Ochrana klimatu musí jít ruku v ruce se sociální politikou a zaměřit se na celkovou změnu ekonomického modelu, který stojí jen na růstu.
Evropská politika týkající se problému klimatické změny se podle autorů Susanne Wixforthové a Reinera Hoffmanna neobejde bez toho, aby se zaměřila také na otázky sociální spravedlnosti – klimatická neutralita bude totiž drahá a růst bez omezení není udržitelný.
Nová Strategická agenda Evropské unie na roky 2019 až 2024 počítá s tím, že klimatická změna je úzce spojena se sociální udržitelností. Z pohledu odborů, který oba autoři reprezentují, je zásadní propojení sociálních a klimatických politických kroků, které bude zárukou, že pracovníci i občané EU přijmou za své Pařížskou dohodu o klimatu. Planeta čekat nemůže, musí dojít k ekonomickému obratu.
Od finanční a ekonomické krize v EU reálné příjmy stagnují či se dokonce snižují, státy mají stále menší možnost dělat vlastní politiku, rostoucí nezaměstnanost a odlišné úrovně mezd rozdělují státy EU. Malá skupina miliardářů stojí proti obrovskému množství prekarizovaných pracovníků, kteří nemohou sami unést náklady klimatické neutrality.
Výzkum v Německu ukazuje, že 30 % dotázaných se vidí jako někdo, kdo byl opuštěn tradičními stranami, které již nereprezentují jeho zájmy. Proto ve volbách nevolí. Ve Francii se objevilo Hnutí žlutých vest a v Itálii mají stále rostoucí vliv pravicoví populisté. Díky krizovému módu EU se klimatické a sociální politice dostalo v agendě EU jenom velmi málo prostoru.
Vědecké modely jsou jasné: současný ekonomický model dosáhne limitů planety Země v blízké budoucnosti. Politický problém, který z klimatické změny plyne, je komplexní. Ochrana klimatu situaci přímo nezmění a ani zanedbaná ochrana nemá přímé důsledky – v obou případech se jedná na změny, které se projeví o mnoho let později.
Formulování politických kroků se tak stává velmi rizikovým úkolem a má škodlivé dopady především na budoucí generace, studentské hnutí „Pátky pro budoucnost“ se snad může stát spouštěčem radikální změny.
Evropská strategická agenda může podle autorů poskytnout odpověď na toto volání mládeže. Klimaticky neutrální, zelená, spravedlivá a sociální Evropa proto má doplnit další koncepce EU jako je vnitřní trh stojící na bázi právního státu a soutěže, píší oba autoři. Počítá se s veřejnými i soukromými investicemi do ekonomiky, která bude přátelská ke klimatu. Dále se počítá se zvýšením užití obnovitelné energie a s energetickou efektivitou.
Ovšem k zajištění adekvátní sociální ochrany a inkluzivních pracovních trhů je nutné realizovat Evropský pilíř sociálních práv, kohese a zdravotní péče. Boj proti mládež ovlivňující nerovnosti má mít prioritu.
Přesto vidí Strategická agenda EU klimatickou změnu a sociální politiku odděleně, zní kritika. Z perspektivy odborů však nejde o oddělený problém – čelit klimatické změně znamená radikální změnu v průmyslu (např. automobilovém nebo energetickém), změní se modely podnikání a objeví se noví účastníci trhu, zatímco staří odejdou.
Strukturální změna ale bude úspěšná jen tehdy, pokud bude postavena na státu, který je schopen statečných kroků, a pokud budou občané a pracovníci participovat v politickém procesu (rozhodování).
Bez reorientace ekonomiky se předpokládá oteplení asi v rozsahu 3 až 5 stupňů. Autoři míní, že snížení oteplování planety – dosažení cíle pod 2 stupni – není možné s modelem ekonomiky, který stojí na růstu. Stojíme, píší dále, před plánovaným ekonomickým obratem.
Znamená to, že místo růstu HDP musíme přijmout ekonomické škrty a dobrovolnou chudobu? Dilema vyjádřil jeden z amerických centrálních bankéřů: „Růst je náhražkou za spravedlnost.“ Otázkou je nyní opak: může spravedlnost nahradit růst?
Obrat v hospodářství vyžaduje podle mínění autorů statečné politické kroky: redistribuci bohatství bohatých, ukončení rostoucí příjmové nerovnosti a dobrou, nikoliv prekarizovanou práce. Toho nelze dosáhnout stanovením nezávazných cílů, je třeba evropské legislativy s ambiciózními opatřeními pro všechna odvětví. A tyto ambiciózní kroky musí být doprovázeny spravedlivým přechodem a musí zohlednit oba pilíře – ochranu klimatu i sociální kompatibilitu.
Veřejný sektor musí dostat odpovídající finanční zdroje. Evropská komise odhaduje, že kolem 2,8 % HDP EU musí být ročně investováno do klimatické neutrality. Evropský auditorský dvůr míní, že potřebná částka bude ještě větší. Takové investice nelze najít podle pravidla „byznys jako vždycky“, varují autoři. Bude nutné posílit oblast příjmů, donutit bohaté, aby se na přechodu podíleli finančně, a to pomocí daní a vyšší daňovou odpovědností nadnárodních firem. Digitální daň a minimální korporátní daň patří k inovacím, které povedou k spravedlivému zdanění platformové ekonomiky.
Tyto kroky vyžadují ambiciózní evropskou strategii s jasnými a dosažitelnými cíli. Národní sólo akce v boji proti klimatické změně nebudou fungovat. A odmítání klimatické změny jako problému, jak to dělá například Jair Bolsonaro nebo Donald Trump, představují vědomou destrukci budoucnosti.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.