Čínské dilema současnosti se jmenuje „past země středního příjmu“.
Martin Wolf, komentátor Financial Times, píše o ambicích Si Ťin-pchinga. Hlavní je vyvarovat se pasti středního příjmu a uspokojit domácí obyvatelstvo.
Stane se Čína vysoko příjmovou zemí s vládou komunismu, ptá se na úvod Martin Wolf. Pokud by se to stalo, změnilo by to celý svět, protože vysoko příjmové země jsou demokracie. Změnilo by to rovnováhu sil, nejen ekonomicky a vojensky, ale i politicky a ideologicky. Čínský prezident s tím počítá. Ale stane se to opravdu?
Dnes ještě Čína není tak výjimečná, tvrdí Wolf. Jsou tu země, i když je jich méně než před rokem 1990, které mají oficiálně komunistický režim – významný je určitě Vietnam. Ano, Čína dosáhla neuvěřitelného rozvoje za posledních 40 let. Jenže z hlediska příjmu na hlavu je pořád středně příjmová, v paritě kupní síly je čínský příjem na hlavu někde za Mexikem a Thajskem.
Podíváme-li se na další žebříčky, pak vidíme, že efektivita vlády není špatná, lze ji srovnat s Itálií, v indikátoru transparentnosti pak spíš s Ruskem. Jenže dostat se do kategorie „vysoko příjmových“ by znamenalo porovnávat se Jižní Koreou a Singapurem, které jsou někde úplně jinde právě třeba v otázkách transparentnosti.
Je jasné, že čínský prezident Si chce, aby Čína byla bohatá a její politický systém zůstal zachován.
Udržení růstu kolem 4 % by pro další generaci znamenalo, že by se Čína posunula mezi vysoko příjmové země. Její ekonomika by pak byla mnohem větší než USA a EU dohromady. To by byl nový svět. Ale stane se to?
Jižní Korea je vlastně jediný případ, kdy se země během pouhých dvou generací posunula z nízko příjmové země do vysoko příjmové.
Je jasné, že čínská vláda musí být výkonná a efektivní, aby tohoto cíle dosáhla. Ale to nestačí, píše Wolf, ekonomika sice musí „jet“, ale vláda nemusí reagovat na větší požadavky na transparentnost, což by se ovšem od bohatnoucí a stále vzdělanější země očekávalo. A také se nesmí rozdělit komunistická strana, jako tomu bylo v Sovětském svazu.
Čína může selhat. Je tu problém pasti středního příjmu. Jsou tu problémy demografického vývoje, ekologie i velké dominance státních firem. Může klesat výnos z investic, zastaví se rychlejší růst a Čína přestane konvergovat. A co dluhy, ptá se Wolf.
Udrží se legitimita komunistické strany i tváří v tvář možnému ekonomickému zpomalení? A jaká je legitimita organizace, která staví na marxismu, který může být spojován s kulturní revolucí?
Je tu i jiná otázka. Proč může uspět? Protože čínský komunistický stát se ukázal být velmi pragmatický a flexibilní. Pomáhá i „mandát nebes“, jsou-li komunisté u moci, je to „podle nebes“ správně. Čína má hluboké kořeny byrokratického absolutismu. Strana navíc může tvrdit, že dala lidem prosperitu a bohatství. Strana se čím dál víc přiklání k nacionalismu, a to může být zdroj legitimity do budoucnosti. Když se podíváme, jak si počínají USA, pak nacionalismus v Číně spíš posílí.
Navíc se strana snaží povzbudit podnikavost a vzdělání obyvatelstva. Další důvod spočívá ve využití moderní technologie pro dohled doslova nad každým jednotlivcem. Čína může také upozorňovat na selhání vysoko-příjmových demokracií: globální finanční krize, pokles produktivity, výběr neschopných politiků (Trump). Když toto vše zvážíme, pro mnoho Číňanů může demokracie vypadat méně atraktivně než dříve. Riskovat výměnu politické stability a pragmatismu za západní demokracii dneška se může zdát jako bláhový nápad.
Změní se Čína v Singapur s vládou jedné strany? Nebo selže strana i ekonomika? Vejde Si Ťin-pching do dějin jako ten, kdo Čínu dovedl k bohatství a na světovou špičku, nebo jako takový čínský Brežněv, který svým konzervatismem přivodil pád?
Nevíme to, Číňané rozhodnou. Ale význam to bude mít pro celý svět. My zatím na Západě se musíme podívat do zrcadla a opravit náš selhavší demokratický systém, zakončuje Wolf.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.