Základem poválečné stability byla strategická rovnováha mezi USA a SSSR, nikoliv liberalismus. Unipolární moment se nikdy nestal unipolárním pořádkem a Spojené státy nyní stojí před úkolem, jak udržet liberální demokracii doma.
Společenství odborníků na mezinárodní vztahy se od nástupu Trumpovy administrativy věnuje konci liberálního řádu jako pořádku, který byl postaven na mezinárodních pravidlech.
Podle článku Grahama Allisona, profesora politických věd na Kennedy Harvard School, pro Foreign Affairs se užívají tři argumenty týkající se liberálního pořádku. První je tvrzení, že liberální řád byl příčinou míru mezi velmocemi v uplynulých 70 letech.
Druhý, že vytváření tohoto pořádku bylo v tomto období hlavním snažením Spojených států. A třetí pak, že prezident Donald Trump je primární hrozba tomuto řádu, a tím také světovému míru.
I když každé z těchto tvrzení obsahuje pravdu, míní Allison, je v nich více chybného než správného. Dlouhý mír byl výsledkem nebezpečné rovnováhy mezi SSSR a USA, a ne liberálního řádu. Spojené státy byly motorem těchto snah ne proto, že by chtěly v zahraničí prosadit liberalismus, ale proto, že se snažily o udržení liberální demokracie doma. A i když Trump představuje politika, který podlamuje prvky současného řádu, je daleko od toho, že by byl tím nejhorším ohrožením globální stability.
Tato chybná hodnocení liberálního pořádku, jeho příčin a dopadů pak vedou k volání po tom, aby USA tento pořádek posílily. Allison se ale ve svém článku domnívá, že prioritou ve skutečnosti je, aby se Spojené státy věnovaly rekonstrukci fungující liberální demokracie doma, nikoliv politice prosazování liberalismu navenek.
Nejasnost pojmů
Jak si Allison dále všímá, současná diskuze má problém s nejasností pojmů. Pojem liberálního pořádku jako řádu, který stojí na pravidlech, se tak aplikuje na jakoukoliv situaci. V roce 2017 například Světové ekonomické fórum v Davosu korunovalo čínského prezidenta na lídra ekonomického liberálního pořádku. A to navzdory tomu, že Si Ťin-pching vede tu nejvíce protekcionistickou, merkantilní a predátorskou ekonomiku na světě.
Navíc, píše dále Allison, mluvit o řádu či pořádku, který stojí na pravidlech je redundance, zbytečnost. Pojem řádu znamená sám o sobě, že ho vytvářejí pravidla a pravidelnost. Ve skutečnosti se tím myslí něco jiného – pořádek s dobrými pravidly, která jsou rovná a férová.
Jenže se přitom zapomíná, že i Charta OSN, která zakazuje užití vojenské síly proti jiným státům nebo vměšování do vnitřních záležitostí zemí, dává přednost silnějším před slabšími. Chartu totiž prosazují členové Rady bezpečnosti, kde je 5 stálých členů s právem veta. A tyto supervelmoci jsou „výjimečné“, protože mají možnost rozhodovat o tom, co se jim hodí a udělovat si výjimky.
A skutečností je, jak připomíná Allison, že USA jako samozvaný lídr liberálního řádu v posledních 17 letech provedly invaze do dvou zemí, provedly letecké nálety a útoky zvláštními jednotkami, které zabily stovky lidí jednostranně prohlášených za teroristy. Tato skutečnost mluví sama za sebe.
Navíc tvrzení, že liberální pořádek přinesl sedm desítek let míru, přehlíží fakt, že prvních 40 let byl tento mír udržován v rámci bipolarity studené války. Mezinárodní pořádek studené války bránil velmocem v konfliktu a byl nezamýšleným důsledkem boje mezi USA a SSSR.
