Veronika Sušová-Salminen komentuje programový projev německého ministra zahraničí „Europe United“ (Evropa sjednocena). Je nový důraz na „jednotu“ řešením krize evropské integrace?

Jak dál s Evropskou unií, evropskou politikou a rolí Německa se v projevu snažil ozřejmit nový německý ministr zahraničí Heiko Maas. Programovému projevu se v českém prostředí nedostalo odpovídající pozornosti, tak se to pokusím napravit, i když jenom výběrově. Projev trval přes hodinu a celkový rozbor by tomu svou délkou odpovídal.

Podle Maase čelí Evropa, čímž myslí poněkud omezeně Evropskou unii, třem problémům: Trumpově egoistické politice, Rusku a jeho útoku na mezinárodní právo a státní suverenitu a konečně nárůstu moci Číny. Podle německého šéfdiplomata se právě potýkáme s rozpadem dosavadního mezinárodního pořádku (někdy přezdívaného poválečný, jindy liberální, tj. založený na institucích a pravidlech).  „Tento světový pořádek už není.“, řekl Maas v projevu otevřeně. To je samozřejmě samo o sobě zdrojem řady disonancí v jeho proslovu, protože EU byla dítětem tohoto pořádku a její postavení v tom novém je s otazníkem.

Maas připustil, že globalizace a excesy, které s sebou přináší, nemusejí být považovány za přirozené a že je nutné odstoupit od současné ortodoxie, která s nimi ve jménu „přirozenosti“ nedokázala nic udělat. Připustil tak, že současný nacionalismus a populismus mají reálný základ. Pro Maase je evropská kohese a jednota způsobem, jak udržet Evropskou unii na světové scéně. To je návrat k základům, protože evropský integrační projekt byl v 50. letech 20. století skutečně (ale nejen) strategickou odpovědí na dekolonizaci, prudký pokles významu západní Evropy (střední a východní Evropy se tato skutečnost netýká) v globálním měřítku a na perspektivy jejího dalšího propadu. Tento propad je realitou i dnes. Koordinace jednotlivých politik měla zaručit evropským velmocem výrazné slovo ve světě a menším a malým zemím pak „závětří“ velmocenské soutěže, která se často týkala právě jejich existence.

Maasovo prohlášení, že Evropa nekončí na hranicích bývalé železné opony, dostává poněkud zvláštní vyústění. Rozdělení Německa bylo historickou lekcí – „Nemůžeme tedy ponechat Evropu, aby se dnes rozdělila na oddělené skupiny. Musíme vyléčit trhliny, které v naší Unii vznikly v posledních letech mezi Severem a Jihem, Západem a Východem.“  Německo má nabídnout EU, jak tyto trhliny zacelit a překonat a stylizuje se v Maasově pojetí do „garanta vnitřní jednoty a síly Evropy“. Přičemž Maas obhajuje více flexibilní postoje – podle něj je zde tenká linie mezi „věrností principům“ a „stavěním si hlavy“. Berlín se prý musí naučit vidět Evropu očima jiných Evropanů, což je jedna úliteb kritikům Německa. A EU budoucnosti má být postavena na spravedlivém rozdělení bohatství, cílem má být Evropa bez malých a velkých zemí a bez center a periferií (sic!).

EU jinýma očima?

Maas se o tento pohled „jinýma očima“ pokusil v případě „střední a východní Evropy“, což snad ani není překvapivé vzhledem k roli „jinakých“, kterou region má už skoro tři staletí (od doby osvícenství) v západoevropských společnostech.

Říká: „Evropa pro ně (země střední a východní Evropy: pozn.VSS) znamenala hlavně příslib svobody a prosperity. Evropa jim obojí přinesla, i když zde zůstává ekonomická propast. Nicméně, evropské řešení uprchlické krize vzbudilo mezi mnoha lidmi ve střední a východní Evropě pocit, že jiní dělají rozhodnutí za ně – a já rozumím tomu, že lidé mají sklon být citliví, když věří, že je jejich nově nabytá suverenita a identita ohrožena, i když je to hlavně dojem.“

