Ekonomka Ilona Švihlíková v první části svojí analýzy shrnuje to nejdůležitější z vývoje ve světovém hospodářství za rok 2016.
Rok 2016 někdo vnímá jako „strašný“, především ti, kterým se bourá jejich představa toho jejich světa. Hysterie, která hodnocení minulého roku často doprovází, ale není analýza. Vybrala jsem pro vás deset nejdůležitějších ekonomických událostí roku 2016. O žádné z nich ale nemůžeme říci, že by byla definitivně uzavřená, proto se pokusím v tomto i dalších článcích načrtnout možnosti dalšího vývoje u daného tématu. A samozřejmě také platí, že tato (i když nejen tato) témata pro vás budeme dále sledovat a přinášet vám aktuální informace, a především analytické pohledy.
Připraveni? Začínáme.
1. Robotizace a automatizace
Vy, kteří čtete moje články, event. knihy, víte, že technologiím a jejich změnám věnuji dlouhodobě velkou pozornost a že dokonce tvoří opěrnou část mé metodologie (Kondratěvových vln). Technologie mění způsob výroby, její organizaci a mají dramatický vliv na mezinárodní dělbu práce. Technologie můžeme rozlišovat na pracovně-tvorné, spojené s expanzivní částí cyklu a pracovně-úsporné. Trendy robotizace a automatizace, které jsou u nás ztotožňovány s německým pojmem „průmysl 4.0 (Industrie 4.0)“ se vlastně odkazují ke „čtvrté dramatické průmyslové revoluci.“ (Podle Kondratěva je to ovšem pátá, nikoliv čtvrtá vlna).
Téma pracovně-úsporných technologií získalo minulý rok velkou pozornost právě proto, protože dynamika zavádění těchto technologií je podstatně rychlejší, než se očekávalo a již nyní se začíná projevovat na způsobu a organizaci výroby. Například tím, že se některé americké firmy vracejí z oblastí jihovýchodní Asie (a také Číny) zpět do USA, neboť levná pracovní síla už pro ně není důležitá. Přesněji žádná pracovní síla už pro ně není důležitá. (je otázka, kdy to zjistí nový americký prezident).
Automatizace a robotizace se staly hlavním tématem tradičního Davosu, plus se objevila celá řada studií a analýz, které se snaží vyčíslit dopady na trh práce. Nevyznívají příliš optimisticky (prostě pracovně-úsporné technologie). I proto se v ne zrovna progresivní davoském prostředí objevilo např. téma nepodmíněného základního příjmu, jehož pokusný balonek budeme moci sledovat tento rok ve Finsku. Tradiční mainstream se drží volání po zlepšení vzdělávacího procesu a lepšího sladění s potřebami trhu práce – což je v pravdě herkulovský úkol, protože máloco bude mít takovou dynamiku v následujících letech jako trh práce. K pozitivnějším stránkám patří to, že téma nutí „vystoupit“ z ustálených (a často chybných) schémat uvažování. Takže najdeme i analýzy, které zdůrazňují nutnost zaměstnanecké participace (klíčová otázka: kdo bude vlastnit roboty?), nebo spravedlivějšího rozdělování produktu (kdo a jak bude rozdělovat to, co bude roboty vytvořeno?). A také se nám objevují filozofičtější úvahy, navazující na Johna Maynarda Keynese, který už se ve 30. letech minulého století obával, jestli člověk využije technologický pokrok, a tím pádem více volného času rozumně a moudře.
Více k tomto tématu si můžete přečíst zde a také zde.
2. Nerovnost
Nerovnost začala být tématem vážně braným dokonce v mainstreamemu. U nás můžeme jmenovat Respekt, který si po mnoha letech všiml, že něco takového jako pracující chudoba a nerovnost doopravdy existuje. Nechme ale ironii stranou. Akcentace tématu nerovnosti souvisí jak s určitými, velice pomalým posuneme ekonomického paradigmatu, tak také se socio-ekonomickou realitou. Prostě určité skutečnosti možná nezapadají do ekonomických modelů, což ovšem neznamená, že jako skutečnost zmizí.