Studená válka a světový pořádek
V době studené války měly obě supervelmoci seznam spojenců a klientů po celém světě, což tvořilo bipolární svět. V rámci těchto dvou světů každá velmoc prosazovala svůj řád vůči těm, kdo by se vydali na „špatnou“ cestu (jako Maďarsko nebo ČSSR v letech 1956 a 1968). Pořádek vyplýval z rovnováhy moci, která po karibské krizi znamenala „prekérní status quo“.
Co vedlo USA, zemi, která se po dvě století vyhýbala vojenským spojeneckým svazkům, odmítala mít stálou armádu v době míru, odmítla Ligu národů, nechávala světovou ekonomiku jiným, k tomu, že využila vojáky, diplomaty a peníze, aby přetvořila půlku světa? Strach. Stratégové Spojených států věřili, že SSSR je pro zemi větší hrozba, než byl nacismus.
Před jadernými zbraněmi by taková hrozba vedla k horké válce. Ale potom, co SSSR v roce 1949 otestoval jadernou bombu, Američané si museli uvědomit, že by se jednalo o totální válku. A ta by byla zbytečná. Vznikla tak nová forma války, která znamenala boj všemi možnými prostředky, ale bez fyzického konfliktu mezi oběma rivaly.
Vedlo to k třem zásadám: žádné užití jaderných zbraní, žádné skryté zabíjení vlastních vojáků a žádné vojenské intervence ve sféře vlivu protivníka.
Stratégové z USA potom „zatáhli“ do studené války i západní Evropu a Japonsko – a to pro jejich ekonomickou váhu. To bylo také podtextem Marshallova plánu rekonstrukce, MMF a Světové banky nebo dohody GATT. V zájmu stability došlo i ke vzniku NATO a americko-japonské aliance. Tyto prvky byly součástí stavby s jediným cílem – porážkou SSSR jako protivníka.
USA a liberalismus v zahraničí? Jak se to hodilo
USA v zahraničí nikdy nepodporovaly liberalismus, pokud to nebylo v jejich zájmu, a nikdy se nezřekly užití vojenské síly pro ochranu svých zájmů, i když tím porušovaly mezinárodní pravidla.
Nicméně v případě, že prosazení svobody jinde nebylo pro USA riskantní a odpovídalo jejich zájmům, snažily se o to. USA si od založení v sobě nesou radikální a univerzalistické ideály. Proto také nebylo náhodou, že USA po porážce Německa a Japonska šly cestou podpory liberální demokracie a společných hodnot. Tyto kroky ale podle Allisona rovněž byly součástí ideologické války proti SSSR a snahou o udržení podpory veřejného mínění pro studenou válku.
Když došlo k pádu SSSR, USA se celkem pochopitelně dostaly do fáze „triumfalismu“ v souvislosti se všemi změnami, které konec SSSR a sovětského systému znamenal.
Proto také prezident George W. Bush mluvil o „novém světovém řádu“. Američtí politici sledovali scénář bestselleru Francise Fukuyamy Konec dějin a poslední člověk, kde autor tvrdil, že ideologický konflikt skončil a všechny národy přijmou volný trh a demokracii. Tato vize pak, píše Allison, vedla k řadě neokonzervativních křížových výprav na pravici a k liberálnímu intervencionalismu na levici. Bill Clinton v roce 1999 bombardoval Bělehrad, George W. Bush obsadil Irák a Barack Obama v roce 2011 vzal za své přísliby Arabského jara a snažil se přispět k budování demokracie v Libyi bombardováním a sesazením jejího brutálního vůdce Kaddafího.
Zdá se tak, že svět začal psát novou kapitolu dějin, historická lekce byla zapomenuta. Nyní je jasné, že konec studené války nevedl k unipolárnímu pořádku, ale k unipolárnímu momentu. Zahraničně politická elita Spojených států dnes čelí rychlému nárůstu autoritářské Číny a asertivitě neliberální jaderné supervelmoci v podobě Ruska, které je ochotno vojensky měnit hranice a rovnováhu na Blízkém východě.
