Ivo Šebestík se zamyslel nad tím, jaké novinky vnesla současnost do mezigeneračních vztahů ve společnosti.

Je pravda, že po celé dějiny lidstva se opakuje evergreen stesků starších generací na mládež a na nové časy. A s tím se samozřejmě pojí i poněkud idealizované vzpomínky na časy zašlé, tedy na mládí. Má to svoji logiku. Zatímco pokročilejší věk hledá bezpečí ve stabilitě a v předvídatelnosti jevů, mládí si libuje v pohybu a ve změně.

Tak tomu asi bývalo vždycky. Mládež odmítala moudra svých rodičů, jejich módu, ideje a záliby, no a staří zase žehrali na nezralost a nespolehlivost mládí, jež se žene kdoví kam. Stížnosti dospělých lidí na mládež najdeme už u starých Egypťanů, takže pokud tohle trvá, pak opravdu nejde o nic nového pod Sluncem. Jenomže současná epocha, jejíž dosavadní délku trvání odhaduji tak asi na tři desetiletí, přece jenom přináší ve vztazích mezi generacemi několik aspektů, které představují dějinnou novinku, s jakou se nesetkávaly rozdílné generace dokonce ani v polovině dvacátého století, tedy relativně nedávno.

V minulosti se cenily zkušenosti a ti, kteří je měli

V minulosti jakkoliv vzdálené – ale i velmi nedávné – platilo, že pokud se jednalo o orientaci v životě, ve společnosti a v okolním prostředí i celém světě měli starší lidé výhodu zkušenosti. Oni v tom světě, jenž prodělával minimum změn, prostě žili déle, déle zažívali jeho pravidla i zvláštnosti, takže přestože se svým životem a názory velmi protivili mladým generacím, chtě nechtě to byli pořád oni, kdo vládli mistrovstvím ve svých minimálně proměnlivých oborech, zatímco mládeži zůstávala léta učednická a posléze tovaryšská.

I když se mládež kroutila, jak mohla a doma u večeře, k níž v dobře zavedených měšťanských rodinách konce devatenáctého století zasedali všichni členové povinně a bez odmlouvání, se pitvořila a šklebila, přece jenom se otec těšil respektu a matka té nejhlubší úctě. Mladí o nich věděli, že jsou lidmi, kteří mají své záležitosti pevně v rukou, byť jistě existovaly případy, kdy tomu tak nebylo.

Svět se v minulých staletích měnil jen velice pomalu. Z dnešního pohledu byl málo dynamický. Jistě politické události a války dokázaly mnohé reálie životů našich předků vmžiku převrátit vzhůru nohama. Ale to se netýkalo samotného způsobu života, myšlení, hodnotového žebříčku, kultury, tradic, potravy, oblékání, bydlení, cestování a podobně. Ještě v devatenáctém století cestoval Mácha, narozený roku 1810, po kraji stejným způsobem jako Svatopluk Čech, narozený roku 1846, tedy na formanském nebo poštovním voze, takže mu těch sto kilometrů z Prahy do Plzně trvalo půl dne. Ale to již byla polovina 19. století, kdy se statický svět dával docela rychle do pohybu. V předchozích dobách z hlediska způsobu života a reálií, se kterými člověk žil a nakládal, nehrálo ovšem ani celé století nějak významnou roli.

Básník Homér, když někdy v průběhu 8. století před naším letopočtem popisoval děje Trojské války, ke které došlo tak přibližně kolem roku 1200 př. n. l., tak ono téměř půl tisíciletí, které mezitím uplynulo, nemusel brát vůbec v úvahu. Politicky se sice Řecko změnilo výrazně, ne však, pokud šlo o výzbroj vojska, jeho uspořádání, strategii. Také oblečení, zvyky, jídlo a bohové zůstávali. A stejně tak, když se o dalších čtyři sta let později přednášely homérské eposy v klasickém věku, ani tehdy nemuseli rapsódi svým posluchačům nic, co se týkalo způsobu života starých reků, vysvětlovat. Achilles byl, co se týče kultury, chování a zvyků, docela dobře kompatibilní s Alkibiadem, který se narodil v polovině 5. století př. n. l., takže byl o nějakých sedm set padesát let mladší. Stejně tak ve středověku by nebylo vyloučené docela hladké srozumění mezi Kosmasem (narozen 1045) a Benešem Krabice z Weitmile, jenž přišel na svět někdy kolem roku 1300. Prostě dějiny sice přinášely mnohé události politického charakteru, maličko se vyvíjely zemědělské techniky, snad tu a tam přibylo něco nástrojů a posléze se objevily i první střelné zbraně užívající střelného prachu. Knihy se ale opisovaly stále ručně, číst a psát uměl málokdo, v Boha věřili povinně všichni a kdo nikoliv, ten o tom raději pomlčel.. Stejně tak všichni robotovali a poslouchali vrchnost, občas se bouřili a utíkali z panství do hlubokých lesů nastoupit riskantní živnost loupežnickou.

