Jak ruské sankce změnily český trh s masem

Karel Žďárský se ptá, k čemu byly protiruské sankce, když zřetelně urychlily rozvoj zemědělského sektoru v Rusku a ruskou soběstačnost. Jak je to u nás?

Na pozadí koronavirové krize probíhají změny v ekonomice některých významných zemí, které ještě před pár lety byly zajímavým teritoriem pro český export a které snad ani nechceme vidět.

Jedním z těchto příkladů je vývoj ruské ekonomiky, přesněji vývoj zemědělství a potravinářského průmyslu. Po rozvalu ruské ekonomiky v počátku devadesátých let Rusko – tato země s ohromným potenciálem pro rozvoj agrárního sektoru – dováželo 70 % drůbežího, 40 % vepřového a 45 % hovězího masa. Naprostá závislost na dovozu resp. neschopnost uživit vlastní obyvatelstvo. Pro zemi, která chce aspirovat na to být velmocí, je taková závislost sotva přijatelná.

Je minimálně – jak si ještě ukážeme – i pro nás zajímavé sledovat, jak se tento sektor cílevědomou politikou za posledních dvacet let změnil a stal se významným exportérem. Je dobře známo, že Rusko je dnes velkým hráčem na trhu s obilím. A pamětníci si vzpomenou, že v osmdesátých letech tehdejší Sovětský svaz nebyl schopen existovat bez každoročních dovozů obilí, především pšenice, v rozsahu desítek milionů tun. To se změnilo a dnes je příjem z vývozu obilí významným zdrojem deviz – po vývozu energetických surovin je druhý největší.

V letošním roce ruští výrobci vyvezou do Číny více 100 tis. tun drůbežího masa, vloni byl vývoz v podstatě nulový. Přitom si pochvalují, že na tomto trhu se uplatní i kuřecí pařáty, které čínští spotřebitelé považují za delikatesu, kterou na ruském trhu (stejně jako u nás) nikdo nechce. Pro Rusy je to nesporný úspěch – od dovozu zmražených kuřecích stehen z USA v devadesátých letech – spotřebitelé to nazývali příznačně jako „nožky Bushe“ – k vývozu na nejbližší rostoucí trh, který má v podstatě neomezené potřeby.

Stojí za to si připomenout, jak k tomu došlo. Devalvací rublu koncem devadesátých let se cena dovozu tohoto masa výrazně zvýšila a to přilákalo první větší investice do tohoto oboru.  Rozhodující však byla dvě následující opatření. V roce 2003 byla na dovoz masa vydána tarifní omezení. Byly stanoveny kvantitativní kvoty na dovoz a po jejich překročení se uplatňovala vysoká cla. To byla ochrana domácího trhu. Konečně třetím krokem bylo vyhlášení vládního programu o pět let později, který zavedl zvýhodněné dlouhodobé úvěry, které přitáhly další kapitál do odvětví. Na závěr – v roce 2013 byly pak zrušeny i zvýhodněné celní tarify pro některé země – především pro Brazílii (člen BRICS).

Výsledkem těchto kroků je vzestup výroby drůbežího masa na 5 mil tun v roce 2019 – oproti konci devadesátých let je to vzestup na osminásobek a následkem je vstup na zahraniční trh jako exportéři.

V podstatě stejný obrázek je vývoj výroby vepřového masa. Výsledkem je vzestup výroby na více než 4 mil tun, kterou zajišťují velké kombináty. Ještě v roce 2005 byla tuzemská výroba vepřového v objemu 1,5 mil tun zajišťována ze 70 % v podstatě od drobných výrobců typu záhumenků.  Přitom v roce 2009 se dováželo 1,25 mil tun vepřového, které bylo regulováno bezcelními kvótami. Od letošního roku jsou kvoty zrušeny a trh je chráněn jednotným clem. Podle ruských expertů je trh s masem plně zásoben, ceny vepřového masa jsou stabilní a dokonce mírně poklesly. Dnes je hlavním objektem zájmu výrobců rozsáhlý čínský trh, na který začínají dodávky.

V zásadě podobná situace se začíná projevovat i na trhu s hovězím masem a je jen otázkou času (obrat stáda je tam delší než při chovu prasat), kdy se podaří plně uspokojit tuzemskou poptávku.