Od konce studené války se snížil podíl amerického HDP na tom světovém a pro národ, který se snažil stavět se k výzvám prostřednictvím zdrojů, se jedná o opravdový problém pro další lídrovství.
Návrat dějin
V Trumpově Národní bezpečnostní strategii a Národní obranné strategii je cítit tato neurvalá připomínka návratu dějin. Národní obranná strategie rozebírá, jak si v minulých letech mohly USA v podstatě dělat, co se jim z hlediska globální přítomnosti základen a vojáků zamanulo, dnes tu ale jsou Rusko a Čína, které blokují globální přístup USA a snaží se o změnu mezinárodního pořádku ve svůj prospěch.
V minulosti se Američané naučili dávat přednost svobodě doma před prosazováním aspirací v zahraničí. Už otcové zakladatelé řešili otázku, jak zajistit Spojeným státům jejich práva a svobodu a zároveň je uchránit před nepřáteli v zahraničí. A spolu s tím tu vždy byla i otázka, jak zajistit, aby touha po bezpečnosti nebyla zneužita. Odpovědí nebylo jenom rozdělení zákonné, výkonné a soudní moci, ale také oddělení institucí, které se o moc dělily. Ústava byla „pozváním k boji“ a od té doby tento boj vedou prezidenti, členové Kongresu, soudci, a dokonce i novináři. Od této chvíle, míní Allsion, byl americký pokus o samosprávu „prací na pokračování“.
Skoro dvě století to mělo zahraničněpolitické důsledky v podobě vyhýbání se intervencím a ponechávání ostatních jejich osudu. Američany sice zajímaly osudy revoluce ve Francii, ale při rozhodování, kdy a kde se budou utrácet americké peníze a krev, se vláda USA vždy ohlížela hlavně na zájmy USA.
A bylo to až v důsledku Velké hospodářské krize, kdy se američtí stratégové rozhodli, že je v zájmu Spojených států být více zainteresovány ve světě. A až potom, co se USA zdálo, že SSSR se snaží vytvořit impérium, USA uzavřely a udržovaly aliance.
Mezi dnešními smrtelnými hrozbami globálního pořádku není tím nejhorším Trump. Protože je otázkou, zda je Trump spíše symptomem, nebo spíše příčinou. Allison dostal při poslední cestě do Pekingu nepříjemnou otázku: pokud není Trump schopen být prezidentem USA, čí je to chyba? Trumpových ambicí a oportunismu? Nebo politického systému, který mu umožnil stát se prezidentem?
Trumpova administrativa nepochybně dnes selhává. Ale už před ní politická třída přinesla nekončící, neúspěšné války v Afghánistánu, Iráku a v Libyi, finanční krizi a Velkou recesi, díky nimž se zdiskreditovala. A právě tyto kroky víc oslabily důvěru v liberální samosprávu, než kdy mohl, očima jeho kritiků, Trump. Proto je také pro všechny zastánce demokracie v Americe hlavním úkolem obnovit fungující demokracii doma.
A naštěstí tento úkol neznamená nutnost převrátit Rusy, Číňany nebo kohokoliv jiného na americkou víru ve svobodu. Ani k tomu není potřeba měnit zahraniční režimy v demokracie. Slovy prezidenta Kennedyho z roku 1963 to bude znamenat jen udržení světa v bezpečí, i jeho diverzity, jak té liberální, tak i té neliberální. A to bude podle Allisonova mínění znamenat adaptaci USA na realitu, že jiné země vidí vládnutí jinak a snaží se vytvořit mezinárodní pořádek, který by fungoval dle jejich pravidel. Vytvořit aspoň minimální řád, který by se vyrovnal s diverzitou, bude vyžadovat strategickou představivost, která bude přesahovat dnešní konvenční myšlení. Podobně jako tomu bylo v roce 1946 v rámci zrození strategie studené války, uzavírá svoji esej Graham Allison.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.