Argument přináší ukázku z knihy profesora Oskara Krejčího Lidská práva.
Žádná přirozená, nezadatelná a nezcizitelná lidská práva neexistují. Přitom je idea práv člověka více než šest desetiletí snad nejúspěšnější politickou vizí. Od přijetí Všeobecné deklarace lidských práv Valným shromážděním OSN (1948) byla celá planeta pokryta sítí úmluv, které zavazují státy i jednotlivce dbát o práva a důstojnost života všech lidí – a to bez ohledu na rasu, barvu pleti, pohlaví, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, majetek, rod či jiné postavení. Avšak žádná idea nebyla spojena s tolika nezdary a porážkami, jako právě myšlenka lidských práv. Stále je mnoho lidí tyranizováno cynickými vládci a vražděno v nesmyslných válkách. Stále se milióny lidí rodí do bídy zbavující člověka veškeré důstojnosti a někdy i života…
Existenci přirozených, nezadatelných a nezcizitelných práv člověka nezpochybňují jen historie a současnost lidského rodu, ale i samotné dějiny této ideje. V průběhu jejího formování a vývoje lze totiž zaznamenat čtyři hlavní etapy s odlišným obsahem a vyzněním.
♦Normy proti svévoli a krutosti. Od Chamurappiho zákoníku přes Magnu chartu po řadu dnešních zákonů se objevovaly normy a úvahy, které hledaly spravedlnost. A to ne vždy pod tlakem okolností. Ve všech časových obdobích dějin a ve všech kulturách se vyskytovali vladaři jako Kýros či Ašóka s hlubší než obvyklou empatií či s porozuměním pro význam sociální harmonie. Avšak před 17. stoletím se v žádném civilizačním okruhu neobjevila ucelená koncepce lidských práv.
♦Koncepce lidských práv. Humanismus a osvícenství se svým antropocentrismem a obratem od ontologie k etice otevřely cestu k vizi lidských práv. Předosvícenské smlouvy jako Magna charta byly dohodou mezi panovníkem a stavy, tedy uvnitř vládnoucí vrstvy; upravovaly způsob vládnutí, čímž pomáhaly upevňovat feudální řád. Smlouva v osvícenském smyslu však byla dohodou všech lidí nadaných právy zakládajícími společnost i stát – a tak stanovila právo či dokonce povinnost řád měnit. Zrodil se nový, komplexní pohled na člověka s jeho právy, která byla pojata jako přirozená, nezadatelná, nezcizitelná a univerzální, ale i snadno odvoditelná rozumem z lidské přirozenosti. Jednalo se o niterná práva, která nemohou být odebrána: člověku nadále patřila nezávisle na sociálních vztazích. Člověk byl víc než občan a občanské svobody pomáhaly zajistit lidská práva. Tento zpočátku abstraktní pohled, patrný například na esejisticky pojaté Deklaraci nezávislosti USA (1776), zaznamenal několik proměn:
∗ Na počátku bylo obecné pojetí člověka a s ním antropocentrická politická filosofie. Mimořádně významnou roli sehrál přechod od přirozených práv, chápaných jako přírodou či bohem dané a známé už ze starověku, k vizi základních práv, definovaných jako vlastnost člověka. Člověk se z objektu přirozeného práva změnil na subjekt práva. Starý koncept přirozených práv požadoval pouze, aby vlády nezasahovaly do sféry svobody jednotlivce; nová idea lidských práv pak navíc vyžaduje od vlády v případě potřeby aktivní pomoc jednotlivci.
∗ Tato práva si v osvícenském pojetí zachovala objektivitu, tedy nezávislost na vůli lidí.
∗ Právo zůstalo ochranou před svévolí a krutostí, ale navíc získalo funkci požadavku konkrétních prospěšných činů.
∗ Toto právo se již neobracelo k pomazanému vladaři ustanovenému z boží vůle, pro něhož je stát vlastnictvím. Práva se obracela vůči člověku samotnému, neboť suverénním vladařem se v této koncepci stal samosprávný člověk, národ, lid.
