“. V souvislosti s tím se USA obávaly, aby se snad poražené země, Německo a Japonsko, nestaly „ostrůvky neutrality v rozděleném světě“. Chomsky píše: „Pět let po tom, co byl Sovětský svaz téměř zničen mocnostmi Osy, musely být oba státy (Německo a Japonsko – poznámka iš) integrovány do aliance pod vedením Spojených států. Jejím cílem bylo zlikvidovat sovětský systém, který se Ose nepodařilo rozbít.“

Tato Chomského formulace je velice tvrdá, neboť v zásadě připouští, že Spojené státy „ve věci zničení Sovětského svazu“ vlastně převzaly štafetu od Osy Berlín – Tokio – Řím. Pokud bychom spočítali oběti amerického geopolitického „inženýrství“ v celém světě po dobu sedmi desetiletí od konce druhé světové války a materiální škody, možná by toto „následnictví“ při plnění úkolu zničení Ruska vyhlíželo ještě věrohodněji.

Důležitou součástí „gotické“ (temné středověké) struktury americké studenoválečné ideologie byl samotný fakt nutnosti zničení protivníka. „Ďábelské plány otrockého státu (SSSR – poznámka iš) jsou jeho přirozenými vlastnostmi. K posouzení těchto doktrín tím pádem nepotřebujeme řádné historické doklady,“ vysvětluje Chomsky prostou tezi americké studenoválečné ideologie.

Středověké církevní pojetí Ďábla bylo také nekompromisně rezolutní. Důkaz jeho existence nepotřeboval fakta. Navíc, s Ďáblem se nejedná, Ďábla je třeba zničit. V mnoha evropských chrámech nacházíme gotické a barokní obrazy velkých mistrů zobrazující vznešené andělské bytosti, kterak se snášejí z nebes, aby svými meči rozhodně srazily do podsvětních hlubin odporné čertovské příšerky s křídly netopýrů.

Na jedné straně Dobro zobrazované mírně naivním způsobem gotické malby jako krásné, ušlechtilé, ovšem odhodlané a nekompromisní ve svém boji se Zlem. Na straně druhé pekelné výjevy a odpudivé šedočerné tváře rozšklebených čertů, ovšem po zásluze padajících do propasti.

Absence důkazů a faktů pro tvrzení ideologů je ve středověkém mátožném myšlení úplně samozřejmá věc. Člověk si ostatně nemůže nevzpomenout na to, jak tento princip „absence důkazů“ dokonale funguje i ve druhé (dost možná nechtěné) fázi „studené války“. O příklady není nouze: Kauza Skripalových v Anglii nebo údajný chemický útok v Sýrii.

Ani jediný validní důkaz, a přesto studenoválečný dokument z roku 1950, NSC 68, funguje bezchybně dál. A jako Václav Havel v americkém Kongresu dokázal, že mýtu o boji Dobra se Zlem věří bezezbytku a rád, dokazují nejvyšší představitelé v mnoha evropských zemích svoji víru obdobným způsobem i dnes. Středověk vítězí nad rozumem i v prvních desetiletích 21. století, a to bez ohledu na technologický pokrok. Komické a k pláči zároveň!

Už pouhá existence Sovětského svazu „představovala agresi“

Noam Chomsky v eseji o studené válce připomíná liberálního historika diplomacie, Johna Lewise Gaddise, který už intervenci do Ruska, ke které došlo po bolševické revoluci, považoval za „obrannou akci“. Americký prezident Wilson si pro Rusko přál „právo na sebeurčení“, ovšem s tím, že Spojené státy samy vyberou Rusku vládce, a to třeba i násilím. „Invaze se tak změnila v čistě obrannou záležitost,“ píše Chomsky.

Opět zde tedy máme starší příklad „obrany útokem“, který byl v dějinách vztahů mezi Západem a Ruskem několikrát napodoben a rozšířil se do americké „zahraniční politiky“ v mnoha oblastech světa v podobě takzvaných „preventivních válek“, jež nesly extrémně cynické označení mise, opět vypůjčené z církevních dějin šíření křesťanství u pohanů. Označit agresi coby v podstatě náboženskou misi (misii), to už chce opravdu fantazii na úrovni a kus arogantní drzosti k tomu.

Britský historik Norman Stone vidí jednu z příčin vzniku studené války ve faktu, že Sovětský svaz neomezil svoji výzbroj na úroveň, která by byla hluboko pod úrovní americké a obecně západní. I v této „úvaze“ můžeme spatřovat analogii k americkému požadavku kontroly jaderných zbraní, kterému současné Amerikou ohrožené státy (Írán, Severní Korea ale i další) rozumí úplně stejně, jako mu rozuměl Sovětský svaz v poválečných letech. Moskva věděla velmi dobře, že by ztratila nejenom svoji poválečnou mocenskou pozici ve světě a svoji „ochrannou zónu“ satelitů ve střední a východní Evropě, ale posléze i samostatnost a že by se i samotné Rusko stalo pouhou kolonií západního kapitálu a rezervoárem surovin, levné pracovní síly a zdrojem spotřebitelů západních přebytků.

Norman Stone tedy v podstatě – a hlavně nechtě – definuje sovětskou strategii správně. Jako sebeobranou. Takto tedy zůstává otázka, kdo koho vlastně ohrožoval s cílem úplného zničení a kolonizování stále před námi. Je to otázka naprosto zásadní, neboť pouze z jejího zodpovězení je možné definovat s velkou přesností každou z událostí oné studené války. Ale také události a jevy současných amerických aktivit namířených proti Rusku.