Stále ale měl věk svoji váhu, zkušenost se ctila a respektovala, vládla nad nezkušeností. Nové generace vstupovaly do života tím, že se snažily naučit tomu, co znali jejich předkové. Osvojit si řemeslo předků znamenalo projít iniciací a postavit se vedle nich do doby, než mladí zaujmou místa starých. Tatáž místa úplně nebo téměř beze změny.

Ještě v polovině dvacátého století bylo běžné, že dědeček mohl přinést vnukovi svoji oblíbenou knížku, verneovku nebo mayovku a měl skoro úplnou jistotu, že ho vnuk s knížkou nepošle někam, ale že si ji přečte a procítí podobné okouzlení dalekými kraji verneovek a pohádkovou spravedlností od Karla Maye. Ostatně, někdy chodil vnuk i do téže školy jako jeho děd, nakupoval chleba u téhož pekaře jako otec a léčil ho i starý dobrý rodinný lékař, který už vypsal úmrtní list nejednomu z příbuzných. Svět byl vskutku nechutně stabilní a odporně nedynamický. Živnosti stály tam, kde byly před sto lety zřízeny, taktéž krámy, a chleba voněl vnukovi úplně stejně jako dědovi před padesáti lety a policajt ve čtvrti znal každého podle jména.

I nastal věk nový a role generací se obrací

Pak se ale náhle tempo změn ve společnosti prudce zrychlilo. Nastal věk počítačů a mobilních telefonů, tisícinásobně se zvýšil objem komunikace a nastala exploze vzájemného sdílení, jež hravě prorazilo těsné hradby rodin a domácností a uniklo z nich ven natolik, že se původní domovy, ony bašty bezpečí, řádu, trvání, důvěry, respektu a stability, staly jen místem přenocování. Společnost propadla svým možnostem, které se vtělily do produktivity, zisků, kariéry, soutěživosti, rychlosti a pohyblivosti. Trvání a stabilita se staly nadbytečnými pojmy a postupně přešly do sféry neznámého a nepotřebného. Na jejich místo nastoupila posedlost novinkami a změnami. Každá věc, jež trvá příliš dlouho, patří na smetiště. Kariéra, peníze, zábava, obrovská míra spotřeby a uspokojování všemožných potřeb i těch, které nejsou zapotřebí, toť hesla nových časů.

A v tomto novém světě dochází k dějinné změně první velikosti, jaká ale téměř zcela uniká pozornosti. Poprvé v historii lidstva se role generací obrací. Zatím se stále ještě učí mladé vlče od starého vlka, neboť tak to je v přírodě zařízeno univerzálně, ale mezi lidmi tohle už neplatí. Poprvé v dějinách se mladí orientují ve společnosti lépe, dokonce mnohem lépe, než jejich rodiče a prarodiče. Ti se postupně ocitají v postavení mimo hru nebo docela v autu. Uplynulých třicet let, díky nové vědeckotechnické revoluci a úpadku tradičních kulturních a ideových schémat, vyhloubily mezigenerační propast, jakou předchozí dějiny nedokázaly vykopat ani za tisíc let. Prostředí člověka narozeného v roce 1950 a jeho vnuka, jenž spatřil světlo světa v roce 2000, dělí skutečných nefalšovaných tisíc let! Za dalších padesát let budou již děd a vnuk potřebovat mezi sebou tlumočníka, neboť nejenom že jejich jazyky si budou navzájem vzdálené, ale hlavně způsob, jakým se jednotlivá slova v mozcích skládají. U starších půjde ještě snad i o myšlenky a citová hnutí, u generací narozených kolem roku 2050 zřejmě už jen o algoritmy, čísla, posloupnosti a symboly.

Není divu, že zkušenost starších generací z hlediska mladších prudce devalvuje, neboť jí bylo dosaženo ve „středověku“. Je to zkušenost s úplně jiným myšlením, jinými pravidly, jiným způsobem života, trávením volného času, chápáním vzdělání, vnímáním kultury, umění a podobně. Je to zkušenost z „včerejšího“ světa, který minul a na jehož místě dochází k novému úsvitu. Zatímco starším generacím každého jitra vycházelo Slunce na obloze, novým generacím vzejde každé ráno nový program na počítači. Zatímco starší generace večer litují uplynulého dne, hodnotí jej, ukládají si jeho chvíle do paměti, generace nové jej coby již spotřebovaný a tudíž nepotřebný s lehkostí v srdci zahazují a těší na nový úsvit na obrazovce.

