Veronika Sušová-Salminen píše o masových představách ruských občanů o změně očima jednoho výzkumu veřejného mínění v kontextu započaté prezidentské volební kampaně. Jaká překvapení ve výzkumu jsou?

Poslední tisková konference Vladimira Putina byla už předvolební a jen úsporně naznačila některé obrysy kampaně a politické priority. Zatímco se zahraniční novináři divili například tomu, že Putin pode nich „rezignoval“ na „boj s korupcí“, celková agenda, kterou konference obsahovala, nebyla překvapivá. Vladimir Putin na rozdíl od oněch zahraničních novinářů asi čte, a to zřejmě velmi pozorně, výzkumy veřejného mínění. Ne nadarmo se mluví někdy o dnešním Rusko jako o „ratingokracii“.

Nedávno byl zveřejněn jeden velký a podstatný výzkum veřejného mínění Levada Centra, které je obvyklé vnímáno jako spolehlivý (dokonce opoziční) zdroj informací o náladách v ruské společnosti. Zveřejnila ho americká nadace Carnegie, respektive její moskevská kancelář, a pod studii jsou podepsáni novinář Andrej Kolesnikov a sociolog Denis Volkov.

Studie je rozsáhlá a čítá skoro 50 stran textu. Výzkum probíhal během srpna 2017 a zaměřil se na otázku reforem a očekávání v ruské společnosti. Metodologicky se jednalo o kombinaci dotazníkové formy s rozhovory v rámci „focus group“ v Moskvě a po celém Rusku. A výsledky obsahovaly několik překvapení.

Poptávka po „nějakých“ změnách je velká

Celkem 83 % dotázaných si přeje změny nějakého typu. Tedy, v ruské společnosti se zdá být silná poptávka po „nějaké“ změně. Jen 11 % je proti změně a nechalo by věci tak, jak jsou nyní. Z těch, kteří podporují změnu, je 42 % dotázaných pro radikální změny a 41 % pro postupné, graduální změny.

Pro radikální změny je skupina lidí nad 55 let věku, většinou se středoškolským vzděláním, a ne v moc dobré sociální situaci („sotva jim stačí na jídlo“), obyvatelé ruských měst pod 100 tisíc obyvatel. Jsou to lidé, kteří „chtějí žít lépe“, ale dnes se za „vítěze“ posledních více než dvou desetiletí ruského vývoje nedají považovat.

Druhá, menší skupina je skupina lidí, které jde označit za liberály a demokraty, kteří si přejí na prvním místě politickou změnu. Přičemž pojmy liberál a demokrat nejsou jen sebedefinicí (definují se tak i lidé, kteří například volí Žirinovského Liberálně-demokratickou stranu), ale autoři ji použili jako odlišovací kategorii, jako zastánce politické liberalizace. Studie také konstatuje, že tak nelze označit většinu obyvatel Ruska.

Výzkum ovšem ukázal následující: přes poptávku po reformách, není jasné, jakou by tyto změny měly mít konkrétní podobu (co konkrétně dělat). Hlavní přáním je prostě mít se „mít se lépe“ ve smyslu ekonomickém a sociálním.

Na straně gradualistů, kteří jsou pro postupné změny, jsou zastánci Vladimira Putina, lépe etablované sociální skupiny obyvatelstva či lidé, „kteří mají co ztratit“ ve smyslu sociálně-ekonomickém a také z velké části obyvatelé hlavního města Moskvy.

V případě Moskvanů autory překvapila míra zájmu o reformy, které by fakticky posílily úlohu státu, regulace cen nebo by znamenaly zlepšení a zvýšení sociálních podpor od státu atp.