Vývoj na ruském trhu s masem je zajímavý především pro naše exportéry a také pro zemědělce jako výrobce. V minulosti byl ruský trh i pro naše exportéry zajímavý a určitou část dodávek jsme mohli na tento trh směřovat. Dokonce na české ambasádě v Rusku byl obchodní rada, který měl koordinovat český agrární export.

Po roce 2014 se česká vláda připojila k evropským sankcím proti Rusku, což zastavilo český agrární export, protože ruská vláda vyhlásila odvetná opatření v podobě uzavření trhu pro dovoz potravin ze zahraničí.

Jak plyne z výše uvedených dat, jsou možnosti návratu našich firem na tento trh do budoucna uzavřeny. Nemá cenu si zde něco nalhávat.

Naopak – sankce, které byly přijaty proti Rusku po roce 2014 – zcela zřetelně urychlily rozvoj zemědělského sektoru v Rusku a to se vlivem urychlené orientace na soběstačnost stalo nejen soběstačné, ale je také významným vývozcem. Pak se ovšem je dobré se ptát – k čemu takové sankce vlastně byly? Komu pomohly – EU jako vývozci nebo ruským zemědělcům? Odpověď je jasná. V  zásadním odvětví, kterým je v každé ekonomice výroba potravin, sankce Rusku jednoznačně pomohly, protože ruské embargo na dovozy vytvořilo ochrannou barieru proti dovozu. Sotva to lze hodnotit jinak.

Celá tato historie je poučná ještě z jiného zorného úhlu – a to, jak je na tom dnes naše zemědělství. V jakém rozsahu zajišťujeme spotřebu základních potravin vlastními silami? A tady si musíme umět přiznat – pro někoho trpkou pravdu – za posledních patnáct let se naše soběstačnost ve výrobě základních potravin zhoršila v míře, jakou si nikdo před patnácti lety nedovedl představit.

Těch patnáct let není náhoda. Je to patnáct let po našem vstupu do EU, který měl přinést českému zemědělství rozvoj. Nepochybuji o tom, že vstup do EU českému zemědělství určité možnosti přinesl. Ale jak chápeme jeho rozvoj? Je i v tom, že bychom byli soběstační, že dokážeme dnes vlastními silami zajistit základní potraviny? Myslím si, že tak to bohužel není.

Jsme dnes soběstační pouze v pěstování obilí, v rostlinné výrobě jako celku již nikoli – o domácí zelenině a ovoci bylo přece napsáno tolik. Přežívá jen několik výrobců. Živočišná výroba je dnes málo ekonomicky zajímavá.

Jak nasvědčují dostupné údaje, pak v současnosti pokrývá tuzemská produkce jen necelých čtyřicet procent tuzemské spotřeby vepřového masa. Přitom – před dvaceti lety – byla spotřeba a výroba v podstatě v rovnováze. Ve spotřebě drůbežího (kuřecího) masa, tam je dosahováno lepších výsledků – soběstačnost dosahovala 65 % a oproti roku 2010, kdy soběstačnost byla kolem 85 %, ovšem výrazně klesla.

Ruské sankce měly na náš trh ještě daleko horší efekt. Vepřové maso západoevropských výrobců, které předtím směřovalo na ruský trh,  v rostoucí míře končí na našem trhu. Podle údajů české Agrární komory jsou chovatelské kapacity některých zemí násobně vyšší než jejich spotřeba. Např. Španělsko má kolem 30 milionů zvířat, se soběstačností 374 procent, SRN má kolem 29 milionů zvířat, se soběstačností 122 procent. Dánsko má kolem 25 milionů zvířat, se soběstačností 880 – 920 procent a Francie má kolem 16 milionů zvířat, se soběstačností 107 procent. Tyto kapacity musejí najít svůj odbyt – jinak to ani nejde.

Právě tato čísla mnohé vysvětlují. Proto například se na pultech mnoha obchodních řetězců v ČR náš spotřebitel dnes stále častěji setkává s vepřovým masem ve vakuových obalech – země původu – Španělsko. To maso putuje 14 dní přes půl Evropy, aby se dostalo za velmi výhodné ceny českému spotřebiteli. Řekněme si to upřímně – jsou to přebytky, které na jejich trhu nenajdou uplatnění a tak se pošlou k nám. Před pěti lety maso tohoto původu na našem trhu nebylo.

