Ilona Švihlíková glosuje liberální manifest The Economistu. Proč platí, že když přijde na jednotlivé kroky hospodářské politiky, tak se pozná, kde kdo stojí?
Z aktuálního vydání časopisu The Economist jsme přinesli shrnující výtah jeho bojovného manifestu za záchranu liberalismu.
Text je pozoruhodný hned z několika důvodů. První je přiznání faktu, že liberalismus „netáhne“ a že je ohrožován jinými proudy, které se proti němu bouří. Možná to vypadá banálně, ale je to dobrý začátek, protože liberálové se stali v posledních letech tvrdě resistentní vůči jakékoliv realitě.
The Economist přiznává ledacos: povrchnost, aroganci tzv. liberálních elit i to, že se dostaly do stavu, kdy jim jde především o zachování statu quo. Osobně toto rozdělení považuji v současné době v politické rovině za nejdůležitější. Rozdělení levice – pravice stále existuje, ale je překryto mnohem hlubším, dalo by se říci fundamentálnějším rozdělením – na ty, kteří chtějí držet řád (liberálové) a na ty, kteří ho chtějí rozbít.
The Economist proto ve svém úvodu k manifestu dává řadu dobrých rad: liberálové by se měli znovu stát radikálními, postavit se na stranu chudých, nenálepkovat své oponenty, ba dokonce se dočteme, že by liberálové neměli dostávat psotník z nacionalismu (pozn. autorky: ono stačí před některými „liberály“ použít slovo národ, aby dostali nefalšovaný hysterický záchvat), ale naplnit ho vlastním pozitivním obsahem atd.
Je patrné, že The Economist se zoufale snaží udržet řád, v němž veřejné mínění tvarovaly časopisy jako je právě on. A je patrné, že si je dobře vědom, že tento řád je zásadně ohrožen a snaží se ho zachránit. Připišme mu k dobru to, že na rozdíl od jiných liberálů tak nemíní činit aplikací tzv. politické korektnosti, nebo bojem proti tzv. fake news, což obojí vede k cenzuře.
Nesedí tu ovšem několik věcí.
Udržení řádu si The Economist nutně spojuje s udržením nadvlády Západu. Opakovaně se staví za použití vojenské moci USA, píše, že Rusko je sabotér, Čína je příliš silná. K tomu navíc cituje Roberta Kagana (!), což je americký neokonzervativec, který ale sám sebe rád označuje za „liberální intervencionistu.“ Což je zhruba takový „liberální intervencionismus“ jako navrhoval v Evropském parlamentu Guy Verhofstadt. Když někdo nehraje podle liberálních pravidel, tak se tam prostě vlítne – do Iráku, Afghánistánu, do Libye… do Maďarska?
Právě na Kaganovi je dobře vidět, do jaké míry se spojila v jeden celek americká konzervativní a liberální politika. Obojímu jde o totéž – udržení hegemonie USA, což si očividně The Economist spojuje s udržením řádu. A to nutně predikuje obrovský konflikt, možná i vojenský, s Ruskem a Čínou, protože Čína má našlápnuto na pozici, ve které většinou období svých pět tisíc let dlouhých dějin byla – na pozici nejsilnější země světa.
Děkuji pěkně za takový „progresivní liberalismus.“
Ještě vtipnější je, jak se The Economist míní stavět za chudé prakticky. Zatímco v manifestu píše, jak je potřeba dostat chudší část obyvatel zpět na liberální stranu, ve stejném čísle se časopis zaobírá americkou levicí a jejími návrhy. Z každého řádku čiší děs nad tím, že by se snad levice mohla dostat k moci. Návrhy zodpovědného kapitalismu posuzuje podle toho, do jaké míry „jsou destruktivní.“ (a to se pořád hovoří o kapitalismu, tak krotká je americká levice!). Dotování nájmu podle časopisu povede k tomu, že „si Američané budou žít nad poměry“ (sic!) a jako radikální prezentuje návrhy na zastoupení zaměstnanců v dozorčích radách velkých firem (velice běžné v západní Evropě, typické pro Německo). To je ten nový radikalismus a péče o chudé dle The Economistu.
Zkrátka, když přijde na jednotlivé kroky třeba hospodářské politiky, tak se pozná, kde kdo stojí. The Economist stojí na straně současného establishmentu, jehož je součástí. Stále víc jako ten pověstný kůl v plotě.