Je nutné zavádět také technologie, které devalvují lidskou autonomii?

Je pochopitelné, že každá civilizace, která ochutnala opojné kouzlo technologického rozvoje, od něj nikdy neustoupí. Jenomže je otázka, zda civilizace, která je skutečně rozumná a odpovědná, by nezvážila, zda je opravdu nutné aplikovat každý objev a vynález do praktického života. Co když aplikace některých technologických novinek velice výrazně narušují lidský faktor v myšlení, učení, morálce i v samotném jednání?

Co když aplikace mnohých technologií, které od člověka přejímají jeho monopol na autonomii, myšlení, úsudek, vzdělávání a rozhodování, skutečně devalvuje jeho lidskou podstatu? Znám lidi, kteří cestují autem z Ostravy do Bruselu a nechávají se vést satelitní navigací, aniž by měli tušení, kudy vlastně cestují a kde se v daném momentě geograficky vzato nacházejí. Jejich orientace v zeměpise je nulová, zato vědí přesně, na kterém kruhovém objezdu budou vyjíždět druhým výjezdem, přičemž se mají držet vpravo. Takovýto jedinec možná bez navigace jednou nenajde cestu z koupelny do ložnice. Mnoho lidí nejde do kina na film, dokud si na internetu nezjistí, jakou že to měl film sledovanost. Jan Werich kdysi pravil a myslel to hodně ironicky: „Jo, masa, ta má, jak známo, vkus!“

Bývá to v letních měsících, kdy na dovolených v hotelových restauracích, bývají ke spatření čtyřčlenné rodiny, kdy před jídlem, u jídla i po jídle sedí všichni čtyři – otec, matka a dvě děti – u stolu a každý se prostřednictvím mobilního telefonu věnuje komunikaci s někým úplně jiným, než jsou členové jeho rodiny, nebo si prostě prohlíží fotografie či jiné fotografie věší na internet. To, že obrovský rozmach turistiky žene milióny moderních uživatelů elektronických přístrojů a jejich aplikací od jednoho pozoruhodného města ke druhému, ve kterých je pak můžeme nalézt v Louvru nebo v Sixtinské kapli plně pohroužené do komunikace se svými přístroji, je už jen zmínka na okraj. Mnozí se odtud vracejí sice se stovkami uložených fotografií, ale jen s mlhavým povědomím o tom, kde to vlastně byli a co tam viděli.

Důležité je honem odtud pryč a zase někam jinam. Kam? Tam, kde se tak líbilo ostatním, kteří rozvěsili své fotografie po internetu. Jakoby žádné rozhodnutí nemohlo být čistě vlastní, autonomní, zcela nezávislé na cizích doporučeních, na itinerářích, které samovolně produkují programy v mobilních telefonech a na internetu. Jsou tyto elektronické produkty doplňkem životů lidských, nebo je tomu už obráceně? Patří elektronika lidem nebo lidé elektronice? Zatím je stav zápasu asi nerozhodný, ovšem jak dlouho? A. C. Clarke kdysi dávno, ve Vesmírné odyseji, určil jako datum takového obratu rok 2001, kdy palubní počítač na vesmírné lodi mě o cíli letu úplně jiné představy než posádka. No, Clarke maličko předbíhal událostem.

Lidský faktor na ústupu

Výše zmíněný lidský faktor je tématem románu britského spisovatele Grahama Greena, jehož děj se odehrává ve špionážním prostředí britských tajných služeb. Motem tohoto románu je výrok jiného spisovatele, Josepha Conrada, podle kterého je „ztracen člověk, který naváže k někomu jinému citové pouto“.

Lidský faktor znamená, že člověk, který o něčem rozhoduje, se může nechat ovlivnit citem a rozhodnout nad rámec nebo i mimo rámec jeho úředních mantinelů. Lidé, kteří nechovají enormní zálibu v počítačových inovacích, se při vyplňování nějakých počítačových formulářů setkávají s tím, že počítačový program má prostě naprogramován konkrétní sled postupů, pro které vyžaduje předem naprogramované informace ve „správném“ pořadí a tvaru a „nevezme“ od člověka, který v této jeho aplikaci pracuje, žádné alternativní a stejně hodnotné informace. Jen ty naprogramované. Počítač prostě nezná lidský faktor. Pokud „klient“ nedodá přesně ty informace, které program požaduje, a pokud nemá sám na počítači nainstalován příslušný software, pak se svojí objednávkou neuspěje.

