Bezpečnostní analytik Jan Schneider předkládá celkem pět tezí o jednom z nejskloňovanějších slov současnosti – o dezinformacích.

Desinformace je úmyslně klamná informace, která má za cíl ovlivnit úsudek, názor či jednání jedince, více osob či celé společnosti.

Desinformací není samotný úsudek, názor či jednání jednotlivce, více osob či celé společnosti – a to bez ohledu na to, jak je protivný a nepříjemný a politicky či jinak nekorektní a „nežádoucí“.

1. Používaná metoda

1.1 Desinformace (a/nebo její kontext) se snaží vyvolat zdání pravdivosti, pravděpodobnosti, důvěryhodnosti, žádoucího souladu s politickým názorem, přesvědčením či předsudky adresáta (třeba i vlády!) tak, aby byla adresátem dobrovolně akceptována či dokonce přímo radostně přijata.

1.2 Variantou je implicitní korupční náznak, že přijetí a ztotožnění se s desinformací slibuje vyhlídky na prospěch, ambice, kariéru. Extrémem je explicitní vydírání, nucené přijetí desinformace.

2. Používané formy

2.1 Desinformace vznikají tak, že jsou buď přímo vyráběny, nebo existující informace jsou manipulovány (zpožďovány, zatajovány, odstraňovány nebo pozměňovány).

2.2 Systematickým zdůrazněním jistého spektra informací a/nebo systematickým potlačováním odlišného spektra informací je též dosaženo desinformačního účinku. K tomu je třeba vytěsnit z mediálního prostoru nositele „protivných“ (nesouladných, oponentních, alternativních) názorů.

Již v době eskalující studené války napsal prozíravě Sidney Hook: „Pokud jde o kulturní svobodu, je svobodná pouze taková společnost, v níž neexistuje oficiální politická theologie nebo metafyzika, a která vytváří všechny předpoklady pro to, aby se každý mohl podílet na duchovním životě v nejrozmanitější formě. Taková společnost pak nejen dovoluje, ale přímo vítá každou pochybnost, každý nepopulární myšlenkový postup.“ (Manifest Mezinárodního sjezdu na obranu kulturní svobody, Západní Berlín, červen 1950)

2.3 Desinformace též účinně využívají bulvární dynamiku moderních médií: po významné události (nejlépe tragické) okamžitě označí viníka, čímž se tato nezdůvodněná (a v ten okamžik ani forenzně nezdůvodnitelná) desinformace dostane do podvědomí obrovskému množství lidí, čímž způsobí své dílo zkázy; její oprava pak proběhne až po nějakém čase, v naprostém nezájmu, v mediálním stínu, protože „dobrá informace není informace“.

Například tragédie malajsijského letadla z roku 2014 dosud není došetřená (nizozemští poslanci v říjnu 2019 požádali o důkladné došetření role Ukrajiny), ale mediálně je dávno už „viník znám“. V kauze případného střetu zájmů premiéra Babiše činí jeho kritici doslova existenciální závěry z nehotové, nota bene v důvěrném režimu držené zprávy.

2.4 Nejzávažnější je manipulace se strachem (třeba i se strachem z desinformací!). O hybridním, neboli úmyslně matoucím stavu světa, zastírajícím globální manipulaci se strachem, dostatečně svědčí to, že na skutečně závažné budoucnosti (kybernetické útoky) nakupují státy tanky a děla a vrtulníky. A na posilování útvarů kybernetické bezpečnosti a kybernetické obrany už finance nezbývají.

Protagonisty hybridních fyzických agresí jsou privátní ozbrojené skupiny, které válčí bez pravidel a nejsou nikomu odpovědné (a nikoho nelze činit odpovědným z jejich činnosti – Spojené státy mají svou zkušenost s Blackwater/Academi, Rusové zase s Vagnerem). Tyto jednotky působí partyzánsko-záškodnickým způsobem a klasické vojenské prostředky jsou proti nim málo efektivní, pokud vůbec, protože právě tyto prostředky umí eliminovat.