V případě mládeže a jejího vztahu k reformám platí dle výzkumu, že mládež je pro postupné reformy spíše než pro radikální kroky. Do 25 let věku si mládež přeje radikální reformy jenom z 25. Celkově je to sociální skupina, kde mají reformy vůbec nejnižší podporu. Skoro 50 % mládeže do 25 let si myslí, že věci jdou, jak mají jít a změny jsou potřeba jen v menší míře. V této skupině je podpora prezidenta i vlády, mladí jsou naladěni optimisticky a mají pozitivní představu o budoucnosti. Situace se mění při přechodu do produktivního věku od 25 do 39 let, kde už jde o mladé lidi s rodinou a s pracovními povinnostmi. Poptávka pro změně se tu zvyšuje.

Ne všechna mládež je loajální, což ukázala popularita Alexeje Navalného a protestní aktivita letos na jaře. Výzkum ale ukázal, že se jedná o menšinu mládeže a že se tu bijí obecné představy či očekávání o rebelské mládeži jako hybateli změny (38 %) se skutečnou realitou konzumistické a konvenční mládeži (něco, co známe také z Česka). Autoři to vysvětlují tím, že se jedná o putinské děti, které nikdy nic jiného než Vladimira Putina v čele země nebo vlády nezažily a cokoliv jiného je mimo jejich politickou imaginaci. Ovšem, to bude jen jeden faktor, pokud si uděláme například srovnání s českou mládeží a její nedávnou podporou například TOP 09 (stranou zdůrazňující už ve jméně pojem „tradic“).

Smysl reforem? Mít se lépe

Kde jsou oblasti změny, tj. které věci Rusové podle tohoto výzkumu chtějí nebo by se měli změnit či zlepšit. Odpovědi jsou zase v něčem překvapivé.

Zvýšení životní úrovně si představuje 25 % dotázaných, sociální garance a spravedlnost 17 %, rozvoj zemědělství 9 %, hospodářský rozvoj 9 %, rozvoj průmyslu 8 %, boj s korupcí 7 % (není divu, že na něj Putin komunikačně „rezignoval“), zvýšení kvality života 7 %, vznik nových pracovních míst 7 %, zlepšení kvality zdravotní péče 4 %, zvýšení kvality vzdělávání 4 % a Rusko jako velmoc 3 %.

Shrnuto, hlavní masové představy o změnách se točí kolem sociální a ekonomické – tj. domácí agendy. Zato jenom 3 % dotázaných zajímá agenda Rusko v roli velmoci. Výzkum ukazuje na poptávku po tom měnit podmínky doma a na uspokojení poptávky po velmocenské velikosti. O tom svědčí nejnovější výzkum Levada Centra, podle kterého si 72 % Rusů myslí, že Rusko je velmoc.

Dalším překvapivým poznatkem výzkumu je skutečnost, že i společenské skupiny, které se mají dobře a jsou etablované, považují stát za hlavního garanta sociální agendy a regulátora. Moskvané ze střední třídy, zcestovalí a zaopatření finančně vnímají jako negativní, že se stát nestará o svoje občany.

Vzorem jsou bohaté petrostáty z Perského zálivu

Ještě překvapivější je, že přitom jako vzory pro péči o občany respondenti zmiňují monarchie Perského zálivu (a víc okrajově také Norsko). Je tu vnímání, že bohaté petrostáty v Zálivu představují spravedlivé přerozdělení příjmů z prodeje ropy. Je tu patrný důraz na spravedlivější přerozdělení nerostné renty a na druhu stranu zřejmý nezájem o politický režim nebo systém (tyto monarchie nejsou demokratické). Tyto názory nejsou přitom cizí ruské střední třídě (která by podle teoretických přístupů měla požadovat politickou liberalizaci).

Výzkum pak odhalil i masové představy o prioritách státní politiky – to znamená, že se ptal na to, kde jsou oblasti, které potřebují prioritně konkrétní změnu?  Tady se ukazuje znovu, že sociální a ekonomická agenda je na prvním místě.

Zvýšení kvality zdravotních služeb vnímá 50 % dotázaných jako prioritu, dále je to snížení inflace 49 %, zvýšení kvality vzdělávání 31 %, rozvoj zemědělství 29 %, reforma komunálních služeb (zvýšení tarifů za zlepšení služeb) 27 %, zvýšení bojeschopnosti armády 20 %, zlepšení kvality státní služby, odpovědnost činovníků občanům 16 %.

