Historička umění Věra Beranová recenzuje právě probíhající výstavu pražské Bienále Ve věci umění: Pojď blíž.
Pražský návštěvník má možnost si v současných horkých dnech až do letošního podzimu prohlédnout pozoruhodnou výstavu. Nachází se v různých objektech Prahy. K vidění ale i k poslechu a především intenzivnímu vnímání se před divákem otevírají nejen nejrůznější prostory, ale také ty nejrůznější umělecké odpovědi na současný svět a na postavení každého z nás v dnešním světě.
Pražské Bienále nazvané Ve věci umění je v pořadí první, které představuje většinou současnou tvorbu. Část z ní vznikla dokonce v posledním roce. První letošního edice prvního Bienále je nazvaná Pojď blíž. Toto označení má svůj hluboký podtext, a to nejen v obecném slova smyslu. Tato výzva má nicméně především svůj jedinečný význam právě v naší situaci, v rámci současné světové zdravotní krize, která nás uvězňuje a zahání do izolace.
Umění, a zvlášť to moderní, nás vyzývá svými prostředky, provokuje a svým způsobem dotírá: Pojď blíž, účastni se, podílej se, rozmlouvej, projev souhlas i nesouhlas. Tyto výzvy se netýkají jen vlastního výtvarného uměleckého výrazu, ale reagují až na samou podstatu lidské, společenské existence.
Je velmi nesnadné se pokoušet písemnou formou čtenáři přiblížit alespoň některé z vystavených objektů. Snad ty nejsnáze popsatelné. Tak například z obrazovky se do nekonečna ozývá jedna věta Was ist gut? Tato otázka se zdá až nesnesitelná a autorka se přistihla, že se snaží opustit sál, kde bylo vystaveno plno jistě zajímavých objektů a kde stále zněla tato otázka. Až vtíravě působí například fotografie Antanase Sutkuse nazvaná Slepý pionýr, která je datovaná rokem 1962. Ze stejného roku je v hlavním sále Městské knihovny umístěný velký formát Bohumily Doležalové nazvaný Cigánské děti, silně připomínající mexickou sociální malbu. Svým způsobem toto dílo konvenuje velkoformátové malbě Ronata Gutussa nazvané Zprávy z roku 1971. K těm objektům, staršího data, bychom mohli přiřadit i objekt Adrieny Šimotové z roku 1977 nazvaný Osamělá. V prostorách Knihovny však převládají díla v podstatě datovaná současným rokem. Jako například série Omalovánky Roberta Gabriše, množství obřích poněkud zamlžených portrétů zavěšených v prostoru a doplněných větou „Děkujeme, že nám vládnete“ Jirky Skály. Jsou zde vystaveny i objekty, které v plné míře poskytují návštěvníkovi co nejširší pole možného výkladu, jako jsou například realistické dřevěné schůdky vedoucí do prostoru a doplněné mnohoznačnou cedulkou „Diváci bez uměleckého díla“. Nebo poněkud starší velká hromada smetí vytvořená či vymyšlená Thomasem Hirschlaem nazvaná „Děkuji“ z roku 1995. Svým námětem je dnes naprosto aktuální série malých kreseb Otty Widaseriho s figurami vyzbrojenými rouškami se spoutanýma rukama. Je opravdu velmi těžké vybrat například z množství projekcí, které jsou snad nejzřetelnějšími nositeli myšlenek představujících možná současná umělecká nasměrování. Jistě bychom mohli namítnout, že ne všechna díla jsou výrazem současnosti, tím se jistě nic nemění na jejich kvalitě. Někdy právě naopak. Pozorný návštěvník zahraničních, ale i některých domácích přehlídek, by mohl namítnout, že řada uměleckého, výtvarného nasměrování vznikla už nejméně v 60. letech 20. století, a tak tedy jistě hledá to jedinečné, současné, co by se odlišovalo od toho předchozího. Můžeme jen přát organizátorům, aby na příštím Bienále ještě průkazněji vyhmátli „tep na duchu doby“.
