Michael Kroh píše o tom, proč jsou eurovolby v roce 2019 možná důležitější než to, kdo bude českým premiérem. Je čas začít mluvit o reformě Evropské unie.
Představme si následující situaci. Píše se rok 2019, či spíše 2020, a zákon o všeobecném referendu konečně vešel v platnost po přehlasování veta senátu a prezidenta (kdyby jím byl Jiří Drahoš), a obsahuje i možnost vypsat plebiscit o vystoupení České republiky z EU. Současně petiční výbor oznamuje, že sebral potřebný počet podpisů podporovatelů tohoto referenda. Prezident republiky poté referendum vyhlásí.
Zdá se to nepravděpodobné? V současné politické konstelaci asi ano, ale možné je všechno. Nespokojenost se současným směřováním a konkrétními návrhy Evropské unie roste nejen v České republice. Nejde jen často o zmiňovaný návrh nové evropské azylové politiky (Dublin IV), ale i o připravovanou směrnici k ochraně osobních údajů a kybernetické bezpečnosti a další radikální nápady bruselské byrokracie. Významný je i tlak na přijetí eura dalšími členskými zeměmi. Evropská unie se od roku, kdy jsem hlasoval v referendu pro vstup České republiky, výrazně proměnila. Má to na svědomí nejen proklínaná Lisabonská smlouva, která měla přinést do unijních institucí více demokracie (ale přinesla spíše opak), ale i rostoucí síla Německa, která se projevila v době krize po roce 2008, dnes ještě vzrůstá a prohlubuje asymetrii a heterogenní charakter integrace. Občané mají proto plné právo se vyjádřit, zda chtějí v takovém uskupení pokračovat, či si přejí jeho reformu nebo dokonce Czexit.
Jsem stoupencem přímé demokracie a plně podporuji právo občanů vyjádřit se k významným otázkám vnitřní i zahraniční politiky, tedy i k přijetí eura, vystoupení z EU či o vztahu k NATO. Jenže zmíněné právo je podmíněno ještě jedním, a tím je právo na úplné informace k danému tématu. A ty občané ještě nedostali a od „mainstreamu“ se jich ani nedočkají. Veřejná volba prostřednictvím plebiscitu by měla být přitom co nejvíce racionální, po zvážení všech pro i proti, a ne jen „z trucu“. Emoce patří samozřejmě ke každému hlasování, ale neměly by převládnout, zvláště jedná-li se o základní směřování našeho státu.
V této souvislosti mne velmi mrzí, že v současném běsnění okolo Čapího hnízda, sestavování vlády a prezidentské volby úplně zaniká fakt, že už zhruba za rok a čtyři měsíce půjdeme hlasovat ve volbách do Evropského parlamentu. V médiích i na politické scéně je kolem této otázky mrtvolné ticho. Samozřejmě nepůjde o vystupování, ale bude to i příležitost vyjádřit svůj postoj k Unii. Bohužel v těch minulých volbách se projevila lhostejnost k evropské problematice nízkou účastí. O to silněji zní na sociálních sítích rostoucí odpor k opatřením, která přijímají europoslanci, z nichž malou část jsme si zvolili sami. A většina z nás „nohama“.
Oba základní tábory – unitárně-federalistický i skepticko-realistický – připravují pro kampaň nové strategické návrhy. Nápady na posílení integračního jádra, vícerychlostní Evropu, posílení eurozóny atd., se střetnou s koncepcí přeměny stávající formy politické integrace na unii suverénních národních států, tj. fakticky návrat většiny kompetencí na národní úroveň. Nejsem přesvědčen, že již v příštích eurovolbách zvítězí výrazně jedna z uvedených koncepcí. Nicméně posílení stoupenců „národní“ linie může vytvořit tlak na reformu Unie ve směru přijatelnější tváře pro evropské občany a respektování suverenity členských zemí. I jen možnost hlasovat o vystoupení v referendu je takovým tlakem, a pokud by se na něm shodlo více zemí, bude to už silný hlas pro reformu, a ne jen pro kosmetické změny bez změny základních smluv. Takový hlas by snad dolehl i k uším těch, kteří vyhrožují sankcemi „neposlušným“ či je přímo vyhazují ze Společenství.
Více než rok, který zbývá do evropských voleb, je dostatečnou dobou pro diskusi o budoucnosti Evropy i existující integrace. Věřím, že i na stránkách iArgumentu se tato problematika bude objevovat častěji. Pro středně velkou, otevřenou zemi, jakou je Česká republika, je totiž možná ještě významnější, než zda bude premiérem Andrej Babiš nebo koho vyberou občané za prezidenta. A lze jen doufat, že Eurovolby 2019 nebudou pouze „prodlouženým“ domácím hlasováním, ale že se občané dostaví v hojném počtu a vysloví se k budoucnosti Evropy výběrem jedné ze zmíněných základních strategických koncepcí. Pokud tak učiní, možnost hlasovat o Czexitu v referendu může zůstat jen jako vztyčený prst politikům, aby potřebnou transformaci Unie prosadili.