♦ Konkretizace lidských práv. Už Virginská deklarace práv (1776) a Deklarace práv člověka a občana (1789) z Velké francouzské revoluce přinesly kromě obecné vize seznam jednotlivých práv – v prvním případě je to v 16, v druhém v 17 článcích. Začalo období „paragrafových znění“ práv. Do této vlny se v USA zapojili lidé, jako byli James Madison a Thomas Jefferson, kteří bojovali za přijetí prvních deseti dodatků, známých jako Listina práv (1789, platnost 1791), k Ústavě Spojených států. Druhé znění Deklarace práv člověka a občana (1793) připojilo ke konkrétním politickým a občanským právům i konkrétní práva sociální. Práva už nejsou zjišťována dedukcí z božích či přírodních principů, ale jsou formulována na základě možností společnosti.
♦Mezinárodní kodexy lidských práv. Po 2. světové válce se postupně pod mezinárodní dohled dostaly rozšířené seznamy lidských práv. Objevila se i práva, která se týkají bezprostředně mezinárodního společenství: právo na mír, na sebeurčení, na kvalitní životní prostředí a podobně. Od Všeobecné deklarace lidských práv (1948) je patrná tendence přejít od filosofických vizí k pojetí lidských práv jako samozřejmosti. Tomuto pohybu se vzepřely některé mezinárodní úmluvy o lidských právech, jako je Káhirská deklarace lidských práv v islámu (1990) či Arabská charta lidských práv (2004, platnost 2008). Ty ovšem svojí koncepcí darovanosti lidských práv vybočují z celé lidskoprávní tradice počínající v osvícenství a náboženskou exkluzivitou popírají představu o univerzálnosti lidských práv.
Z tohoto stručného přehledu je zřejmé, že lidská práva nejsou znakem lidské bytosti, bez něhož by člověk nemohl existovat. „Lidská práva“ jsou humanistickou ideou, která se zformovala v určitém stadiu civilizačního vývoje. Ideou, která se dále vyvíjí ve vazbě na proměny sociální reality. Kdo hledá základy ideje lidských práv, najde vizi potřeb. Vědomí potřeb pak formuje zájmy jako trvalé zaměření na určitou činnost. Lidská práva jsou humanistickým vyjádřením zájmů člověka. Jsou civilizací kultivovaným zájmem, který nevzniká, jak píše Jack Donnelly, „protože potřebujeme přežít, ale protože požadujeme důstojný život“…
Jsou-li dějiny skutečně civilizačním procesem, pak směřují ke stále širšímu vymezení a dokonalejším možnostem zajištění lidských práv. V civilizačním procesu samotném idea lidských práv sjednocuje morální a státní normy s humanistickou filosofií; spojením s materiálními možnostmi společnosti pak vytváří obsah důstojného bytí člověka, obraz kulturního rámce lidského bytí.
Jestliže se pod tlakem civilizačních procesů skutečně formuje jednotná planetární civilizace, pak je potřebná nová globální politická kultura. Je též nezbytně nutné zdokonalovat světový režim lidských práv. Aby se tak stalo bez velkých konfliktů, je třeba brát v úvahu, že idea lidských práv nemusí ve světové politice vždy plnit integrační funkci. Už řadu let státní orgány USA vydávají zprávu o porušování lidských práv ve světě, v níž kritizují čínskou vládu. Zároveň ale státní orgány Číny vydávají svoji vlastní zprávu o dodržování lidských práv, ve které viní z jejich porušování Spojené státy. Idea lidských práv může být nástrojem konfrontace jako každá jiná idea. Ale nemusí.
Má-li myšlenka lidských práv napomoci humanizaci vztahů ve světovém politickém systému, nesmí politika států klást hlavní důraz na odlišnosti v jednotlivých kulturních koncepcích lidských práv. A nesmí se zapomínat na skutečnost, o které psal již Charles Montesquieu: již tehdy každý nazýval svobodou „takovou vládu, která byla v souladu s jeho zvyky a s jeho zálibami“. Využít zájem o lidská práva ve prospěch mezinárodního společenství vyžaduje alespoň v první etapě opírat politiku o společné obecně humanistické ideje, které jsou obsaženy ve všech mravních kodexech. A vědomí, že všechny kodexy lidských práv jsou nedokonalé a neúplně uskutečněné. Takovýto přístup se však neprosazuje automaticky.
Za více než šest dekád od přijetí Všeobecné deklarace zůstává řada regionů nedotčena pokrokem v prosazování lidských práv. Zároveň se tváří v tvář blížícímu se geopolitickému zlomu a krizi životního způsobu západních středních vrstev zřetelně ukazuje, že globální vývoj není nikterak spojen s automatickým a stále dokonalejším naplňováním lidských práv.
