Ilona Švihlíková píše o tom, jak pořídil při jednání ve Washingtonu Jean-Claude Juncker a o čem jeho „diplomacie“ svědčí.
Stížnosti na Donalda Trumpa a jeho politiku neberou konce. V poslední době se například v liberálních médiích se můžeme dočíst, že Trump boří „liberální řád.“
Trump očividně uvažuje zcela odlišně od svých předchůdců. Na jeho jednání má bezesporu vliv i to, že neměl před svým vítězstvím v prezidentské volbě žádnou politickou zkušenost. Zato zkušeností z byznysu a z televizních show má dost a na jeho politice je dobře vidět.
Za rok a půl u moci toho stihnul už hodně: prosadil daňovou reformu, která jde v Reaganových stopách a pomůže těm nejbohatším, ukázal, že neuznává kategorii spojenectví (protože nezapadá do kolonek „má dáti, dal“), odešel z dohod, které nepovažuje za výhodné (což jsou víceméně všechny, které neuzavřel on sám). Nijak se tematicky neomezuje: stáhnul USA z Pařížské klimatické dohody, ale i z TTIP a TPP, znovu se vyjednává (s občasnými pauzami) Severoamerická zóna volného obchodu. Velké obavy vzbuzuje stažení USA z tzv. íránské jaderné dohody a hrozba extrateritoriálních sankcí, která by zasáhla i tzv. spojence. A taky uvaluje cla, vysoce se rozmáchnul u Číny (kde to nejspíš není u konce). Nicméně cla byla uvalena i na ocel a hliník a výjimku evropské země nedostaly. Koneckonců ani Kanada a Mexiko. A v poslední době Trump nechal zahájit šetření, zda importy zahraničních automobilů neohrožují národní bezpečnost USA, protože mu tahle záminka k uvalení cel už jednou vyšla u oceli a hliníku. Obzvláště Německo a Japonsko z toho mají třeštění hlavy. A to jsem ještě nezmínila Trumpův postoj k NATO, jehož hlavním úkolem se nyní stává dodržovat cíl 2 % HDP a za tyto obrovské částky nakupovat – americké zbraně.
Trumpova hra s nulovým součtem a evropské zmatení
Trump zkrátka po všech liniích jede svou „America First“ – dohoda je spravedlivá, když je výhodná pro USA. V Trumpově světě je obchod hra s nulovým součtem, spojenci se mění v nepřátele a nepřátelé v (možné a dočasné) spojence. Za celým tímto přístupem k diplomacii je zoufalá snaha udržet hegemonii USA, protože Trump se očividně domnívá, že Obamova snaha „jít na to“ blokově (tj. spolu se spojenci zabrzdit Rusko a Čínu) selhala. Trump má pocit, že má v rukou dost karet, se kterými může hrát sám. Ve skutečnosti má hlavně dvě: finanční dominanci dolaru plus s tím spjaté finanční infrastruktury a vojenskou přítomnost „americké boty“ po celém širém světě. Prozatím používá tu první (zdůrazněme: prozatím). Z dějin mezinárodních vztahů dobře víme, že hegemon se nerad vzdává své pozice a má tendenci o ní bojovat – v současné době se ten boj odehrává dominantně v ekonomice. Od rozkladu multilaterálních institucí (WTO) až po uvalování cel, používání sankcí, včetně extrateritoriálních.
EU je Trumpovým postojem, mírně řečeno zmatena. Vyzkoušeno bylo mnohé. Kancléřka Merkelová, na kterou je ovšem Trump očividně alergický, to zkusila svým klidným přesvědčovacím stylem o výhodách multilateralismu. Prezident Macron to zkusil s Trumpovou ješitností (Číňané taky), žádné výjimky nedostal, ale Trump si ho oblíbil, a proto mu navrhnul, aby Francie odešla z EU.
Země EU prozatím ustupují a kupí sliby ve stylu „já už budu hodný, dědečku Trumpe.“ Je to smutná a ponižující podívaná. EU dál prosazuje sankce na Rusko, i když jsou naprosto proti jejím zájmům (jen tu a tam zazní hlas Salviniho, který sankce považuje za nesmysl). Země EU, které jsou zároveň členové NATO, slíbily navýšení zbrojních výdajů na 2 % HDP – chorá částka, která vůbec nereflektuje ani moderní způsoby válčení, ani aktuální stav hrozeb. Ovšem vyprázdní se americké sklady se zbraněmi. A o to jde Trumpovi především – nedá se mu upřít, že si dobře uvědomuje (a taky to v kampani dobře využil), do jaké míry jsou USA deindustrializovány, a že zrovna vojenský průmysl je oporou průmyslovým kapacitám v USA.
