Osmičková výročí: Veronika Sušová-Salminen píše o tom, proč si připomínat kulaté výročí zvolení Jiřího z Poděbrad českým králem i po víc než půl tisíciletí.
Na začátku měsíce března prošlo poněkud pozapomenuto 560. výročí zvolení Jiřího z Poděbrad českým králem. Stalo se tak 2. března 1458 na Staroměstské radnici v Praze. Celou historickou scénu později nejznáměji zvěčnil malíř Václav Brožík.
Proč si vlastně tak vzdálenou událost českých dějin připomínat v době, kdy nás trápí zdánlivě jiné problémy?
Jiří z Poděbrad byl skutečně unikátním panovníkem. Jako král Jiří vládnul hluboce rozdělené zemi, zemi dvojího lidu, kterou rozštěpil první vážný pokus o církevní reformu v dějinách Evropy. To představovalo samo o sobě evropskou zvláštnost. Už historik František Palacký byl toho názoru, že Jiří z Poděbrad byl postavou novověkou, spíš než středověkou.
Jiří byl jako první zvolen českým králem stavovskou institucí (zemským sněmem) bez ohledu na dynastický původ i dosavadní praxi, díky které nemohl žádný z českých šlechticů kandidovat na královskou hodnost. V Čechách bylo jeho zvolením také symbolem dosaženého, ale, jak se ukázalo, velmi křehkého kompromisu mezi husitskou většinou a katolickou menšinou. Basilejská kompaktáta, která v omezené míře znamenala uznání čtyř pražských artikulů (respektive jednoho z nich, jenž se týkal přijímání podobojí), se stala základním kamenem Jiříkovy politiky i vlády coby zemského správce (v době nezletilosti krále Ladislava Pohrobka) i coby zvoleného krále českého (1458-1471). Kompaktáta uzavřel basilejský koncil s českým zemským sněmem v roce 1436 a dávala českým husitům vlastně autonomní postavení v rámci římskokatolické církve.
Jiřího vláda spadala do epochy, která byla epilogem husitské revoluce. Stala se ztělesněním té paradoxní skutečnosti, že husitskou revoluci se nepodařilo porazit, ale zároveň se vlastní revoluci ani nepovedlo zvítězit. Do čela země se dostal jako umírněný husita, který byl přijatelný pro většinu stran – jak pro katolickou šlechtu, tak i pro umírněné husity, v jejichž čele roky stál. Znamenalo to také potlačení či přímo likvidaci radikálních odstínů husitství (například táboritů) a rovněž nový důraz na konsolidaci, obnovení pořádku a práva i na postupnou hospodářskou obnovu země.
Zvolení šlechtice králem nebylo ve střední Evropě této doby zas tak ojedinělé. Také v Uhrách se králem stal Matyáš Korvín, který pocházel z uherské šlechty a příčil se dynastickým tradicím. Z hlediska směřování bylo zvolení domácího šlechtice Jiříka z Poděbrad příznakem oslabení královské moci a posílení stavovských institucí – proces, který ukončil panovnický absolutismus 17. století. To, co Jiříka zásadně odlišovalo, byla jeho husitská víra a tedy skutečnost, že vládl nad nábožensky smíšenými zeměmi Koruny české. Za celou historii české královské monarchie (1212 až 1918) byl vedle Friedricha Falckého, jehož vláda byla epizodní, jediným nekatolíkem na českém trůně.
Díky husitské revoluci se Čechy ocitly v prazvláštním postavení společnosti, která předběhla svoji dobu v celoevropském kontextu. Reformační požadavky, které předložil Jan Hus a za ním i další myslitelé, volaly po návratu k praxi prvotní církve a ostře kritizovaly římskokatolickou církev začátku 15. století (která se fakticky ocitala v hlubové morální krizi). Skutečný ohlas našly reformační myšlenky o sto let později, když Martin Luther vystoupil proti římské církvi.
Výsledkem této první evropské reformace před reformací byla izolace, kterou doplňovaly náboženské předsudky (Češi byli vnímání jako kacíři a heretici). Jiří z Poděbrad se na mezinárodní izolaci dříve jednoho z nejvýznamnějších království ve středověké Evropě pokusil odpovědět další inovací, která předběhla svoji dobu. Hlavní zvláštnost spočívala v tom, že mírová dohoda, kterou Jiří navrhoval v letech 1462-64, měla multilaterární podobu – zatímco doposud převládaly hlavně dohody dvoustranné. Tento pokus se považuje za předchůdce mnohem později vzniklé Organizace spojených národů, který ovšem zůstával poplatný své době.
