Ivo Šebestík se zamyslel nad tím, proč by bylo pro současné elity vlastně lepší, kdyby mohly nastolit majetkový cenzus jako klíč k občanských právům.
Lidé, kteří sami sebe považují za výkvět národa, se v poslední době začínají tuze zlobit na své spoluobčany, pokud tito ve volbách volí „špatně“. Tedy pokud volí podle svého mínění, jež je ovšem, podle mínění oněch „elit“, výsledkem jejich venkovanství, nízkého vzdělání a nedostatečné odpovědnosti vůči zemi.
Samozvané elity sice prozatím neříkají nahlas, co si myslí ve skrytu svých duší a o čem uvnitř svého společenství tu a tam hovoří i docela otevřeně. A sice, že občanství a s ním spojená politická práva občanů by neměly být univerzálním a samozřejmým statkem, jehož se dostává všem lidem bez rozdílu stavu, majetku a hlavně „moudrosti a odpovědnosti“. Vždyť hlas plebejců nemůže mít stejné ceny jako hlas odpovědných občanů, kteří jsou urozenými skrze to, co v životě dokázali – rozumějme majetek – a díky tomu, co vědí a čemu rozumějí – zde chápejme vlastnictví elitního názoru.
Vskutku nic nového pod Sluncem. Athénská demokracie, jež za Perikla stojí na počátku dějin evropské demokracie, byla ve skutečnosti velmi výběrovým klubem dokonale selektivních politických práv. Plná politická práva měli jen muži, kteří byli od osmnácti let členy „dému“, jenž představoval jakési lokální společenství, do nějž byl mladík uveden svým otcem či pěstounem, ovšem pouze za předpokladu, že pocházel z rodiny, která se těšila plným občanským a politickým právům.
Vedle občanů těšících se plným politickým právům (πολίτησ) znala ale athénská obec také takzvané metoiky (μέτοικοσ), kteří sice směli v Athénách žít a vydělávat si na živobytí „podřadnými“ způsoby, k nimž patřilo například půjčování peněz, tedy bankovnictví, ale nebyli připouštěni k volbám. Pro Athény se sice směli nechat zabít ve válce, neboť v případě války byl každý muž schopný boje užitečný, ale nebylo žádoucí, aby svým názorem – jistě odlišným od mínění elity – kontaminovali obecný, tedy elitní názor výběrově demokratických Athéňanů.
Proti politické aktivitě neurozených, tedy neodpovědných a nevzdělaných venkovanů a křupanů, jak by metoiky asi klasifikovali někteří kavárenští hosté nad Vltavou a ředitelé agentur provádějících výzkum veřejného mínění v České republice, se athénská demokracie jistila též majetkovým hlediskem, které z plného politického angažmá vylučovalo chudáky. Skutečnost, že z řad metoiků pocházeli i někteří athénští filozofové a umělci, na obecném mínění, že se jedná v podstatě o trpěné burany, nic nemění.
Vzhledem k tomu, že žijeme v časech patrně největšího pokrytectví, jaké lidstvo kdy poznalo, vyhýbáme se na hony tématu „třídění“ občanů na „plnoprávné“ a „metoiky“. Nicméně, troufám si říct se stoprocentní jistotou, že majetková „nobilita“ současnosti a k ní se lísající kavárenská „elita“ občany podle majetku a názorové „urozenosti“ třídí ve skrytu už dávno. Hrajeme si zde na schovávanou stejně jako v desítkách dalších politických a společenských témat. Navenek demokraté a humanisté, ve skrytu však společnost trpí všemi neduhy známými z dějin, mnohdy ještě dovedenými k „dokonalosti“.
Majetek, urozenost a příslušnost k některému „správnému“ smýšlení či vyznání vždy rozhodovaly o tom, kolik má ten který člověk občanských i politických práv. Není vůbec překvapivé, že současné elity, ať už skutečné díky svému majetku a vlivu nebo samozvaně soudící, že pouze jejich názor je správný a oni jsou díky tomu též urození, že tito lidé nehledají ani v demokracii v podstatě nic jiného než cestu, jak vyloučit plebejce z procesu rozhodování.
Vzhledem k deklarovanému (a trpěnému) pokroku v lidských a politických právech si nemohou dovolit učinit to, co si z celého srdce přejí, tedy nastolit majetkový census spojený s prověřováním politické orientace občanů. Jdou tedy prozatím cestou diskvalifikace odlišných názorů. Nejsnazší je označit jejich nositele v podstatě za „cizince“ ve státě „odpovědných“, tedy za venkovany, nevzdělance. Vlastně opravdu za metoiky.