Přečetli jsme: Rakousko má vládu a otázkou je, jak moc velkou změnu nová koalice ve skutečnosti nabídne? Platí to zvláště proto, že dost otázek obě koaliční strany definovaly velmi vágně.
Přání změny dostalo k moci koalici z lidovců a svobodných. Ale jak revoluční je skutečně dohoda tyrkysu a modré?, ptá se Gerald John na stránkách rakouských novin Der Standard.
Změnu skutečně představovala vláda lidovců a svobodných v roce 2000. Systematické privatizace, hluboká penzijní reforma, odstrčení sociálních partnerů, snížení daní pro firmy, nulový deficit jako hlavní cíl. Najednou se tu objevila ekonomicky liberální politika.
Nyní po 17 letech se hovoří o velké změně. Právě ta změna dostala k moci mladého Sebastiana Kurze a konkrétně mělo jít o změnu v otázce cizinců.
Jednání o koalici trvala asi šedesát dnů. A o velký povyk se postaralo téma, které nepatří k těm zásadním, ale týká se zdraví a politiky.
Konzervativní kroky, vágní definice
Mnoho kouře kolem zákazu – zde zřejmě, domnívá se John učinil Kurz zásadní chybný odhad, když podlehl tlaku Stracheho a odřekl všeobecný zákaz kouření, který měl platit od května 2018. Zatímco Strache se přesně trefil na svůj voličský tábor, pak musel Kurz čelit otevřené kritice z vlastních řad.
Většina lidí toho ale moc nepostřehne, prostě tak nějak zůstane vše při starém. Restauracím bude nadále umožněno, aby se kouřilo v oddělených místnostech, malé lokály se mohou prohlásit za zcela kuřácké, či zcela nekuřácké.
Konzervativní krok bude také u vzdělávací politiky – návrat ke známkám i tam, kde byla nyní možnost slovního popisu. Ovšem není to otázka, která zcela změní vzdělávací systém. Nicméně kritici za tím už vidí startovací signál pro pravicově konzervativní „retro“ politiku.
Ale tak černobílé to není, náznaky jdou oběma směry. Netypicky pro pravicové politiky, je zde návrh celodenní školy. Ale také rozvoj akademických možností pro pedagogy ve školkách. Na druhý povinný roky ve školce tlačila sociální demokracie, podle nové koalice to bude jen u dětí, které to budou dle stavu jazyka potřebovat. Kdo nebude umět dobře německy před vstupem do školy, musí jít do přípravné třídy. Ovšem pokud rodiče nebudou dodržovat povinnosti, pak hrozí například krácení dávek. Panují ale také obavy, že „autonomie“ škol povede k ještě většímu dělení dle sociálních tříd.
Základní vzdělání je ovšem vzdělávací povinnost. Kdo po devíti letech nebude umět dobře číst, psát a počítat, musí zůstat ve školním systému tak dlouho, dokud to nebude umět. Konkrétněji se ještě uvidí.
Ono vůbec platí, píše John dále, že interpretační rámec je vzor dohody tyrkysu a modré. Odbory už upozornily na to, že po oznámení flexibilnější pracovní doby, se můžou vrátit tvrdé časy. Jenže zároveň platí, že je vše formulováno velmi vágně. Ani zvýšení maximální pracovní doby z deseti hodin na dvanáct, není tak revoluční, jak to zní, míní John ve svém komentáři. Již nyní je v omezeném rámci tato možnost uzákoněna. Právo EU zde stanovuje hranice rozšíření.
Výbušný se může ukázat záměr dát jednotlivým firmám flexibilnější možnost dohody. Pokud by to bylo dodrženo důsledně, pak to znamená oslabení kolektivního vyjednávání. A takto by se dalo obejít i to, aby přesčasy nebyly propláceny ve stejném rozsahu.
Závažný zásah do mocenských poměrů státu by mohlo reprezentovat oslabení komor. Svobodní se sice se svým návrhem ukončení povinného členství v komorách neprosadili, ale finanční oslabení bude jasné. Pokud budou škrty výrazné, pak by komory snížily to, co dnes svým členům poskytují, což by dále mohlo snížit jejich legitimitu.
Přímá demokracie a migrace
Potenciál pro výraznou změnu, tentokráte do politické kultury země, má další sporná otázka. Obě dvě strany propagují přímou demokracii, ale každá v jiné míře. Svobodní chtějí závazná lidová hlasování, když se předtím k záměru přihlásí 4 % občanů, lidovci chtějí mít tuto hranici na deseti procentech. Je možné za tou myšlenkou vidět nutné oživení, nebo také pozvánku pro populisty, kteří budou dělat kravál a specializují se na zjednodušování.
Shoda na zpřísnění uprchlické politiky byla snadná. Uchazeči o azyl by neměli dostávat žádné kapesné, budou se vynucovat odsuny, lhůty na stížnosti se zkrátí. A uznaní uprchlíci budou moci žádat o občanství ne po šesti letech, ale až po deseti.
Hlavním cílem je poskytovat sociální dávky až po pěti letech pobytu v zemi, ovšem právo EU je proti.
Pro pravicové vlády jsou typické akcenty na bezpečnost. Bezpečnostní balíček, který dokonce připravovala minulá koalice, bude nyní uzpůsoben na boj proti terorismu a extremismu, je plánováno i národní kybernetické bezpečnostní centrum.
Méně byrokracie a méně peněz?
A další důraz je kladen na odbourávání byrokracie. Vše se má zrychlit, především infrastrukturní projekty a velké investice. Ve speciálním zákoně mají být definovány strategické cíle, rozvoj vídeňského letiště patří k nim.
Mnoho slibů najdeme i v kapitole mobilita a životní prostředí. Rozvoj veřejné dopravy, integrovaná klimatická a energetická strategie. A do roku 2030 by veškerý proud měl v Rakousku pocházet z obnovitelných zdrojů.
Jenže pak je tu otázka, kterou obě dvě strany stále hrnuly před sebou. Kdo to zaplatí? Jsou zde plány úspor u sociálního pojištění a její správy, zabránění daňovým únikům, firmy by měly platit daně tam, kde vznikají zisky.
Jenže to všechno nemůže stačit, svobodní slibují více peněz pro armádu, obě dvě strany chtějí investovat do škol. Ale pak tu jsou ty sliby z kampaně: jen 12 miliard bude snížení daní, které prosazují Kurz a Strache. Zatím je jasno u bonusu na děti.
Takže zatím nemůžeme říci, kdo bude z toho mít prospěch, kdo na to doplatí? Bude nižší daňová kvóta vykoupena demontáží sociálního státu?
Zda se odehraje velká změna bude tedy jasné, až Kurz a Strache předloží konkrétní čísla k daním a k rozpočtu.
Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.