Jiří se snažil o mírové organizování křesťanských států v Evropě, a to na základě společné hrozby v podobě osmanské říše. „…přenečistí Turci, kteří zcela nedávno podrobili své moci nejprve slavné císařství Řecké a potom početné křesťanské země a království, odvlekli téměř nespočetné množství duší z křesťanských končin, všechno pobrali jako kořist, přemnohé kláštery a velké chrámy boží rozbořili a vydali zkáze; a i nesčetné jiné krutosti provedli a spáchali.“, psalo se hned v úvodu navrhované dohody. Nešlo ale jenom o ideologicky stavěný argument, který volal po sjednocení křesťanstva tváří tvář společnému nepříteli (praxe, která není cizí ani dnešku). Jiří si byl dobře vědem toho, že oblast střední Evropy je v orbitu zájmu stále mocnější osmanské říše. V tom se nemýlil. Následujících 200 let žil region ve stínu Osmanů a jejich expanze, což se mimochodem stalo zcela nepochybně pretextem pro sjednocující proces ve střední Evropě, který realizovali nakonec rakouští Habsburkové.
Ovšem Jiřímu zdaleka nešlo jenom o osmanské nebezpečí. Jeho snahou bylo dosáhnout oslabení politické moci papežství, další z prozíravých kroků tohoto českého krále, který na sice navazoval na tradiční, středověký spor mezi papežstvím a císařstvím, ale byl ozvěnou novověku, kterou evropský reformace realizovala na začátku 16. století v podobě vzniku národních církví.
Mírová iniciativa Jiřího z Poděbrad obsahovala řadu nadčasových myšlenek, například to, že „…péče o mír není myslitelná bez spravedlnosti a spravedlnost bez ní, protože ze spravedlnosti se mír rodí a je zachováván…“ Autorem celé myšlenkové osnovy Jiříkova mírového projektu byl jeden z poradců Jiřího z Poděbrad Antonio Marini z Grenoblu. Jiří nebyl jenom nábožensky tolerantním králem „dvojího“ lidu, který byl v manželství s katoličkou Johanou z Rožmitálu, ale patřil i k politikům otevřeným zahraničním vlivům. Diplomat Marini nebyl jediný cizinec v Jiříkově okolí.
Jiříkův inovativní návrh ale v Evropě narazil a nenašel nikdy patřičnou podporu. V roce 1462 vyhlásil papež Pius II. basilejská kompaktáta, na kterých Jiří stavěl svou politiku, za neplatná. Jiří tak čelil půhonu (tj. žalobě) katolické církve a následně ho v roce 1466 Piův nástupce Pavel II. proklel, sesadil z trůnu a vyhlásil proti němu křížovou výpravu.
Nepřekvapivě pak záhy Jiří čelil nové opozici doma – zelenohorská jednota katolických pánů se proti němu smluvila v roce 1465 a ohrožovala Jiříkovu konsolidační politiku. V roce 1468 Jiřího zeť a spojenec zelenohorské opozice Matyáš Korvín vyhlásil českému králi válku a postavil se tak do čela poslední křížové výpravy proti kacířům v Čechách. Samozřejmě, že ve hře byly především postranní úmysly získat země Koruny české pro sebe. V bitvě u Vilémova česká vojska vojáky uherského krále porazila. Matyáš sám padl do rukou svého husitského tchána, aby se oba usmířili. Už v květnu 1469 se nicméně Matyáš Korvín nechal zvolit hlasy moravské katolické šlechty českým (vzdoro)králem. Tento akt byl nebezpečným krokem z hlediska jednoty zemí Koruny české, kterou se sám Jiří snažil nejen udržet (husitské války ji dost rozklížily), ale také posilovat, a to i ve složitých podmínkách pohusitské doby.
Jiří z Poděbrad si prokázal politickou prozíravost i ke konci života, kdy se vzdal možnosti, že by ho po jeho smrti nahradil jeho syn. Jiří jako skvělý pragmatik pochopil, že by něco takového nebylo nejen možné, ale že by to ohrozilo budoucnost českého státu. Zasadil se už v červnu 1469 o to, aby se jeho královským následníkem stal polský princ z jagellonské dynastie Vladislav.
Jediný husita na českém trůně zemřel v březnu 1471 na onemocnění spojené nejspíš s poruchou látkové výměny, jak zjistily antropologické výzkumy Emanuela Vlčka. Jiříkovi z Poděbrad se povedlo díky souhře pragmatismu, kompromisů, odhodlanosti a tolerance nastolit relativní mír a pořádek v zemi, kterou na po dvě dekády rozdělil konflikt, který předstihl o jedno století evropský vývoj. Svou dobu předběhl i pojem „dvojího“ lidu jako jedna z prvních vlaštovek náboženské tolerance a svobody v Evropě. A to je poselství, které není rozhodně cizí ani dnešku.