Jak kvalitní takové maso může být? Takovou otázku si raději nikdo nepokládá – ono by to asi nebylo dost politicky korektní, jak se dnes s oblibou říká. A někteří politici to pak ještě vysvětlují, jak je to spotřebitele výhodné. Přitom kvalitní vepřové z českých chovů na trhu je pouze za ceny mnohem vyšší.

Proč jsou tak výhodné ceny za toto dovozové maso – to má docela jednoduché vysvětlení. Zemědělci mohou čerpat evropské dotace (z rozpočtu EU) a pak také národní dotace. Český zemědělec zpravidla dostane jen evropské dotace a ty rozhodující, které nakonec tvoří finální cenu masa, jsou dotace národní – a ty český zemědělec již nedostane, ale ten španělský či německý je dostane. Také proto může nastat situace, kdy tři zpracovatelské společnosti ovládají 60 procent německého trhu spolu s korporací Danish Crown a katalánskými výrobci určují ceny vepřového masa v České republice. Jak snadné, když jsou trhy otevřené a ovládá je velký kapitál!

Nemohu se ubránit ještě jedné poznámce. Kolik jenom bylo napsáno novinových článků o tom, jak je to hrozné, když v České republice je to velké zemědělství, velká průměrná výměra farem – až desetkrát větší než je průměr EU. A to je údajně základ našich problémů, a proto musíme změnit naši politiku tak, abychom také měli co nejvíce takových malých farem. Rozbít ty velké molochy atd. Známe to přece…

Asi na tom nebude tolik pravdy. Když člověk projíždí např. východní Francii s lány polí, které jsou evidentně větší než u nás, pak může jen přemýšlet, jak je to nakonec s onou statistikou.

Opět se musím odvolat na vyjádření české Agrární komory o situaci na trhu s vepřovým masem v EU. Genetiku prasat v Evropě – tedy dodávky selat – rozhodující měrou ovlivňují čtyři firmy. Jedna z největších evropských kapacit v Německu denně poráží přes 30 tisíc kusů prasat, v České republice je kapacita největší porážky kolem 1 500 kusů denně. Jen tato německá kapacita, by byla schopna zpracovat celou českou produkci za něco déle než dva měsíce. A snad si také uvědomujeme, že zásobit tuto německou kapacitu v nějakých malých farem dost dobře nejde.

Měli bychom si také uvědomit, že na tomto našem trhu – pokud bude jako dosud bez náležité ochrany tuzemských výrobců – budou právě naše kapacity odsouzeny k tomu nejen hrát zcela podřadnou roli, ale postupně budou směřovat k zániku. Nakonec něco podobného probíhá i Německu – drobné chovy zanikají – v posledních pěti letech to byla pětina chovů, kterou nahradily velkovýkrmny s vysokou produktivitou práce.

Zbývá snad poslední otázka. Lze se dostat k vyšší soběstačnosti ve výrobě masa? Jak jsme viděli ruskou cestu k růstu produkce cestou ochrany domácího výrobce pomocí cel či kvot, pak to je bezesporu úspěšná cesta. Ovšem taková cesta je pro nás vyloučena. Jsme v EU a tam jsou takové preference zakázány. Vládne tam přece svobodný trh – jen je někdy třeba vysvětlit, že měřítko, kdy je trh ještě svobodný a kdy už není svobodný, je pro každou zemi jiné.

Máme dnes jen dvě možnosti. Buď zcela rezignovat na vyšší míru soběstačnosti, což by se patrně části politiků velmi líbilo. To dobře ukazuje diskuse o podílu českého zboží v nabídce na maloobchodním trhu.

Je tu ještě druhá možnost. Dát našim zemědělcům stejné národní dotace jako dostávají jejich konkurenti od svých národních vlád. Ani to nevidím jako reálné – protože to není populární a opět to bude především medii – stejně jako mnoha teoretiky volného trhu – okamžitě zpochybněno.

Pokud jde o budoucnost, nejsem optimistou. Nezmění-li se naše zemědělská politika, pak za pár let bude maso z českých chovů raritou.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.