Návštěvník výstavy má k dispozici úsporný bulletin, kde se kurátoři Tereza Stejskalová a Vít Havránek zamýšlí nad globálními otázkami umění, zvláště pak umění současného. Již jen vypočítání všech těch problémů, rozporů doby je v podstatě nekonečné. Když bychom se jen zamysleli nad těmi stěžejními: ekologickou krizí, uprchlickou krizi, v posledních doslova týdnech pak krizi či dokonce pandemii virovou, a to již se vůbec nezmiňujeme o možné hospodářské situaci. To jsme v hmotném, měřitelném světě. Jak je to však se světem duchovním? Ve své podstatě i světem umění?
Umění se vymyká tomuto dělení, má tu jedinečnou možnost svět kolem sebe odrážet, ale také jej svými prostředky velmi jasně, razantně vytvářet. Velkou úlohu zde sehrává schopnost vnímat. V této souvislosti, ať chceme, či ne, proniká nám do našich úvah slovo, termín, pojem „realismus“. Velmi často se realismus nemůže obejít bez přívlastků. Jako například: naturalismus, socialistický realismus, sociální realismus, nový realismus, dokumentaristický realismus, cinema vérité a další. Většina vystavené tvorby na současném pražském Bienále je svým způsobem také realistická, i když v podstatě svými volenými prostředky nemůže být ani jiná. Velkou roli zde sehrává jistá bezprostřednost, hraje svou úlohu racionalita, avšak ve velké většině podtržena silnou emocionalitou. Svou úlohu, tak jako u každého vnímání uměleckého díla, sehrává i zkušenost. Jistě, že vždy jde o zkušenost individuální, svým způsobem determinovanou mocenskými, národními, geografickými, genderovými vztahy atd.
Umělecká tvorba jistě vzniká z určité zkušenosti a je také vnímána prostřednictvím jistých zkušeností. Kurátoři této přehlídky se pak ptají: lze tedy vázat konkrétní zkušenost na pochopení, prožití konkrétního uměleckého díla? Je možné vstoupit do zážitku, který je nám ze své podstaty cizí, protože pocházíme z jiného sociálně-kulturního prostředí a máme jinou zkušenost? Jistě, že některé zkušenosti jsou univerzálnější a umění s nimi tradičně pracovalo a pracuje. Současná přehlídka jako by si vybírala a právě stavěla na těch zkušenostech obecně lidských, v podstatě fundamentálních, často pojatých v syrové až surové podobě. Vedle toho se tu objevuje otázka další: Jsme schopni a ochotni přijmout i naši prožitou zkušenost předloženou v této podobě. Tak například porod můžeme osobně prožít několikrát, jsme však schopny jej (a v jaké podobě) vnímat v uzavřeném výstavním prostoru, tedy znovu jej „umělecky“ prožít. Jakou úlohu zde pak hraje zkušenost?
Apelativnost je ve své podstatě společná drtivé většině vystavené tvorby, prezentované na různých místech Prahy. V rámci Galerie hlavního města Prahy se jedná o prostory v Městské knihovně, další exponáty může návštěvník v Pražské tržnici, na Nádraží Holešovice, na Piazzettě u OC DBK Praha, v Panorama hotelu Praha a také v rámci Menzy Strahov. Lokalit je tedy pět, a to naprosto odlišných, z nichž většina není a nikdy nebyla určena k výstavní činnosti. Tím se však ještě zřetelněji podtrhuje záměr Bienále: vtáhnout často kolemjdoucího, náhodného chodce, který je bez záměru, jen tak mimoděk vtažen, osloven, pobaven, pobouřen vystaveným „uměleckým dílem“. K širokému zájmu přispívá i volné vstupné do všech objektů a na všechny akce pořádané při tomto Bienále. Jistě, že ne veškeré publikum pozorně projde všemi prostorami. Je asi příznačné, že je to především mladé publikum, které většinou se zájmem doslova zkoumá objekty. Starší a vlastně nejstarší generace, dost často odchází – aniž by vkročila dál do expozice. Jistě, že to není nijak překvapivé zjištění.
Tato ojedinělá přehlídka má být ukončena 15. listopadu tohoto roku. Účastní se zde 45 umělců různých národností. Cílem výstavy je přivést do Prahy současnou mezinárodní tvorbu a založit zde tradici přehlídky v pravém slova smyslu současné široké názorově různorodé nabídky umělecké a výtvarné tvorby.
Měli bychom si přát, aby tento bohulibý čin spočívající v pravidelných přehlídkách toho opravdu současného výtvarného umění, zakořenil jako bienální setkávaní a Praha se tak stala opravdovým centrum současného umění.