Francouzi si o sobě vytvářejí špatný image, píše komentář kritizující současnou vlnu protestů.
Neue Zürcher Zeitung přinesly pohled na dění ve Francii. Pascal Bruckner píše o tom, že velký národ si sám sobě vytváří špatný image. Za revoluční rétorikou je jen konzervatismus (pozn. red.: článek jsme vybrali v rámci názorové diverzity).
Pokud máte rádi stávky, manifestace, demonstrace nebo násilné protesty, pak je pro vás Francie to pravé místo, začíná tvrdě Bruckner. A ideálně na jaře či na podzim.
Od doby Françoise Mitteranda se Francouzi potýkají s reformami. Ale najednou jako by mladý dynamický Emmanuel Macron prorazil a přinesl změnu. Dát zemi do pohybu. Ale po žlutých vestách je prezident zpět na zemi. Francie se nyní noří opět do chaosu.
Bruckner si myslí, že hlavní důvod protestů je, že Francouzi nenávidí sami sebe. Žije tu prostě 67 milionů deprimovaných lidí. A je to vidět na spotřebě psychofarmak.
Ale za to, že Francie už není středobodem světa, mohou „ti druzí“. Ve Francii je to slovo liberalismus, které se skloňuje ve všech pádech, to je ten společný jmenovatel. Je to paradoxní, protože liberální myšlení je spjato s řadou Francouzů, ale zkrátka od levice po pravici je liberalismus oním zlem.
Averze proti liberalismu má dva hlavní kořeny. Jednak dědictví roku 1789, svoboda byla zanedbána ve prospěch egalitářství, které bylo blízko despocii a znamenalo nivelizaci, ale směrem dolů. Proto je ve francouzské politice oblíbené trestat bohaté, ale ne moc dávat šance chudým. A pak je tu rivalita s USA. I bez ohledu na Trumpa zůstal vztah Francie k USA stejný: USA nenávidí, ale zároveň je USA fascinují. Obě dvě země se považovaly za země s mesianistickým posláním, kolem kterých se točí celý svět.
Jenže přes tohle vychloubání se francouzskými univerzálními hodnotami, Francie zapomněla, že není ve světě sama. Je vidět každý den, jak upadá francouzská prestiž. Macronovo vítězství, píše Bruckner, na chvíli zemi vrátilo na špičku západních demokracií, ale lesk už je pryč. To se mluví spíš o Sebastianu Kurzovi.
Ve Francii se projevuje to, co v řadě jiných zemích, jejichž váha mezinárodně klesá. Arogance a sebenenávist. Chybí to zásadní pro změnu – být si jisti sebou samými a zvědavost naučit se něco nového. Francie nemá ani jedno a pak se nemůže k ničemu novému velkému pohnout.
Je z toho sklíčenost. V USA se bere selhání jako mezikrok k úspěchu. Ve Francii je to konečný verdikt, jako taková poslední rána osudu. Jediná jistota je tu: po propuštění už nikdy nebude práce, po bankrotu už se nikdy nevzpamatuje. To by totiž vysvětlovalo, proč 65-75 % mladých Francouzů chce být státním úředníkem. Jenže veřejná správa je už teď ve Francii nabobtnalá, ale strach před nejistotou je silnější než jakýkoliv racionální argument.
Ve skutečnosti by tenhle strach před novým znamenal prostě konzervatismus. Ale ten francouzský je pozoruhodný v tom, že se pořád projevuje jako revoluce. Je to kvůli levici, tvrdí Bruckner, která zanechala hlubokou stopu v kultuře, způsobu myšlení i argumentaci. Žádná řeč si nezíská pozornost, tvrdí Bruckner, když nezačíná prokletím trhů a nezdůrazní sílu revoluce.
Takže ti, kteří jen chtějí uchovat své zájmy, tvrdí Bruckner, se schovávají za rétoriku hnutí. Zmatek je dokonán. Ti, kteří ve Francii vyzývají k povstání, jen chtějí ten starý řád a nenávidí změnu.
Jenže, kdo chce mít ve Francii ohlas, musí mít levicovou rétoriku. Macron to pochopil, proto svou středovou stranu nazval „En marche“ (na pochodu). Chtěl s ní svrhnout ten starý pořádek. Jenže zemi nelze reformovat bez jejich obyvatel, takže jsme tam, kde jsme byli. Ale prezident má ještě tři roky. Naděje žije, tvrdí Bruckner, prezident zatím nic nevyhrál, ale taky neztratil.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.