Milan Daniel píše v souvislosti s 50. výročím srpnových událostí o tom, proč se současnost a už vůbec ne budoucnost nedají stavět na nenávisti.
Padesát let po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa si v Rakousku, kam svého času směřovaly desetitisíce československých emigrantů, zatančil ruský prezident na svatbě tamní ministryně zahraničí. Do přírody sousední alpské země dýchal mír, veselí a příjemná atmosféra.
Pamětník událostí ze srpna 68 musí chtě nechtě srovnávat tehdejší rigidní sovětský komunistický režim a jeho reprezentanty a současný režim ruský. Jsou dvě krajní možnosti: transponovat nenávist, kterou jsme tehdy pociťovali vůči okupantům do současných poměrů, nebo uznat, že dnešní Rusko je zemí jinou, zemí, se kterou lze vést dialog, vůči níž je možné chovat se slušně, a se kterou lze v míru koexistovat.
Nenávist je slepá a chová se iracionálně. Žije v bublině, v níž je sice smrádek, ale to mikroklima jí svědčí, na očích má černé brýle a permanentně dává najevo, že realitu nechce vidět. Vystačí s kolovrátkem žlučovité mantry. Skutečnost ji nezajímá, svět si přizpůsobuje své pokřivené podstatě. Příkladů nepřeberně: Krym, „novičok“ a podobně.
Bylo mi v tom roce 68 dvaadvacet, lezl jsem po římse místního železářství abych zamaloval název naší ulice. Nenapadlo mne, že nás nebudou hledat „oni“, ale místní kolaboranti. Do našeho města přijel v té chvíli jediný – polský – transportér, jehož řidič mne uviděl. Zastavil a začala se otáčet věž s kulometem. Krve by se ve mně nedořezal. Ale posádka měla asi rozum a transportér odjel.
Vyhodili mne z práce, ostatně stejně jako statisíce jiných. Kromě jiného jsem strávil tři roky v kriminále za „podvracení republiky“. A potom jsem ke své hanbě jako statisíce jiných rezignoval, protože jsem usoudil, že za mého života se nic nezmění.
Naštěstí jsem se mýlil. Svobody, kterou jsme nasávali šnorchlem „štvavých vysílaček“ si můžeme ve věku internetu a sociálních sítí užívat více. Byť s vědomím, že jsme pod kontrolou Velkého bratra, který má nesrovnatelně lepší možnosti než někdejší tajná policie. Nikdo nás však za její užívání netrestá kriminálem. Jen ostrakizací, vylučováním a veřejným známkováním.
Jsa už starým mužem, přeji si jediné: abychom se „padesát let poté“ nenimrali v tom, co nás rozděluje, ale snažili se najít to, co nás spojuje. Dokázali jsme se vyrovnat s Němci, kteří měli na svědomí nepoměrně více životů českých lidí. Dokonce ani žádný megakoncert k výročí německé okupace stateční čeští umělci nepořádají. Proč bychom se neměli dokázat smířit s Rusy, jejichž země prošla daleko větším martyriem proměn, než ta naše? Co takhle třeba česko – ruský fond budoucnosti?
V korekci na Borech jsem si celé dny zpíval písničku Jaroslava Hutky nazvanou Náměšť. Písničku o tom, co je nejkrásnější: usměvavé tváře, člověčí víra, svoboda. Pamatujete ji z listopadových dnů 89, kdy se stala hymnou? Je mi smutno z toho, že dnes z člověka, jehož jsem měl rád, kape iracionální nenávist vůči hlavě státu, která se právě ve vztahu k Rusku chová racionálně? Kolik je takových, kteří si v sobě pěstují nenávist, protože prostě k životu potřebují nepřítele?
Dívám se na video ze svatby rakouské ministryně. Znamenám komentáře hovořící o pobuřující hrůze plynoucí z toho, že umožnila ruskému prezidentovi, aby vplul mezi usměvavé tváře jako jejich součást a paní Kneissl tak trestuhodně narušila „zásady společné politiky EU“. Vím, že v dnešním Rusku není vše ideální, ostatně jako nikde na světě. Vnímám ale i to, že chce být součástí – ovšem nezapšklé a sebevědomé – evropské rodiny osvobozené od think tanku uměle pěstujícího nenávist. Je zbytečné se ptát, zda by vzájemný respekt a spolupráce naší Evropě prospěly. Stejně jako ukazovat prstem na ty, pro něž je to černá můra. Každý to přece dobře ví.
Všechno, co potřebujeme padesát let poté, je mír, slušnost, dialog a respekt k velké zemi, která nám na jedné straně dala vydechnout od fašismu, na straně druhé nás – stejně jako své občany – dusila pokřiveným komunismem. Její občané žijí již třetí generaci v zemi jiné.
Putin demonstrací na toto téma rozbouřil Evropu. Kéž by se po té bouřce i nám vyjasnilo.