Nedodá při přijetí do práce zaměstnavateli potřebné doklady, neboť počítač je žádá v elektronické podobě s elektronickým podpisem a s aplikací, kterou je ale zapotřebí si nejprve odněkud stáhnout. Nedočká se letenky, ani jízdenky, nezamluví si dovolenou u moře, volný stůl v restauraci, vstupenky do divadla. Prostě nic. Časy, kdy si prostě člověk naskládal svoje papíry do aktovky a s nimi se vydal osobně všechno vyřídit, jsou pryč a za nedlouho budou již zcela v nedohlednu. Osobní kontakt při čemkoliv – i s lidským faktorem na obou stranách – se stane minulostí. Velké lichvářské společnosti, které se souhlasem českých vlád provozují zcela legálně své špinavé podnikání, vědí velmi dobře, proč klientům neumožňují osobní kontakt se svými zaměstnanci. Bojí se, že by lidský faktor mohl ovlivnit jejich programově neúprosný postup vůči klientům. Těm zbývá pouze telefon nebo internet. Zkrátka nic lidského do procesu sedření klienta z kůže.

Milovníci počítačů (k nimž se rozhodně nepočítám) namítnou, že později budou počítačové programy ještě podstatně flexibilnější, než jsou doposud. Je ale možné, že ještě dřív svoji lidskou rozrůzněnost a pestrost ztratí jejich uživatelé. Je otázkou, kdo se komu přizpůsobí? Zda počítačové programy lidskému faktoru nebo lidský faktor počítačům?

Čím více činností se přesouvá od lidského faktoru k odosobněným aplikacím, tím větší prostor se otvírá automatizovanému a mechanickému pohybu směřujícímu k cíli jako kulečníková koule, která má svoji dráhu, na které se odráží od jiných koulí nebo od mantinelu, což jsou očekávané požadavky a překážky, jaké je třeba zdolat na cestě k cíli, jímž je smrt a uvolnění místa pro další kulečníkovou kouli. Životy budou tak mechanické, racionální, propočítané do nejmenšího detailu a budou letět jako střela, po minutách, hodinách, dnech a týdnech, od narození k smrti, přičemž osobní počítač rozdělí prožitý čas tak, aby ani minuta nevyšla na zmar.

Jeden život rovná se pět diplomů z vysokých škol beze stopy vzdělání, sedmatřicet zahraničních pracovních stáží o ničem u velkých firem a institucí, účast na dvou tisících sedmi stech dvaadevadesáti konferencích s občerstvením leč bez výsledku, dále dvě stě třicet osm po sobě jdoucích notebooků, tisíc sedm set dvaašedesát mobilních telefonů a osm set tisíc nových počítačových aplikací. Celkem asi dvě stě tisíc hodin strávených u nějakého elektronického zařízení. Zbytek života na manifestacích za cokoliv a proti čemukoliv, ve fitcentrech, na kole a koloběžkách a na sushi. A potom hurá na hřbitov! A další pán na holení a dáma na manikúru.

U takových životů se zdá, že jejich biologická podstata a nevypočitatelný lidský faktor jsou spíše na obtíž. Existence, jakou řídí počítač a s jakou si počítač rozumí, potřebuje algoritmy a ne náhodu, vzorce a nikoliv nezávislé myšlení, uspořádanost mraveniště a ne autonomii lidské umělecké tvořivosti a nepraktičnosti. Ekonomie úplně ve všem. Náklady, zisk, ztráty, nic víc. Pro takovéto životy bude posléze škoda života. Mohou se celé vejít do jednoho programu, který se uskuteční během jediné vteřiny. Lidé tak mohou žít, aniž by se obtěžovali přicházet na svět. Jejich životy mohou dokonce proběhnout v předstihu před jejich narozením a mohou být nesmírně bohaté na komponenty. Vše, diplomy, stáže, konference, hodiny u monitorů i na koloběžce a na sushi, se mohou odehrát v exotických krajinách nebo dokonce i na Marsu. Proč ne? Cesta k tomuto světu již byla nastoupena.

Od francouzských osvícenců jsme se naučili optimistickému očekávání vývoje coby cesty vpřed, směrem od nižšího k vyššímu a od horšího k lepšímu. Ale opravdu si nejsem jist, zda na trati vývoje náhodou neexistuje meta, za kterou následuje dost hluboký příkop napuštěný vodou.