Spektrum v současnosti pořizovaných zbraní (které by ani proti migračním vlnám nic nezmohly, protože migrační tsunami jsou – slovy profesorky Greenhillové – zbraní hromadného ničení) tedy svědčí o tom, že tato globální manipulace se strachem je jen krytím pro více či méně zbytečné zbrojní obchody.

Celá tato strategie je tedy výstižným případem hybridní války, kdy je skutečný účel (útok na peněženky obyvatelstva) skryt za permanentní masáží psychiky obyvatelstva nabubřelými hrozbami.

3. Na základě jakých příznaků lze podezírat informaci, že je desinformací?

3.1 Desinformace je většinou příliš dokonalá. (Její odhalení je proto založeno na postupu podobném radarovému systému Tamara, který paradoxně těží z největší nepřítelovy výhody, tedy z dokonalé neviditelnosti. Přílišná dokonalost je podezřelá, někdy dokonce přímo zrádná.)

Na tento příznačný rys narazil Václav Havel v rozhovoru s Adamem Michnikem: „V celé naší novověké éře převládala taková charakteristická tendence, že nesmí být nic s ničím v rozporu, že je třeba mít uzavřený obraz světa. Vznikl pojem světový názor. Ten sám pojem je krajně sporný a já nevím, co to vlastně znamená. Jako by svět byl tak jednoduchý, že lze na něj mít jeden názor. Já mám na různé věci tisíce paralelních názorů. … Zdá se mi, že nemít jeden styl myšlení, být schopen o každé věci uvažovat jinak, nejspíš odpovídá samotné povaze člověka.“

3.2 Desinformace často odpovídá na nepoloženou otázku. Nastoluje problém, který buď vůbec není, nebo na který není napadený připraven. Je to velmi účinné, zejména ve spojení s eristickými technikami, známými již od dob Aristotelových.

3.3 Desinformace bývá jednostranná, ačkoliv se nabízejí různá srovnání a výklady. Například Christian Fouloy, šéf AALEP (Asociace akreditovaných právníků pro styk s orgány veřejné moci EU) prohlásil, že ačkoliv po vstupu Krymu do Ruské federace Západ stále hovoří o „anexi“ poloostrova Ruskem, právní analýza ukazuje, že připojení Krymu k Rusku bylo v souladu s ustanoveními ústavy Ukrajiny – a to zejména v části 10, věnované Krymu, neboť jde o právo na sebeurčení národa. Existovala v ní také možnost uspořádat referenda na místní úrovni. Ústava Krymu z března 2014 rovněž předpokládala referenda „o jakékoliv věcné problematice občanů“ (článek 48). S ohledem na tuto skutečnost AALEP uznala zákonnost postupu dobrovolného vystoupení Krymu z Ukrajiny i prohlášení o nezávislosti a následné žádosti o vstup do Ruska.

3.4 Desinformace časově i věcně podivuhodně příhodně vyhovuje politickým záměrům. Před zahájením americké agrese do Iráku v roce 2003 byly desinformace od některých amerických a britských zpravodajských zdrojů americkou vládou nadšeně vítány, neboť sloužily k odůvodnění vládních záměrů, zatímco realistické informace od jiných zpravodajských služeb nebyly brány v potaz. Grandiózním příkladem donedávna netušeným je odhalené letité lhaní některých amerických vojáků a zpravodajců ohledně amerických vojenských „úspěchů“ v Afghánistánu, aby tím poskytli vládě důvod lhát Američanům o tamní situaci. Vláda Spojených států zcela nepochybně měla k dispozici i realistické odhady operativní situace v Afghánistánu a prognózy možných scénářů od skutečných profesionálů, ale potlačovala je z politických důvodů (z nichž se stala jakási až tradice, takže i novému prezidentovi bylo těžko vyskočit z takto stále rychleji upalujícího vlaku, jak už to tak bývá v situaci řetězících a kupících se lží).

3.5 Desinformace může být též eristickou technikou ztotožněná „pravda“ s nějakých subjektem, neboli „zpředmětněná pravda“, která je pak snadno manipulovatelná, což víme z dějin náboženství.