Legislativní ukotvení lidských práv je snadné v zemích, kde s dodržováním nových zákonů není zásadní problém: buď je tam bohatý sociální stát, nebo je pojetí lidských práv zúženo na politická práva. Jestliže se však sociální stát dostane do krize či se zkomplikuje politická situace, lidská práva bývají zúžena či prostě porušována. Nedělo se tak pouze v Latinské Americe, kde vojenské junty nebraly vážně zprávy Meziamerické komise pro lidská práva při OAS.
Představa, že vývoj nepřetržitě lineárně směřuje ke stále širšímu a hlubšímu naplňování lidských práv, je neopodstatněná. Pořád existuje možnost reversibility, tedy návratu do výchozího stavu či do méně vyzrálých podob naplňování lidských práv. To patří k odkazu Velké francouzské revoluce i socialistické revoluce v Rusku. Nebyl to pouze revoluční teror, který znamenal ústup od výchozích ideálů lidských práv. V prvním případě představovaly zpětnou vlnu císařství a následně restaurace Bourbonů. V druhém pak stalinské represe, byrokratismus a následný návrat k divokému kapitalismu ukázaly na klikatost cest naplnění vznešených ideálů lidských práv.
Neméně zřetelným příkladem reversibility pak je návrat části Západu do necivilizované, živočišné podoby společnosti, který představoval fašismus a nacismus. Každý strach, ať již oprávněný nebo účelově vyvolaný, může představovat impulz k cestě zpět. Tak tomu bylo v případě zavírání Američanů japonského původu do koncentračních táborů ve Spojených státech během 2. světové války; tak je tomu dnes v případě věznice na Guantanámu.
Idea lidských práv byla zprofanována nadužíváním oficiózními médii. To někdy vede ty, kdo se v současném uspořádání necítí spokojeni, k plošnému zpochybňování samotné myšlenky lidských práv. Pravdou je, že ideje lidských práv se dnes často dovolávají lidé privilegování: vidí v ní nástroj ochrany pro sebe výhodného uspořádání společnosti. Zdá se, jak napsal Tony Evans, že „v současném globálním řádu, kde individuum je svobodné ve smyslu předpokládané rovnosti ve směnných vztazích, teorie i praxe lidských práv jsou organizovány tak, aby podporovaly kapitalistické vztahy“. Snad nejnázorněji se ale toto zneužívání jeví při čtení Arabské charty lidských práv, která parazituje jak na ideálech práv člověka, tak i na sociální solidaritě islámské komunity – a zároveň hájí nedotknutelnost feudálních režimů. Také mnohé západní deklarace plní obdobnou funkci.
Mocní a majetní mají vždy sklon pokládat každou nerovnost za přirozenou. Humanistická výzva obsažená v ideji lidských práv je však v tom, že představu svobody zakládá na myšlence rovnosti: volá po stejných právech pro všechny jednotlivce, útočí proti jakýmkoliv privilegiím a neoprávněným výhodám. Proto jsou lidská práva politickou koncepcí spravedlnosti.
Myšlenka lidských práv vždy vyjadřovala a bude vyjadřovat především zájmy utlačovaných a vykořisťovaných. Po jejich svobodě volá, pro ně požaduje rovnost. Jak píše Donnelly, „lidská práva jsou jazykem obětí a oloupených“. Historii ideje lidských práv si lze představit jako po celé dějiny trvající zápas proti takovému panujícímu řádu, který se snaží prosadit etické a právní představy, vyhovující pouze zájmům vládnoucích skupin.
Mobilizační síla oznamovacího způsobu „člověk má práva“ je jistě vyšší, než podmiňovacího způsobu „člověk by měl mít práva“. To však nic nemění na faktu, že lidská práva nelze vnímat jako aktuální znak jedince – je to především projekt nové, spravedlivější globální civilizace.
Formování a naplňování lidských práv je jedním z rozměrů zdokonalování jak společnosti, tak i jednotlivce. Pramenem lidských práv není bůh. Nejsou to ani práva přirozená ve smyslu „daná přírodou“ v její hmotné povaze, či samozřejmá, chápaná jako „zjevná skutečnost“. Zdrojem práv člověka je lidská idea. Jsou způsobem sebezdokonalování člověka. Lidská práva jsou programem a strategií, opírající se o humanistickou filosofii.
Ukázka z knihy Oskar Krejčí: Lidská práva. Praha: Professional Publishing, 2011. 175 s.
Celou knihu si můžete stáhnout Oskar Krejčí – Lidská práva.