Zajímavé je ovšem, co z této diagnózy Maase vyvozuje dále. Za prvé, zdůraznil, se nebude tolerovat porušení principu právního státu v EU – což byl jasný vzkaz Polsku a Maďarsku. A zároveň řekl, že ukazování prstem na Berlín „dosáhne méně, než inteligentní politika, která směruje k rovnováze zájmů.“ Tato slova jsou zajímavá ve vztahu k druhé periférii EU – „Jihu“ (jižní Evropa). Německo prý nemůže ignorovat vysokou nezaměstnanost mladých na Jihu, musí mít obavy, když v Itálii („pilíř EU“) každý druhý nevidí, že by země profitovala ze členství v EU. Konečně řekl, že EU musí najít „přesvědčivou odpověď“ s ohledem na solidaritu v jižní Evropě. Tato slova naznačují novou přerozdělovací politiku v EU, která počítá s tím, že evropské fondy budou směrovány více na Jih a méně na Východ, který je vnímán jednak jako „problematický“ (čili jako formu potrestání) a jednak se ekonomicky dostal rychleji (a pro zatím) z minulé krize, zatímco ta objektivně velmi silně zasáhla právě jižní ekonomiky. Konečně, je velmi možné, že se jedná také o snahu o „rozděl a panuj“ (ujistit se, že strategická neschopnost obou periferií spojit v EU síly bude pokračovat).

Později sice Maas hovoří o tom, že v případě hledání řešení migrační politiky musejí „…Němci přestat mít morálně navrch v případě migrace, hlavně tváří v tvář našim partnerům ze střední a východní Evropy“. Tento sympatický vzkaz byl zakomponován v poněkud vágním volání po nalezení „konsensu“ ohledně migrace, včetně snah o to, aby EU činila kroky proti „důvodům, proč lidé utíkají“ a krokům, které „udělají naše vnější hranice bezpečnější“.

Jedna zahraniční politika a většinové hlasování

S ohledem na faktické problémy, které Maas v rámci EU připustil, zní dost rozporuplně jeho názor, že Evropská unie musí mít kuráž pro vlastní evropskou zahraniční politiku a že musí najít způsoby, jak takovou politiku realizovat v praxi.

V pozadí je samozřejmě myšlenka zajištění strategického významu kontinentu, který se ocitá na úpadkové trajektorii. „…kdo dnes opravdu věří, že evropská země může dosáhnout jakéhokoliv národního cíle globálního významu sama?“, ptá se Maas. V souvislosti s evropskou zahraniční politikou hovoří Maas o zrušení jednohlasného rozhodování a zavedení většinového principu. Protože dosavadní systém je podle něj „do očí bijící pozvání zahraničních mocností nás rozdělit“.

Zde bychom měli zbystřit. Maas volá po změně hlasování, která má být základem realizace jednotné zahraniční politiky. Řešením pro faktický úpadek evropských zemí v globálním měřítku je nalezení konkrétní množiny nadnárodních zájmů EU, a tak i riziko, že by se národní zájmy jednotlivých zemí  ad hoc mohly stát v konkrétních případech předmětem většinového hlasování. Argumentem je, že za odlišným hlasování v EU nejsou odlišnosti zájmů a perspektiv dané členské země, ale zájmy cizí velmoci. Což ovšem neobstojí v daleko složitější realitě Evropské unie a Evropy. Je to spíš typická snaha o jednotu tváří v tvář vnější hrozbě. Nejde ale jen o to: v důsledcích se jedná také o pokus monopolizovat vztahy členů se světem prostřednictvím filtru EU.

Nebo jinak, položme si zde aspoň dvě otázky: a) jak najít jediný zahraničněpolitický konsensus zájmů napříč ohromnou diverzitou členských zemí EU a b) k čemu by většinové hlasování vedlo a jak by ovlivnilo například vytváření hlasovacích většinových koalic – s ohledem na diplomatický a další potenciál například Česka či celého „našeho“ regionu (pro zájemce doporučuji pohrát si s aplikací zde)? (Předpoklad, že se EU reformuje tak, že bude rovnostářským podnikem bez malých a velkých zemí považuji za utopii).

Další rozšiřování a nová „Ostpolitik“

Maasův projev také trvá na rozšiřování Evropské unie o země západního Balkánu. Podle něj je integrace otázkou v podstatě velmocenské soutěže a projekce vlivu. Bez integrace sem vstoupí vliv Ruska, Číny a zemí z Blízkého východu, což bude mít „fatální důsledky“. Důvodem je, že tyto země mají jiné vidění „řádu“ a „stability“ než „my“ v Evropě.