Platí to i vice versa o „nepravdě“ (desinformace jsou to, co produkují některé subjekty /jednotlivci, skupiny, weby, státy/ → jsou to desinformační subjekty → tudíž všechno, co tyto subjekty produkují, jsou desinformace).

Některé údajně „důvěryhodné“ zdroje čas od času veřejnosti podsouvají desinformaci, že české ministerstvo vnitra „vede seznam desinformačních webů“. Avšak MV ČR „neposuzuje konkrétní weby, ale konkrétní informace. … Žádné seznamy tedy ministerstvo nevytváří,“ uvedl Jiří Korbel z odboru tisku a PR MV ČR (2019). Parlamentním Listům sdělila již rok předtím Hana Malá z odboru PR: „Ministerstvo vnitra neposuzuje konkrétní weby, ale konkrétní informace. Žádné seznamy tedy resort vnitra nevytváří.“

3.6 Desinformace se ráda odvolává na neověřitelný zdroj, často utajený.

Avšak dokonce i web <manipulatori.cz> o desinformaci píše: „Kde chybí spojitost, pomáhá si tajuplnou formulkou, ‚jak uvádí ve zprávě tajná služba‘. Kompletní zprávu čtenář samozřejmě k dispozici nedostane, protože je očividně tajná, a musí tak důvěřovat autorovi. Za zveřejnění obsahu jakékoliv tajné informace by autorovi hrozil postih, případně člověku, který ho s ní seznámil.“

3.7 Desinformaci signalizuje též systematické používání pojmu „hybridní válka“. Tento pojem je sám desinformací, protože se snaží zkušenost starou jak lidstvo vydávat za cosi nového a eliminovat tak dosud vypěstovanou imunitu vůči desinformacím a zvýšit účinnost své propagandy.

Nařčení z hybridní války je amébovité a mazlavé, těžko se něčemu tak hybridnímu bránit. Zbavit se exkrementu znamená se jím zabývat, což je účel, protože to zdánlivě dokazuje relevantnost nařčení, když se jím někdo skutečně zabývá; na druhou stranu nereagovat na hybridní nařčení znamená vystavit se nebezpečí, že někdo uvěří závěru, že mlčení znamená přiznání.

Jeden z nejznámějších zpravodajských defektorů, Vladimír Bittman, píše ve své knize o mezinárodních desinformacích toto: „V útlé knížce Mistr Sun o umění válečném, jejíž autorství je připisováno čínskému filozofovi ze 6. století před n.l., jsou shrnuty a popsány principy strategických her lsti a klamání, které se postupně staly uznávanými principy moderního válečnictví. Jeho závěry a doporučení byly v posledních dvaceti letech začleněny do výuky americké námořní pěchoty a jak američtí, tak i iráčtí stratégové čerpali v průběhu války v Perském zálivu v hojné míře z této studnice vojenské desinformační moudrosti.“

3.8 Desinformace se vyhýbají konfrontaci a komparaci s jinými, bývá pro ně smrtelná (podobně šiřitelé desinformací preferují nikým nerušený monolog, nebo vícehlas, „útočící na jednu branku“).

Vyhýbání se dialogu se zastánci jiných názorů je odmítáno slovy, že nositel správných informací (elf) nechce poskytovat účastí na dialogu „legitimitu“ nositelům desinformací (trollům)! Naprosto identickým způsobem odmítal komunistický režim opozicí požadovaný dialog. Tato shoda dokazuje, že jde o praktiku vysloveně totalitní.

Ignazio Silone napsal ve zmíněném manifestu Mezinárodního sjezdu na obranu kulturní svobody (Západní Berlín, červen 1950): „Nejvyšší hodnota svobody spočívá v diferenciaci sil, které plodí. Samozřejmě nám nezapovídá, abychom dospěli ke stejnému mínění, ale nesnáší jakékoliv násilné sjednocování a usměrňování. Neexistuje lepší obranná zbraň svobody, než když zůstane věrná sama sobě. Demokracie, která by si v touze po větší průraznosti oblékla duchovní uniformu a kopírovala totalitní metody, by byla jako člověk, který si ze strachu před smrtí vezme život.“

4. Jak vyvrátit desinformaci?

Zcela vyvrátit lze desinformaci pomocí prokázaného nesouladu s autoritami v referenčních bodech.