Negativním dopadům vysoké nerovnosti na ekonomický růst i na budoucí ekonomický potenciál se věnoval Mezinárodní měnový fond (který tímto způsobem vyvrátil sám sebe z doby před cca 25 lety), ale i OECD. Uveďme znovu i Davos. Nerovnost se projevila také v britském referendu, ale stala se – i zásluhou Bernieho Sanderse – významným tématem amerických voleb. Existuje široké spektrum kořenů nerovnosti, ovšem určitý typ hospodářské politiky, které říkáme neoliberální a která přispěla ke snížení či přímo odstranění progresivního zdanění, podporovala daňový dumping mezi státy a oslabila tak i výdaje státu určené pro „vyrovnání“ startovací čáry (viz vzdělávací soustava v USA, např.). Dodejme, že Mezinárodní organizace práce už roky marně upozorňuje na to, že ve vyspělých zemí se oddělila produktivita práce od vývoje mezd, což je i jedním z faktorů klesajícího podílu mezd na výstupu. Z vyprodukovaného koláče si prostě kapitál (zisky, ale také renta) bere čím dál víc, a práce (mzdy) čím dál méně. Kořeny nerovnosti prostě leží hodně hluboko. A je možné se k nim dostat jen „radikálně“, tedy odlišným myšlením od mainstreamu.
Více k tématu nerovnosti se můžete přečíst v angličtině zde, česky potom zde a také zde.
3. Návrat národního zájmu
Tento bod se na první pohled více prolíná s politikou a koneckonců i s geopolitikou. Jeho projev jsme mohli pozorovat nejméně u dvou (pro mainstream šokujících a svět současných elit rozbíjejících) událostí: Brexitu a vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách. Oba dva jevy jsou dosti komplexní a nelze je zcela přisuzovat jednomu oddělenému fenoménu. Můžeme ovšem shrnout, že se projevil odpor vůči globalizaci, který přerostl vzhledem k povaze politické scény do dělení establishment a anti- establishment. Vůbec to neznamená zmizení pravo-levé osy (mezi Sandersem a Trumpem je rozdíl, že), ale o tom až někdy příště. Zklamání a frustrace z globalizace, z nadnárodních vazeb obchodních a kapitálových, zesílilo pojetí národního zájmu. Ukazuje se, že nerovnováha mezi nadnárodní ekonomickou mocí a domácí politikou legitimitou už není udržitelná. Jak v případě Spojených států, tak i Velké Británie tedy bude intenzivněji probíhat hledání a formulace národního zájmu, což ovšem opět neznamená, že nutně vyústí v progresivnější politiku. Je škoda, že se ve Velké Británii nevyužila kampaň před referendem právě pro projekt, řečeno Theresou Mayovou, „Lepší Británie“ a těžkopádně se nyní vůbec hledá cesta, jak Brexit pojmout a k čemu ho využít.
Nový typ politiky zároveň minimálně zpochybňuje široce zaměřené obchodně-investiční dohody. TPP i TTIP jsou zřejmě mrtvé.
Protože ale Spojené státy slouží stále jako určitý předvoj, dá se očekávat, že artikulace národního zájmu bude více rezonovat i v dalších zemích. Obávám se ovšem, že hledání rovnováhy mezi národním zájmem daným i legitimitou domácího politického procesu a zároveň globální odpovědností při řešení témat jako jsou daňové ráje, či destabilizující spekulace, si budeme muset ještě počkat.
Více o tématu návratu národního zájmu si můžete přečíst zde, zde a také zde.