Velmi neurčité bylo také Maasovo volání po „nové evropské Ostpolitik“ ve vztahu k Rusku. Zde mluví o „nových způsobech“ spolupráce s Ruskem v zájmu všech evropských zemí, hledání rovnováhy mezi bezpečnostními zájmy a ekonomickou spoluprací a o spolupráci kulturní a vědecké. Nelze si nevšimnout, že Maas odkazoval na evropskost Ukrajiny a Gruzie, ale možnost odkázat na evropskost Ruska nevyužil, i když by takové symbolické gesto výrazně podtrhlo ochotu k „nové“ Ostpolitik (symboliku takového signálu prostě lidé jako Maas nechápou). To nicméně souvisí s tím, že Maas vidí Evropu totožnou s Evropskou unií – a prozrazuje na sebe, že jeho slova, že Evropa nekončí tam, kde byla železná opona, znamenají jen to, že Evropa je tam, kde je EU. Tento postoj byl a je jedním ze zdrojů napětí například s Ruskem, potažmo s Tureckem.

Konečně bychom si v tomto selektivním výběru témat měli všimnout posledního bodu. Tím je Maasova podpora Evropské intervenční iniciativě v oblasti bezpečnosti a uskupení PESCO (jako „bezpečnostní unie“). Zřejmě dobře tuše, že slovo intervence není zrovna nejšťastnější, Maas mluví o „Evropském krizovém týmu“. Otázka ale zní, kam a proč (a za jakých podmínek) by měla EU vojensky („krizově“) intervenovat (vně nebo uvnitř, Macron má na mysli vně)? Z hlediska důsledků celé plejády intervencí za asistence členských zemí EU anebo EU jako takové je sázka na „intervence“ ne příliš šťastná (viz Libye a důsledky v podobě migrace). Jistě, skloňování EU jako bezpečnostní unie je hledáním východiska ze stále platné závislosti na USA v rámci NATO. Zde je také jedna z hlavních překážek skutečně autonomní politiky EU. Jenže možnost opustit NATO a atlantismus si nikdo z evropských lídrů dnes nepřipouští.

Více jednoty?

Maas v projevu manévroval mezi snahou o udržení statu quo a nutností najít řešení. Problémem je ovšem nejen vágnost, ta se u politika dá očekávat, protože mu ponechává ex post prostor pro kompromisy. Problémem byla často i významová vyprázdněnost. Sem lze řadit mantru o jednotě. Pro vnitřně mnohočetné spolky jako je EU platí, že čím více se mluví o nutnosti jednoty a na jednotu apeluje, tím spíš daný celek čelí rozpadu nebo fragmentaci. Takový byl příklad posledních roků středoevropské „arci-Evropy“ (Milan Kundera) Rakouska-Uherska, jehož poslední panovník si v roce 1916 za svoje heslo „prorocky“ vybral slova „Nedělitelná a neoddělitelná“…

Maasův projev i přes sympatické linie hlavně nešel k jádru problémů, bez jejichž řešení se EU nepohne dál. Dopady Velké recese na EU byly jako sama EU velmi různorodé (a nikoliv „jednotné“), ale hlavně pak v řadě případů ukazovaly na její „nezvládnutí“. Došlo k prohloubení demokratického deficitu EU, a zvláště pak eurozóny, jak nám to předvedla řecká finanční krize. Samotné Německo bude dříve nebo později čelit důsledkům svého nástupu do dominantnější role v EU. Je zde krize identity evropského projektu, kterou přinesl rapidní pokles morální prestiže Západu za posledních deset let a spolu s nimi je stále patrnější také krize atlantismu a vztahů s USA (a také s Ruskem). V sousedství EU se nachází destabilizovaný postsovětský prostor, narostlo napětí s Ruskem, pokračuje blízkovýchodní kolaps, přičemž za všechny tyto problémy nesou odpovědnost konkrétní členské země EU anebo EU jako celek, někde jako projev nedostatku vlastní autonomie vzhledem k USA. Všechny tyto problémy ale měly a mají dopady na EU jako mírový projekt. Konečně jsou zde stále jasnější tendence k byrokratizaci EU v rámci centralizační politiky Bruselu podle těch nejlepších pravidel „železné klece byrokracie“ (Max Weber). Bohužel tím hlavním a zdůrazněným vzkazem („Europe United“), který z Berlína zazněl, bylo, že EU musí být vnitřně jednotná (jednotnější), pokračovat v dalším rozšiřování s rizikem klasického imperiálního přetížení pod heslem boje proti despotům. Ona slavná „Jednota v různosti“ (slovo diverzita se v projevu skloňuje jen jednou v kulturním kontextu) se vytratila. Není to zase až tak překvapivé, protože evropské dějiny bohužel jsou mnohem častěji přehlídkou centralizačních a univerzalizačních snah a procesů, než snahy o nalezení cesty k pluriverzalitě, soužití různého v rámci sdíleného prostoru.