Americký útočný vojenský pakt NATO se soustavně rozšiřuje směrem k Moskvě, je to ovšem Kreml, kdo přece pomýšlí na vládu nad světem a ohrožuje Západ. Komické? Ovšem jen za předpokladu, že by na současný svět byl veselý pohled. A to rozhodně není.

Kdyby měl dokument NSC 68 pravdu v tom smyslu, že onou „říší zla“ byl Sovětský svaz v epoše bolševismu a stalinismu, pak by nemělo smyslu ve válce Západu proti Rusku pokračovat i poté, kdy se Sovětský svaz rozpadl a „pozůstalé“ Rusko nastoupilo cestu kapitalismu, dokonce toho až příliš „kapitalistického“. Pouhý tento fakt sám o sobě usvědčuje americkou studenoválečnou doktrínu z nepravdivosti a účelovosti.

Souboj Západu s Ruskem má hlubší příčinu než pouhý boj s bolševismem

Dovolte na závěr drobnou poznámku již mimo Chomského teze: Souboj Západu s Ruskem má bohužel mnohem hlubší kořeny a dá se říci, že souvisel s jeho bolševismem jen okrajově. Problémem Ruska je v očích Západu (USA) jeho „rozměrová předimenzovanost“ a urputná snaha o nezávislost a uznání ze strany Západu. Západ ale nechce (a nikdy nechtěl!) Rusko uznávat ani respektovat. Chce ho kolonizovat a jeho zdroje vysát do dna. A tak bez ohledu na to, že Sovětský svaz byl totalitní mocností, která negativně drasticky uplatňovala svoji moc doma a zasahovala i do života řady evropských zemí, není možné přehlížet, že mnohé z toho, co Rusové činili v Evropě i ve světě, bylo nakonec jen reakcí před faktem vlastního ohrožení a reálnou hrozbou zničení. Nejenom bolševismu, ale Ruska jako mocnosti a státu.

To ohrožení – jak je vidět dnes a právě dnes – se ale netýkalo takzvaného socialistického uspořádání, bolševismu či vizí (někdy snad) možného nastolení komunismu. Rusko bylo ohroženo Západem především proto, že to bylo Rusko a že západnímu kapitálu nesmírně překáželo a vlastně mu hatilo plány na postupné požírání celé planety. A tak, jak to v dějinách bývá poměrně často, síly, které samy o sobě nejsou chvályhodné a spravedlivé, mohou nakonec přispívat k alespoň trochu málo bezpečnějšímu světu.

A ještě jedna maličkost úplně na okraj: Rusové jsou jediný národ, který na evropském kontinentu (a dokonce i s celosvětovým rozsahem) vytvořil dlouhodobě existující mocnost, jejíž původ není anglosaský nebo románský. V pojetí západoevropských národů byli Slované vždy někým spíše ovládaným než ovládajícím, a to zůstává někde hluboko ve freudovském nevědomí Západu. Slovanů byla kdysi v Evropě síla převeliká a jen díky jejich „nejednotnosti“, jakou si nesmírně pochvalovala starší německá historiografie, nebyli Slované schopni spojovat se (dlouhodobě) ve větší celky a říše, které by konkurovaly nebo dokonce zatlačily říše jiných evropských etnik. Jen Rusům se z nějakých důvodů podařilo vytvořit nejprve velkou evropskou mocnost a potom dokonce mocnost celosvětovou. Tohle – podle mého názoru – působí evropskému Západu i Spojeným státům trauma.

Západ vyrůstá téměř celý z Karla Velikého, a vlastně už z krále Artuše, zatímco Rusko se v jeho představách vynořuje odkudsi z mlh a nekonečných borovicových lesů Východu plných močálů a chaloupek na kuří nožce. Západ má latinskou nebo protestantskou víru, Rusko je pravoslavné. Západ píše latinkou, Rusové azbukou. Západ má Červenou Karkulku a Rusko Žabku a carevnu. Západ je prostě Západ a Rusko je Východ, potomek Byzance, který má v sobě příliš mnoho Asie. Proti podvědomé nedůvěře Západu vůči Rusku, jež je tak trochu i „civilizačním“ pohrdáním a nevraživostí, bude každý na Západě ostře protestovat jako proti něčemu dávno překonanému či dokonce nikdy neexistujícímu. Nebude chtít rozumět tomu, co prostě tisícileté dějiny zasunuly hluboko do myšlení národů a co se může kdykoliv vynořit na povrch, pokud se k tomu naskytne aktuální příležitost. Vynoří se to přitom téměř vždy jako nepojmenované a nepřiznané, ale o to více to bude působit.

Je to můj osobní názor, ale soudím, že Západ má s Ruskem skutečně hlubinný problém, jaký souvisel minimálně s jeho bolševickým uspořádáním a velmi málo se svobodou a demokracií. Zato souvisel a souvisí enormně s kapitálem, zisky a touhou Západu vládnout, ovládat a diktovat podmínky.

Pokračování příště

Odkazy:

[1] Česky Tajnosti, lži a demokracie, Votobia, Olomouc 1999

[2] Generál Reinhard Gehlen byl šéfem německé zpravodajské služby na východní frontě. Američané jej vzali po válce do svých služeb i s celou rozsáhlou sítí pro nacisty původně pracujících špiónů, konfidentů a teroristů a v podstatě jich využívali k podobným ne-li stejným cílům.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.