Jan Schneider pokračuje ve svém nedělním cyklu o jazzové hudbě. Dnes čtenáře a posluchače provede dalšími čtyřmi hudebními kousky.
minulém okénku jsem zmínil, že s famózním americkým kontrabasistou Barre Phillipsem zde v Praze hovořil Petr Tichý, což je výtečný český kontrabasista, jehož hudební projev už dávno připomínal právě Barre Phillipse, aniž by ho Petr kdy předtím slyšel (a nebyl jsem sám, kdo mu to řekl). Zde je dokument, že i na střeše domu na Pohořelci se dobře hraje, a nemusí to být právě free. Petr Tichý a Ridina Ahmedová: Zvonová + Vínová.
John Coltrane je další z jazzových stálic. Je jí nikoliv kvůli nějakým žvástům hudebních kritiků, zaháčkovaných u hudebních společností, kteří dokáží z celkem průměrných hudebníků pouhou reklamou udělat hvězdy – ovšemže s jepičím životem, který ale stačí na to, aby koupěchtiví fanoušci zlikvidovali tuto bublinu. Ti utrpí ztráty celkem nepatrné, když si s těmi cédéčky mohou celkem zanedlouho podepřít prádelníky (anebo je – jako já – konečně s užitkem rozvěsí na rakytník, aby jeho plody nesezobali ptáci). Nemnozí jiní se ale na té hudební bublině napakují způsobem k nerozeznání podobným jiným bublinám na burze.
To však není osud Johna Coltranea. Jeho hudba mrazí a hypnotizuje dodnes a nepochybně se k některým živým záběrům z koncertů ještě vrátíme. Dovolím si začít 52 let starým Coltraneovým Olé, které je z říše mystiky. Skladba začíná kontrabasem Reggie Workmana z levého kanálu, k němu se pak připojí klavír McCoy Tynera a z pravého kanálu druhý kontrabas Arta Davise (pokud nestojí ti basisté obráceně, což by mě naštvalo, ale nepřekvapilo) a bicí Elvina Jonese, který celou tu dlouhou improvizaci nádherně zdobí a nadýchává a nenechá ji „ztěžknout na zadek“. A nad tím kromě Coltranea mystická flétna Erica Dolphyho (zde hraje sice pod pseudonymem George Lane, ale – jak se píše v moudrých knihách – podle hry poznáte je) a skvostná trumpeta Freddie Hubbarda. Neposlouchejte tu hudbu ve spěchu, chvatu a vůbec ne v nervozitě. Udělejte si čas a nápoj, protože během skladby nebudete chtít být rušeni, podobně jako posluchači Johna Coltranea, kteří při poslechu těchto dlouhých improvizací seděli v klubech s hubou dokořán a téměř nekonzumovali, a vypráví se, že se to nelíbilo jednomu majiteli klubu, a nabádal Coltranea, aby se vrátil k tradičnímu repertoáru, při němž posluchači pili jak duhy, protože takto by klub neměl žádný obrat – a na to dal Coltrane další dlouhou improvizaci a majitel ho vyhodil. Z toho plyne následující moralitka, že ačkoliv byl Coltrane v té době chudý a majitel klubu prosperoval, Coltraneova hudba fascinuje dodnes a o tom blbém bohatém bezejmenném majiteli se vypráví akorát tento posměšný příběh.
Po té mystice je duše pozorného posluchače připravena na nesmírně těžkou věc. V roce 1937 napsal Abel Meeropol báseň proti lynčování a zhudebnil ji, možná s pomocí Billie Holidayové. Každopádně byla to ona, která ji svým nenapodobitelně důstojným způsobem proslavila. Strange Fruit je jedno z nejvážnějších hudebních děl nejen nové doby. ZDE je audio verze skladby s přímo projektovaným textem, který je u živého záznamu této nahrávky uveden pod videem – a dalších slov netřeba.