Historička umění Věra Beranová recenzuje pro naše čtenáře tři probíhající pražské výstavy.
Pražská výtvarná scéna, aspoň co se týký výstavní činnosti, je velmi bohatá. Mimo tradiční „kamenné“ galerie a různé výstavní prostory, funguje řada menších, převážně soukromých, výstavních prostor s koncepční či nahodilou výstavní činností. Tedy milovník výtvarného umění nebo jen nahodilý návštěvník je doslova zavalen množstvím nabídek představujících domácí i zahraniční tvorbu širokého výtvarného výrazu, stejně jako velmi různé hodnoty.
Vybrala jsem ze současných výstav právě ty, které jistě budí zasloužilou pozornost. Velké návštěvnosti se stále těší výstava pořádaná Národní galerií v Kinského paláci a nazvaná atraktivně Bonjour, Monsieur Gauguin, Čeští umělci v Bretani 1850–1950. Návštěva, právě této výstavy, mně potěšila i z jiného hlediska, než čistě peofesionálního. Sály paláce jsou stále plné návštěvníků, a to všech věkových skupin. Několikrát se mi bohužel stalo, že právě velmi zajímavé výstavy v tomto jedinečném paláci zely prázdnotou, zatímco pohled z okna dokumentoval doslova přeplněnost Staroměstského náměstí. Výstava Bonjour Monsieur Gauguin přestavuje malíře, kteří v různých dobách byli okouzleni Bretaní, nejzápadnějším magickým cípem Evropy. Byli to nejen Francouzi, domácí autoři, ale mezi jejími obdivovateli, to bylo i velké množství našich výtvarníků. Dokonce se pro některé stala Bretaň životním tématem. Tato výstava se však nesoustřeďuje jen na výtvarná díla, ale svým jedinečným způsobem dokumentuje celkovou atmosféru tohoto kraje poznamenaného keltskou tradicí. Návštěvník tedy má možnost si prohlédnout různé reálie, filmové záběry a to vše, dotváří bohatou a různorodou kolekci obrazů.
Časové rozpětí obsahuje celé jedno století, tedy léta 1850-1950. Takže k těm nejstarším, kteří byli okouzleni Bretaní, patřili například Václav Brožík, Jaroslav Čermák, s postupujícím časem pak Vojtěch Preissig, Alfons Mucha či František Kupka. Z těch mladších například Rudolf Kremlička, Antonín Pelc a řada dalších, jejichž tvorba se bohužel do koncepce výstavy, již nevešla. Velká část výstavní plochy je věnovaná doslova notorickým pohledům Jana Zrzavého, možná na úkor dalších možných autorů. Výstava potrvá do 17. března a její součástí jsou i atraktivní doprovodné programy, jako například koncerty keltské hudby.
Když bychom měli porovnávat v rámci pražské výstavní dramaturgie starou či starší výtvarnou tvorbu se současnou výtvarnou produkcí, jednoznačně bude převládat ta současná. Tedy autorů domácích i zahraničních. Svým způsobem jako jisté vodítko pro hodnocení současné mladé tvorby je každoroční vyhlášení ceny Jindřicha Chalupeckého. Výsledky letošních finalistů (Alžběty Bačíkové, Lukáše Hofmanna, Tomáše Kajánka, Kateřiny Olivové, Adély Součkové) si mohl návštěvník prohlédnout v prostorách Národní galerie ve Veletržním paláci. Letos, snad ze všech ročníků (tedy již od roku 1990, kdy byla, z iniciativy Teodora Pištěka tato cena založena) je v podstatě tento ročník hodnocen, převážně negativně. Snad si počkáme s hodnocením těchto mladých autorů na jejich příští umělecké počiny.
Další současná výtvarná tvorba si také našla své místo na stejné adrese, tedy ve Veletržním paláci. Ve velké dvoraně jsou instalovány monumentální závěsy Kathariny Grosseové nazvané Zázračný obraz. Stručně charakterizovat tuto instalaci bychom mohli snad jedním slovem, je doslova gigantická. A to nejen svými rozměry, ale i nebývalou, až nekontrolovatelnou barevností. Tyto projekty samozřejmě vyžadují také vyjímečnou instalaci, což jim Veletržní palác může poskytnout. V této souvislosti se stále nabízí otázka, o vhodnosti Veletržního paláce pro prezentaci výtvarného umění. V případě obřích textílií Kathariny Grosseové je takový prostor ideální, ale přímo se nabízí otázka, co většina staré, i té současné výtvarné produkce? Bezesporu ideálním výstavním prostředím disponuje Galerie hlavního města Prahy v Městské knihovně. Mimo přirozené, i když rozdílné rozměry jednotlivých místností, je zde splněn i jistý ideál každé možné prezentace výtvarného umění, a tím je denní rozptýlené světlo, které působí shora.
Současná výstava nazvaná Transformace geometrie, která potrvá do 31.3. 2019 představuje dvě významné soukromé sbírky (berlínské sbírka Siegfrieda Grouwinkela a pražské Miroslava Velfla), ve kterých je soustředěna abstraktní tvorba nazývaná reduktivní, kterou můžeme obecně pojmenovat, jako objektivistická, a to jak ve vztahu k barvě, tak především k tvaru. Vystavena jsou díla, která vznikla, zhruba v rozpětí, od poloviny 20. století po současnost. Zjednodušeně se jedná o jistý konstruktivismus, který se s pomocí různých materiálů projevuje, a to nejen v dvojrozměrné podobě. V rozsáhlé expozici, která je tvořena, více než stovkou autorů se představují i někteří domáci autoři, jako například Jiří Kolář, Karel Malich, Milan Grygar a další. V širokém názorovém rozpětí mnoha exponátů najde divák řadu vlivů, jako například Bauhausu, ale také skupiny De Stijl a dalších avantgardních konceptů 20. století.
Tři představené výstavy jsou jen malou výsečí z možné nabídky pražské výtvarné scény.