Veronika Sušová-Salminen píše o tom, k čemu vede příliš mnoho spekulací o konkrétních záměrech dnešního Ruska.
Dnes si připomeneme deset let od vzniku rusko-gruzínské války, která se stala fakticky prvním náznakem toho, že ve vztazích mezi Ruskem a Západem (a jeho „proxy“ v postsovětském prostoru) není všechno v pořádku. Nebudu se ale věnovat obšírně tématu, které na našich stránkách už uchopili jiní. Jenom v souvislosti s ním připomenu jeden současný hyper-spekulativní trend.
V souvislosti se současnými značně napjatými vztahy s Ruskem si nejde nevšimnout toho, jak se celkově téma „Rusko a my“ mediálně zvládá. Teoreticky bychom mohli očekávat, že v době, kdy politici a vojáci dlouhodobě přispívají ke zvyšování napětí, slovně nebo činy, se budou média a odborníci snažit o vyrovnávací roli, tj. budou hledat objektivní pravdu, měřit jedním metrem, vyhýbat se nadměrným spekulacím, hysterii a také se snažit neskočit do pasti válečného bubnování. (Pro všechny, kdo to potřebují slyšet explicitně: nic z řečeného neznamená nekritické pojetí Ruska, zákaz jeho kritiky.)
Opak je bohužel pravdou. Etablovaná západní média chrlí nejrůznější spekulativní zprávy, výklady či dokonce odborné názory o údajných záměrech Ruska. Rusko-gruzínská válka a také anexe Krymu například inspirovala natolik, že tyto dvě operace byly povýšeny na modus operandi Ruska. V rámci této logiky (Rusko opakuje jeden scénář a bude tak činit i nadále) se například v průběhu Mistrovství světa ve fotbale objevily v ukrajinských médiích (ale i na českých sociálních sítích) a v západních odborných kruzích názory, že Rusko by hned po ukončení MS mohlo napadnout Ukrajinu (nebo snad i napadne). Prostě v tandemu velké sportovní akce, do které navíc Rusko nalilo miliardy, přichází (v ruském případě) možnost (či snad i konkrétní plán?) vojenské agrese. Namísto toho se Vladimír Putin sešel s americkým prezidentem Trumpem a ani po třech týdnech od skončení mistrovství Rusko nikoho nenapadlo a žádnou operaci nepodniklo. Modus operandi byl jaksi porušen, zřejmě budeme muset počkat na další Olympijské hry, ale v médiích, sociálních sítích i v odborných kruzích se jede dál. Najde se další takový (samozřejmě agresivní) záměr Ruska, který znovu potvrdí negativní obraz „ruské hrozby“.
Je tu i další příklad. Minulý rok Rusko provádělo v rámci zastrašovacího manévru (v západním slovníku „připravované agrese“) pravidelné vojenské cvičení „Zapad“. Protože část tohoto cvičení probíhala na území Běloruska, objevily se v médiích a mezi odborníky další spekulace o tom, že dojde v rámci cvičení k okupaci Běloruska či dokonce k nějakému útoku. Zase se počítalo (viz také zde) s pravidlem, že ruská vojenská cvičení jsou předehrami pro okupace. Podle všeho k tomu nedošlo. Opět. Kauza vyšuměla a čestné výjimky z pravidla (zde) jen těžko celkový spekulativně-emotivní obraz Ruska zásadně ovlivní.
Faktem je, že rusko-gruzínská válka i operace na Krymu překvapila – v případě Krymu byl moment překvapení součástí úspěchu operace. Rusko pracuje velmi dobře s nejistotou ohledně svého jednání, což pozorovatele znervózňuje natolik, že se uchylují k analytickému „autismu“. Ve skutečnosti se nejspíš jedná o ruskou snahu prostřednictvím nejistoty kompenzovat handicapy, které vůči Západu má (tj. fakticky se jedná o balancování vůči hrozbě, protože Rusko má NATO za „vojenskou hrozbu“). V rámci tohoto „autismu“ se rozdíl mezi záměry a možnostmi čtenářům a veřejnosti zásadně zamlčuje (tj. rozdíl mezi tím „co chce“ a „co by mohlo“). Zdá se, že časté spekulativní strašení nejrůznějšími (vždy jen negativními a nepřátelskými) záměry Ruska a hledání souvislostí tam, kde se může jednat o náhodu či souhru okolností, je zřejmě komerčně i politicky výhodný podnik. Strašení vynáší (kdo neklikne na zprávu „Rusko by mohlo napadnout“?) a disciplinuje zároveň. Pomáhá udržovat v informačním oběhu obrázek Ruska jako nebezpečí, a tím paralyzuje střízlivý pohled na současnou situaci i hledání východisek. Vtip je v tom, že takové spekulace spíše vypovídají o stavu mínění o Rusku než o skutečném Rusku. Ostatně o operaci na Krymu jsme se dočetli z novin až potom, co se stala, a rozpad SSSR sovětology na Západě překvapil. A to se snažili sledovat každé šustnutí v chodbách Kremlu.
Ještě zajímavější je si tento spekulační trend dát do souvislostí s dvěma problémy dneška, kterými je dvojí ztráta autority tradičních médií a odborníků. Není moc těžké si domyslet, že právě tato dlouhodobá praxe ke ztrátě autority vede. Čtenáři totiž nejsou hlupáci a mnoho z nich si je schopno všimnout chronických nekonzistencí v takto pojatém „informování“ veřejnosti a domyslet si o co tady vlastně jde. Tisíc spekulací umořilo osla.