Odchod z EU představuje problém pro vztahy mezi Londýnem, Edinburghem a Belfastem. Nemusel by.
Nikos Skoutaris z Univerzity v East Anglia píše o důsledcích Brexitu pro britskou Unii (tj. Spojené království vzniklé v roce 1707). V roce 1975 referendum o britském členství v Evropském společenství dopadlo následovně: největší podporu, 69 %, získalo členství v Anglii, dále v Severním Irsku (52 %) a ve Skotsku, kde se jednalo o 58 %. Referendum o Brexitu v roce 2016 tato čísla obrátilo. Voliči ve Walesu a v Anglii podpořili odchod z EU, zatímco Skotsko a Severní Irsko si přály zůstat. Nyní, poté co Theresa Mayová dojednala brexitovou dohodu s EU, je britská unie (Spojené království) napjatá jako nikdy.
Po referendu v roce 2016 vznikly ve Skotsku i v Severním Irsku otázky, zda by se obě historické země mohly vyhnout tomu, aby odešly z volného trhu proti svojí vůli. Ve Skotsku vznikly plány na to, že by zůstalo i po Brexitu členem Evropské ekonomické oblasti, což vláda v Londýně odmítla.
V případě Severního Irska je ale situace jiná, připomíná dále autor. Velikonoční dohoda Severnímu Irsku ústavně garantuje právo na to zůstat v EU, proto také Mayová v roce 2017 přislíbila, že po Brexitu zde nevznikne „tvrdá“ hranice. A proto také Londýn a Brusel dosáhli politické dohody, která v prosinci 2017 vytvořila „backstop“ – to mělo zajistit, aby Severní Irsko mohlo zůstat i po Brexitu členem celní unie a jednotného trhu.
Ovšem myšlenka sama se stala politickým problémem pro severoirskou stranu DUP tím spíš, že návrh dohody mezi Velkou Británií a EU obsahuje vlastně další podobný krok – celá Británie bude v podstatě součástí celní unie s EU a Severní Irsko navíc i v prostoru jednotného trhu.
Tento návrh se nelíbí opozici – podporovatelům Brexitu (Raab, Johnson), skotským konzervativcům a také DUP. Má se jednat podle nich o narušení integrity ústavy, což je přehnané tvrzení. Už nyní se Severní Irsko liší od zbytku Británie, a to v řadě oblastí a zákonů. Navíc tu je dost příkladů z jiných zemí, kde mají jednotlivé části odlišné vztahy s EU, příkladem je Grónsko. Suverenitu země takový stav, tj. jiná platnost zákonů EU, neohrožuje, míní autor.
Nicméně přesto tu jsou otazníky kolem toho, jaký je stav britské Unie. Skotská národní strana je přesvědčena, že Brexit nastartuje skotskou nezávislost a odkazuje přitom na specifičnost Severního Irska. Na druhou stranu je ale ústava Británie dost flexibilní, takže dokáže uspokojit odlišné aspirace jednotlivých částí země vůči EU. Neochota vlády to připustit, ukazuje na to, že se nepoučila ze skotského referenda v roce 2014 a také nedostává svým tehdejším slibům, že podstoupí Skotsku více pravomocí.
Brexit tak představuje velký problém pro britskou svéráznou ústavu. Fakt, že Skotsko nemohlo ovlivnit podobu brexitové dohody odhaluje její slabosti i jaký vztah mají národy vůči centru. Proto by se měly posílit mechanismy mezivládní spolupráce mezi Londýnem, Belfastem, Cardiffem a Edinburghem. Brexit by také měl respektovat legislativní autonomii decentralizovaných regionů tak, aby se Británie vyhnula tomu, co se dnes už nazývá jako „uzurpace moci Westminsterem“ (sídlo vlády). Otázka postavení Severního Irska vůči EU by se neměla chápat jako ohrožení britské Unie.
Postoje ultra-unionistů a konzervativců či DUP si protiřečí. Bez aktivního respektu k odlišnostem, které vyplývají z decentralizace Británie, mohou její národy dospět k názoru, že nejlepším nástrojem sebeurčení bude secese (tj. odchod z nějakého státního celku). Jak řekl kníže Tancredi Falconeri v románu Leopard: „Vše se musí změnit, aby všechno zůstalo stejné.“
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.