4. Krize EU, krize Eurozóny
Některá témata nebyla možná tak mediálně frekventovaná. Mohou působit už únavně tím, jak dlouho se projevují, nebo mohou být „přebita“ něčím v tu chvíli mediálně atraktivnějším. Krize Eurozóny sice nepatřila mezi trháky minulého roku, ale to neznamená, že odešla či vymizela. O zemích jižního křídla se u nás příliš neinformuje, o Finsku, které se dostalo kvůli euru do velkých ekonomických potíží také ne. Po zlomení Tsiprase v červenci roku 2015 se zdálo, že v Řecku nastane období „normalizace.“ Málo pozornosti se dostalo informacím o tom, kam skutečně šly peníze na „záchranu“ Řecka – analýza je o to pikantnější, že ji sepsali němečtí ekonomové. Mezinárodní měnový fond se pokoušel z programu pro Řecko vyvléci a prosákly informace o jeho kritice německého přístupu a neudržitelnosti řeckého dluhu – což ovšem německý ministr financí dlouhodobě odmítá uznat. Chvalozpěvy na Irsko a jeho snížení dluhu k HDP byly poněkud zastřeny často čistě účetní realokací amerických firem do Irska, což vedlo k vykázání růstu ve výši 26% HDP. Stejně tak italská krize byla spíše interpretována ve starých klišé o „líných jižanech“, ale málo pozornosti se věnovalo negativnímu vlivu eura na italskou ekonomiku (která za posledních dvacet zaznamenala pokles HDP na hlavu!), italský bankovní i veřejný sektor. Itálie má podstatně hlubší problémy, než jen Monte dei Paschi (nejstarší banku světa) a vysoké procento úvěrů v selhání je spíše špičkou ledovce. Již bývalý premiér Renzi doplatil na to, že současná Eurozóna mu neposkytuje žádný manévrovací prostor (Fiskální kompakt) a referendum o ústavních otázkách spektakulárně prohrál. Platí stále, že Eurozóna je nefunkční měnové území, jehož současná podoba vyhovuje Německu, ale téměř nikomu dalšímu. Latentní krize eura přetrvává a je jen jedním ze znaků nefunkčních elit EU. Naděje ovšem žije: letos nás čekají troje významné volby zemí Eurozóny – Nizozemí, Francie a Německo, možná také Itálie.
Více si můžete přečíst zde, zde, zde, a také v angličtině zde.
5. Změna ekonomického paradigmatu
Ano, skutečně, byť pomaličku a možná i trochu nenápadně, probíhá změna ekonomického paradigmatu. John Maynard Keynes už nepatří mezi vyvrhele, kteří dodali argumentaci pro intervence státu v rámci kapitalistické ekonomiky. Prosazují se odlišná pojetí peněz a fungování centrální banky, ať již v pojetí moderní monetární teorie (která zas tak moderní není, neboť její kořeny spadají do počátků 20. století), či přístupů podle britské iniciativy Positive money (v německy mluvících zemích Vollgeld), které dokonce odmítají úvěrovou emisi komerčními bankami. Debaty o nepodmíněném základním příjmů přestávají být vyhrazeny jen pro úzkou skupinu filozofů, zaměstnanecká participace začíná být nazírána jako jedno z klíčových opatření při rozšiřování automatizace. Roste „přípustnost“ toho, o čem se smí psát i v médiích hlavního proudu. Velký kus práce může prezentovat britský ekonom Robert Skidelsky, který dlouhodobě upozorňuje na přehnanou matematizaci v ekonomii, jenž má jen zastřít nedostatek (či spíše zanedbání) filozofických základů a vnímání toho, jak společnost reálně funguje. A nakonec zopakujme i opakované revize Mezinárodního měnové fondu – ať už v otázkách nerovnosti a jejího negativního dopadu na ekonomický růst, či kritika vnitřního útvaru MMF vůči počínání této instituce v řecké krizi (nadhodnocování rychlosti a síly oživení, podhodnocení síly škrtů…). Vynikajícím analýzám Oxfamu je konečně dopřávána pozornost, kterou si zaslouží.
Pro člověka, který má ekonomii ne jako povolání, ale svou celoživotní vášeň, jako autorka tohoto článku, je úžasné být součástí tohoto intelektuálního kvasu. Bohužel, projevy v praktické hospodářské politice jsou velmi pomalé. Naděje ovšem žije.
Více si můžete přečíst zde, zde, zde a také v angličtině zde.
Konec první části.