Jan Schneider dnes pokračuje ve svém průvodci jazzovou hudbou s dalšími několika kompozicemi k poslechu.
Když někdo umí hrát na kontrabas, jako třeba Barre Phillips, je lahůdkou poslouchat každý tón. Vychutnejte si to! K nezapomenutelným patří způsob, jakým se připojí bubeník Stu Martin. Jeho zdobivá, avšak neustále vybuchující hra patří k mým největším životním zážitkům. No a pak to celé završí barytonsaxofonista John Surman, a už se dějí věci. Tato skladba, ať je nazvaná jakkoliv, se ve skutečnosti jmenuje „6’s and 7’s“ (lze to při poslechu přepočítat), a mezi freejazzovými hudebníky se k tomu připojuje, že jde o „velký nářez“.
V roce 1974 nebylo možno nehrát La Fiestu. V tom památném roce tuto skladbu například hrál v Polsku na Jazz Jamboree Stan Getz, doprovázený naším emigrantem Jiřím Mrázem (o tom jsme zde již mluvili 24.února). Nedávno – díky jazzovému fandovi Láďovi Csipákovi – jsem byl upozorněn na nádhernou interpretaci této skladby v tomtéž roce v Praze! Kapelník Aladár Pege jediný nemá v tomto majstrštyku sólo, ale jeho brilantní kontrabasová linka, při níž přitvrzuje, doprovází i zdobí, stojí za potlesk! (Mimochodem podotknu, že jeden z řídkých záběrů na Aladarovu tvář – k blbému režisérovi televizního záznamu se ještě vrátím – mi okamžitě připomněl dva spřízněné básníky: Nikolaje Stankoviče a Fandu Pánka. Holt, rodilí umělci se nezapřou.) Výtečný je ten Attila Hun za bubny (ve skutečnosti se jmenuje Imre Köszegi). Jeho sólo je impresionistické, a je cítit, jak k smrti rád dává ty řachy do činelů, nemůže se jich nabažit, obzvláště když je podbarví pořádnou ránou na velký buben. Všechny jeho vtípky jsou zajímavé tím, jak jsou šťavnatě vypointované. O klavíristovi (Jenö „Csibe“ Balogh) z televizního záznamu pouze víme, že hrál dobře a měl ruce. O mnoho víc nám blbý režisér nenabídl. Nejhůře dopadl slavný saxofonista Mihaly Raduly! Dlouhé záběry na jeho ruce snad musely být blbé i blbému režisérovi, ale on vydržel, protože – a to se vsadím! – měl takový pokyn. Protože saxofonista byl „mánička“! Na rok 1974, kdy vrcholila normalizace, měl neznormalizovaně dlouhé dlouhé vlasy. Komické jsou ty kamerové nájezdy – zdálky je vidět, že to je „vlasatec“, ale pak už se kamera soustředí jen na ty ruce … … Jestli se někdo zajímá o to, co byla normalizace, toto by mu snad mohlo leccos naznačit: byl to z jedné strany hnus, ale na druhou stranu nelze tvrdit, že se tu vůbec nic dobrého nedělo…
Když se dají dvě skvělé věci dohromady, většinou to bohužel dopadne, jako když pejsek a kočička dělali dort. Proto jsem vždy zpočátku (na rozdíl od amerického falešně optimistického „sjúper! sjúper!“) středoevropsky skeptický až cynický (bude to skvělé, když to bude stát aspoň za ….). A tak jsem se s opatrným zájmem zaposlouchal do mého milovaného Duke Ellingtona, jak zaranžoval pro svůj bigband úžasné melodie Edvarda Griega z jeho suity Peer Gynt. Závěr ponechávám na úsudku laskavého posluchače: Ase’s Death + Solveig’s Song + In the Hall of the Mountain King.