Jak bude vypadat svět velmocí v roce 2025? Budou zde USA a Čína, přičemž Čína bude v některých oblastech silnější než USA. Až za nimi budou další velké ale slabší země.
Odborník na mezinárodní vztahy Stephen M. Walt pro Foreign Policy píše o tom, že liberální světový řád nikdy neexistoval. A politika velmocí tu s námi zůstane.
Walt popisuje diskusi o současném světovém pořádku. Debata, které se účastnil Patrick Porter, Robert Kagan i on sám, se točila kolem toho, zda řád byl, je, nebo bude „liberální“. Teorie nabízí mnoho možností, celé dny by se o tom dalo diskutovat, ale Walt se domnívá, že to nestojí za ten čas. Proč tomu tak je?
Walt přiznává, že nikdy moc nepochopil, co to vlastně je ten světový pořádek. Hodně autorů ten pojem používá, Kissinger o tom napsal tlusté knihy, ale je to prostě velice vágní koncept, na kterém není moc shody. Je „světový řád“ jen konfigurace moci ve světě? A pokud ano, jak se definuje moc?
Je to distribuce moci plus systém formálních a neformálních pravidel a norem, které zavádějí nejsilnější země a vynucují je – tedy kromě těch situací, kdy se rozhodnou je ignorovat nebo přepsat? Má ten pojem vyjadřovat víceméně předvídatelné vzorce chování mezi globálními aktéry, kdy pozorování může rozhodnout, kteří aktéři a které chování mají největší vliv, nebo je to prostě jen takový termín, který se používá pro označení mezinárodního systému v určitém časovém bodě?
Když nikdo vlastně neví, co je to ten světový řád, tak se zkusme podívat na to, jaké rysy bude mít globální politika za pár let. Neboli: když se vás někdo zeptá, abyste popsali hlavní rysy světové politiky v roce 2025, co řeknete?
Walt přiznává, že tuto otázku dostal a seznámí čtenáře s tím, co řekl. Na rovinu uvádí, že se věnoval především důsledkům pro USA.
Svět 2025 bude světem „nevyrovnané multipolarity“. Dnešní pořádek není liberální, píše Walt, protože řada klíčových aktérů odmítá liberální ideje a ani v roce 2025 nebude. USA budou jediným zásadním aktérem na planetě, protože nikdo jiný nebude mít tu stejnou kombinaci ekonomické váhy, technologické vyspělosti, vojenské moci, teritoriální bezpečnosti a příznivé demografie. Ale ten náskok superiority bude menší, než byl a země bude mít velké dlouhodobé fiskální problémy a bude hluboce politicky rozdělena.
Čína bude velmocí číslo dvě a v některých parametrech bude silnější než USA, za ní budou další velcí aktéři, Německo, Japonsko, Indie, Rusko atd. všechny ale mnohem slabší než ty první dvě země.
V tomto systému budou muset USA více vybírat své závazky a využití zahraniční síly. Nebude to izolacionalismus, ale určité namyšlené přání znovu předělat svět na unipolární éru, která začala uvadat dávno předtím, než se Trump stal prezidentem. To už se nevrátí, ať se neokonzervativci nostalgicky pokusí jakkoliv tento svět zachránit.
Jak už je nyní jasné, pokračuje Walt, americká zahraniční a obranná politika se primárně zaměří na Čínu. Pokusí se zpomalit její úsilí o výhodu v řadě technologií. USA se také pokusí Peking zastavit v tom, aby si vytvořil dominantní pozici v Asii. Což bude znamenat udržovat americké alianční spojenectví, možná ho i prohlubovat a rozšiřovat, Čína se bude snažit USA dostat pryč a naopak své sousedy dostat do své sféry vlivu. Udržet americkou pozici v Asii bude těžké, už jen kvůli obrovským vzdálenostem, myslí si Walt, navíc někteří američtí spojenci v Asii budou chtít mít ekonomické vazby s Čínou a řada z nich se mezi sebou nesnáší. Americká diplomacie bude muset být obratná, aby tuto koalici udržela pohromadě, což tedy dnes moc nevidíme, takže úspěch není zdaleka zaručen. Čína ovšem bude mít také své problémy, například to, že většina jejích sousedů si její dominanci nepřeje.
Realisté už nejméně 15 let tvrdí, že objevující se rivalita mezi USA a Čínou bude hlavním a zásadním rysem světové politiky minimálně v příští dekádě a nejspíše i potom.
Naopak se zdá, píše Walt, že nikdo nehrozí tím, že by dominoval Evropě. Americká role proto bude v Evropě klesat. Navzdory alarmistům, kteří se děsí Ruska, to je moc slabé na to, aby představovalo ohrožení pro Evropu jako Sovětský svaz, píše Walt. Závazek USA vůči regionu je tedy mnohem slabší, než byl za studené války. Evropa má 500 milionů obyvatel, Rusko asi 140 milionů, navíc populace rychle stárne a bude se zmenšovat.
Evropská ekonomika je asi 17 bilionů dolarů, Rusko ani ne dva biliony. A hlavně, evropští členové NATO utrácejí třikrát až čtyřikrát víc na zbrojení než Rusko na obranu každý rok. Sice to neutrácí efektivně a bezesporu stojí před potřebou reforma obrany, píše Walt, ne nějaké americké dotace. Reálný problém pro Evropu je bránit své hranice proti neregulované imigraci, to nemohou za ni řešit USA.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.