Jan Zeman píše v souvislosti se skončenou klimatickou konferencí o tom, před jakými ekologickými dilematy v oblasti energetiky a dopravy stojí hostitelské Polsko.
Na začátku 24. světové konference o klimatických změnách se konala demonstrace ekologů za zákaz těžby uhlí v Polsku. Jak je známo, Polsko z uhlí kryje asi 80 % své výroby elektřiny a podobně je tomu i při získávání tepla. Demonstranty požadovaný zákaz těžby a spalování uhlí by Polsko rychle ekonomicky a sociálně položil. Uhlí by se mohlo nahradit ve velkém zřejmě jen dováženým zemním plynem, s negativními dopady na ochranu klimatu, vzhledem k rozsáhlým únikům silného skleníkového plynu metanu při jeho těžbě. S takovými drobnostmi si ale demonstranti nedělali těžkou hlavu. Dokonce jim uniklo, že svou demonstraci konají v hornickém regionu. Kdyby o ní horníci včas věděli, dost možná by přišli demonstrantům „rozbít hubu“. Tedy, v době zavírání uhelných dolů ve Slezsku v 90. letech při demonstracích ve Varšavě nezůstávalo jediné okno polských ministerstev v přízemí a v prvním patře celé. Horníci se bouřili vcelku právem. Regiony, kde v 90. letech polští reformátoři zavírali uhelné doly, se z takové léčby dodnes plně nevzpamatovaly, a to již v Polsku trvá 15 let konjuktura. Bez krize. Velké recesi v letech 2008-09 se Polsko dokázalo jako jediný stát EU vyhnout.
Reakce polských politiků na demonstraci ekologů byla příznačná. Polský premiér Mateusz Morawiecki na zahájení klimatické konference jejím účastníkům sdělil, že Polsko ukončí těžbu a spalování uhlí. Vzápětí zřejmě začali na řadě polských úřadů drnčet telefony předáků hornických odborů. Ještě téhož dne občany Polska v tamní televizi ujistil polský prezident Andrzej Duda, že žádné zavírání dolů ani omezování těžby uhlí v Polsku nepřipustí, že na to na svou čest přísahá. Typická reakce politiků. Podle okolností a nálad veřejnosti slíbí cokoliv, aniž by sliby mysleli vážně. Pan prezident navíc tak navíc dal takové ujištění v situaci, kdy nemá pravomoc k příslušnému rozhodování.
Neznamená to, že by Polsko nestálo před zásadním energetickým a dopravním manévrem. Bude velmi obtížný. O to bude obtížnější, že Poláci neuvažují o výstavbě jaderných elektráren z obavy, že při „velkém binci v Polsku by nebyli s to garantovat její řádnou výstavbu a bezpečný provoz.“ Tak alespoň po roce 1989 zdůvodnila nová polská vláda zastavení výstavby jaderné elektrárny o obce Zarnowiec poblíž přístavu Leba se sovětskou pomocí. Trochu zvláštní vysvětlení. Samotnou kvalitní výstavbu jaderné elektrárny by Polsku jistě garantovalo konsorcium příslušných zahraničních firem. Že by Polsko nebylo s to garantovat její bezpečný provoz při dnešní technice, se mně nechce věřit. Ale kdo ví.
U velkého dopravního manévru je situace stejně jako v ČR jasná. Přes některá prohlášení, adresovaná do Bruselu, a nutnost respektovat při investicích do dopravní infrastruktury požadavek EU na významný podíl investic do železniční infrastruktury, zůstává základní dopravní prioritou Polska výstavba dálnic a rozvoj silniční dopravy, tj. cíl hrubě popírající potřebu ochrany veřejného zdraví, životního prostředí, klimatu, udržitelného rozvoje. Že stoupající moře požírá i ploché polské pobřeží je věc jistě nemilá, ale je to prý jen malá vada na kráse.
Efektivní rozvoj energetiky bude významně ovlivněn řešením ještě dvou problémů. Prvním z nich je otázka úspor paliv a energie. Rezervy zde má Polsko jistě nemalé, ale jejich postupná mobilizace nemusí vést k požadovanému snižování emisí skleníkových plynů, zvláště pokud se budou Poláci orientovat na zkapalněný břidlicový plyn dovážený z USA, kde se těží za nejasných emisí GHG. Druhým z nich je otázka možností efektivního využívání obnovitelných zdrojů energie. Snažit se maximalizovat spalování biomasy a ničit tak půdu a prohlubovat hlad ve světě, jak to dělá ČR, je i pro Polsko špatná cesta. Rezervy ve využívání vodní energie má Polsko malé, podobně jako ČR. Navíc výrobu elektřiny ve vodních elektrárnách významně redukuje stále větší sucho. Určitý rozvoj vykazují větrné elektrárny. Mají jistě ještě nemalé rezervy dalšího rozvoje, ale nezdá se, že by mohly patřit k hlavním výrobcům elektřiny v Polsku. Zřejmě největší rezervy má Polsko v instalaci fotovoltaických elektráren, které se blíží stádiu komerční zralosti, tj. rozsáhlého využívání bez zásadních ekonomických podpor, vynecháme-li zjevnou nepřipravenost polské elektrorozvodné soustavy. Ale ani ty nebudou s to zdaleka plně nahradit spalování fosilních paliv.
Samozřejmě, jak řešit emise skleníkových plynů a s nimi spjatou energetickou a dopravní politiku, si budou muset Poláci rozhodnout sami.