Menší podporu potom dostaly priority jako jsou podpora malého a středního byznysu a zlepšení vztahů se Západem (13 % obojí), penzijní reforma 11 %, zajištění svobodných a čestných voleb 8 %, omezení vlivu siloviků 5 %, omezení státního regulování hospodářství 4 % a rozšíření demokratických práv a svobod 3 %.

Shrnuto, prioritou není v masových představách politická liberalizace, ale sociální garance a kvalita života v jeho různých aspektech (zdraví, vzdělávání), zlepšení práce státu, zlepšení komunálních služeb a snížení inflace. Armáda má stále podporu, ale nejedná se o naprostou prioritu.

Udělejme si tu malou odbočku a všimněme si, že Vladimir Putin na tiskové konferenci zmínil následující body pro svůj politický program: rozvoj infrastruktury, zdravotnictví, vzdělávání, moderní technologie a zvýšení produktivity práce. A nakonec zvýšení příjmů ruských občanů. Celkem tři z těchto bodů se sházejí se shora zmíněným. Otázka zlepšení infrastruktury má přitom sociální rozměr a také souvisí s rolí státu. Jednalo se o úplnou náhodu?

Putin a reformy

O dobré znalosti svých „pappenheimských“ vypovídají také jiné Putinovy výroky a návrhy. Například to, jak se snažil během tiskové konference manévrovat  kolem ostře nepopulárního zvýšení důchodového věku. Není divu, když Levada ukázalo ve stejném výzkumu, že 75 % dotázaných není připraveno na zvýšení penzijního věku. Dalším příkladem je prezidentský návrh na novou demografickou politiku, včetně posílení finančních příspěvků rodinám s dětmi. Nebo Putinův návrh na odpuštění daňových dluhů v hodnotě asi 41 miliardy rublů.

Nakonec, je tu ještě jedno překvapení, které tento průzkum přinesl. Největší počet dotázaných vidí jako nástroj k prosazení reforem – volby. Je to 43 % dotázaných, zatímco 21 % vidí jako další nástroj petice a dopisy a 20 % stížnosti k vládě. To je jistě velmi tradiční nábor nástrojů. Jen 8 % chápe jako nástroj reforem protesty. Otazník tu vzniká tedy o legitimitě voleb z pohledu masového vnímání (jak jsem už uvedla, 8 % si přeje změnu v podobě čestných voleb, viz výše).

Poměrně nejasné jsou také představy o tom, kdo by měl být reformátorem. Největší podporu má Vladimir Putin (25 %), ale toto číslo je třeba vidět ve vztahu k tomu, že 61 % dotázaných nemá o reformátorovi konkrétní představu (31 % si myslí, že nikdo takový není a 30 % neví).

Pokud budeme brát výzkum jako velmi neúplnou sondu do nálad a masových představ dnešní ruské společnosti, dojdeme k závěru, že zde není silná poptávka po politické liberalizaci, ale spíše důraz na paternalismus, na stát, který je vnímán jako garant sociálních práv (materiálních) i hybatel případné změny s důrazem na sociálně-ekonomické problémy a jejich řešení. Pokud si ho srovnáme s posledními výroky a návrhy prezidenta jsou tu vidět jasné spojné body.

Vladimir Putin patří mezi pragmatické politiky, kteří jdou jen výjimečně proti proudu. Zato dobře cítí jak a kde s proudem jít. Aspoň částečně tak platí, že volební program na prezidentské volby v březnu 2018 „píší“ podobné výzkumy – i když je dělají „zahraniční agenti“ (Levada centrum je na seznamu tzv. zahraničních agentů) a „opoziční“ novináři jako je Andrej Kolesnikov, který – jistě náhodou – zadal na velké tiskové konferenci Putinovi klíčový dotaz – jakým způsobem bude Putin kandidovat (jako nezávislý, nebo stranický kandidát) na úřad prezidenta…