Mezi veřejným dluhem a soukromými dluhy je rozdíl. Vedle toho je také rozdíl mezi veřejným dluhem zemí s plnou peněžní suverenitou. MMF by si měl tyto rozdíly uvědomit a zaměřit se hlavně na dluh v soukromém sektoru.
Stephen Haase reaguje na zprávy MMF o nadměrném zadlužení a nabízí pro Financial Times poněkud jiný pohled.
MMF projevil nedávno obavy o rostoucí dluh ve veřejném i soukromém sektoru. Obě úrovně jsou vyšší, než byly za finanční krize. MMF ale nevidí rozdíl mezi soukromým a veřejným dluhem.
MMF má pravdu v tom, píše Haase, že rostoucí úroveň privátního dluhu je problémem globální ekonomiky, což dobře víme díky hypotéze Hymana Minského ohledně finanční stability, která ukazuje na nebezpečí nadměrné páky (tj. využití dluhů jako cizích zdrojů financování) a vysokého poměru dluhu k příjmu a dluhu k základnímu jmění v soukromého sektoru.
Ale vysoké úrovně veřejného dluhu nejsou automaticky destabilizující.
Monetární suverénní země, které
· vydávají vlastní fiat měnu,
· vydávají dluhopisy ve vlastní měně,
· mají flexibilní kurzový režim,
nemohou mít nikdy problém s veřejným dluhem.
Například u Japonska – jeho poměr dluhu k HDP stále roste, nedávno se dostal nad 245 %, ale nemá žádné riziko defaultu, nebo devalvace měny, a to navzdory řadě chybných snížení ratingů ratingovými agenturami.
To samé platí pro země jako USA, Velká Británie, Kanada či Austrálie, které mají plnou finanční suverenitu. Jenže ti, kteří využívají měnu v soukromém sektoru, toto privilegium nemají a musejí být u dluhů obezřetní.
Rozvojové země nemají privilegium plné finanční suverenity, protože mají tendenci akumulovat velké externí dluhy denominované v zahraničních měnách. MMF by se měl soustředit na politiky, které pomohou snížit dluh v globálním soukromém sektoru a také externí dluh u rozvojových zemí. Moderní měnová teorie nabízí ideální možnost, jak by MMF měla provádět důkladnější analýzu rizik, kterým globální ekonomika čelí.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.