Nákupčí sóji a zkapalněného plynu
Vrchol tomu ovšem učinil předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker a jeho cesta do USA. Nevím, jestli měl zase „housera“. Ovšem vydat se na cestu s tím, že chci získat a místo toho se vrátit jako nákupčí sóji a zkapalnělého zemního plynu, to je skutečně výkon.
Vzhledem k tomu, jaké „elity“ vládnou v EU, nepřekvapí nadšení německého ministra hospodářství, který toto pozoruhodné jednání označil za průlom.
Pokud snad někdy chtěl Trump donutit „Čínu“, aby kupovala více zboží XY – to si ještě dovedu tak nějak představit. V Číně hrají stále důležitou roli státem vlastněné firmy, které mohou dostal „befel“. Jak ovšem míní Juncker donutit evropské firmy, aby kupovaly americkou sóju (tu, na kterou Číňané uvalili odvetná cla a farmáři mají dostat následně od americké vlády kompenzace), to tedy nevím. Ano, snížení cla může být motivační, ale jak chcete v tržní ekonomice zaručit, že se bude nakupovat „x krát“ více? Bude na to zase nějaká kvóta jako na uprchlíky?
Ještě zajímavější je kauza zkapalnělého zemní plynu. Není nic nového, že americký odpor vůči plynovodu Severní proud 2 vyjadřuje bitvu o trhy. Když to vezmeme čistě tržně, LNG je jednoznačně mnohem dražší než konvenční plyn dodávaný plynovody (a nemusí to být Gazprom), jak uváděl nedávno v analýze Bloomberg.
Vyrobit, dopravit a dostat do plynové soustavy zkapalnělý zemní plyn vyžaduje obrovské náklady v řádu miliard dolarů. Jen speciální tanker stojí kolem 200 milionů dolarů. Proto se LNG chápe jako diverzifikace dodávek (řekněme snížení bezpečnostního rizika) a především se vyváží tam, kde jaksi „trubky“ nevedou – viz Japonsko, Jižní Korea. Začít v Evropské unii více odebírat americké LNG znamená značně si navýšit základní energetické náklady, tedy – tvrdě ekonomicky řečeno – poškodit si evropskou konkurenceschopnost.
A jak upozorňuje správně agentura Bloomberg, může si být opravdu Evropa jista spolehlivostí dodávek? (za Trumpa, kdy ekonomické hledisko dominuje). LNG se na rozdíl od plynovodů pyšní flexibilností dodávek. Tanker může doplout ledaskam, kde bude terminál (jako třeba v polském Svinoústí). Kdo zaručí, že v případě vyšších cen v Asii, bude plout zrovna do Evropy?
(Rozdíl v cenách je skutečně významný: BP ve své aktuální Statistical Review of World Energy uvádí, že průměrná německá dovozní cena za milion BTU je 5,62 dolaru, zatímco korejské a japonské ceny se pohybují v rozmezí 7,13-8,10 dolaru za milion BTU).
EU se chová jako dezorientovaný vazal
Juncker, ať už s houserem, nebo bez něj, symbolizuje tragičnost tzv. evropské politiky. Místo toho, aby si EU jasně řekla, že v jejím zájmu je – minimálně z hlediska geografie – strategické partnerství s Ruskem (což neznamená žádné podřadné postavení, EU má co nabídnout a co požadovat), se chová jako dezorientovaný vazal, kterému se boří jeho svět.
Připomenu, že pojem „vazal“ pro ehm, tzv. evropské spojence používal legendární Zbigniew Brzezinski. Již v jeho slavné Velké šachovnici (u nás vyšlo v roce 1999) se dočteme:
„Je krutá pravda, že západní Evropa, a čím dál víc i Evropa střední, zůstávají převážně americkým protektorátem, kde spojenci připomínají vazaly a poddané z dávných dob. Tento stav není dobrý ani pro Spojené státy, ani pro evropské národy.“
A je ještě krutější, že za těch dvacet let se na tomto nic nezměnilo. A řekněme si natvrdo, že s „elitami“ jako je Juncker, Macron, Merkelová ani změnit nemůže.