4.1 Například forenzní závěr: Desinformátoři tvrdí, že konflikt mezi Gruzií a Ruskem (2008) vyprovokovalo Rusko. Speciální vyšetřovací skupina Evropské komise (vedená švýcarskou diplomatkou Heidi Tagliaviniovou) však po ročním šetření (v září 2009) konstatovala, že konflikt začala Gruzie.

4.2 Nebo ceny akcií: Masivní výprodeje akcií před útoky na WTC 11. září 2001 se týkaly firem, které byly útokem nejvíce poškozeny – leteckých společností, investičních bank a pojišťovacích a zajišťovacích společností. Podle Wall Street Journal (24. září 2001) prodej akcií United Airlines a American Airlines meziměsíčně stoupl o 20 %, resp. 40 %. Podobně se držitelé zbavovali akcií Morgan Stanley. Akcie německé Munich Re, která v pojistném plnění za WTC přišla téměř o miliardu dolarů, spadly 4 dny před útokem o 12 % a samotného 11. září o dalších 15 %. Prodej akcií aktuálně velmi ziskové společnosti XL Capital, poskytující pojistky proti leteckým katastrofám, se za měsíc před útoky pozoruhodně trojnásobně zvýšil. Podezření z insider tradingu se nejprve obrátilo proti teroristům, jako další důkaz jejich zrůdnosti, že spekulují na své vlastní akce. Po dlouhém a důkladném šetření SEC a FBI se však dosud podezřelé okolnosti prý rozplynuly jako pára nad hrncem.

5. Konkrétní desinformace nebo informace, podezřelé z toho, že jsou desinformacemi

5.1 Těžko překonatelným příkladem je globální desinformační kampaň (2001-3), předcházející agresi do Iráku.

Týkala se údajného vztahu Iráku a alkajdy, údajných iráckých jaderných akvizic v Nigeru a údajných iráckých zásob WMD. Byla to sekvence (nejméně) tří desinformací, k nimž se Spojené státy později přiznaly, které se navíc ukázaly být napájeny z jednoho pramene (což je podobný zpravodajský lapsus jako kdysi akce československých bezpečnostních orgánů na letišti Mošnov, 28.8.1991).

5.2 Dvojí desinterpretace Washingtonské smlouvy, základního dokumentu NATO.

Často slýcháváme z nejvyšších míst naprosto bezostyšnou lež, že prý její pátý článek obsahuje závazek vojenské pomoci ostatních členských států napadenému členskému státu (nota bene romanticky dochucený mušketýrskou zásadou „jeden za všechny, všichni za jednoho“). Jaká je skutečnost?

„Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto se dohodly, že dojde-li k takovémuto ozbrojenému útoku, každá z nich, uplatňujíc právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu uznané čl. 51 Charty OSN, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a zachovat bezpečnost severoatlantického prostoru. Každý takový útok a veškerá opatření učiněna v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile RB přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.“

Tolik pátý článek základní smlouvy NATO. Státy se nezavázaly, ale dohodly, že neprodleně zváží, co podniknou, ano, včetně (nikoliv výhradně!) použití vojenské síly. Mohou ale též pouze poslat balenou vodu a přikrývky.

A druhá desinformace, týkající se základního poslání NATO? Tytéž oficiální kruhy vůbec necitují článek první, který je tím nejdůležitějším, už kvůli správné interpretaci textu celé smlouvy. Obsahuje jediný skutečný závazek, který by měl ctít každý členský stát NATO jednotlivě a všichni společně:

„Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.“

5.3 Desinformace (nebo přímo obvinění), že se cizí stát snaží ovlivnit desinformacemi nějaký stát, volby, ekonomiku – a to vše bez důkazů.

Například údajné ruské ovlivňování amerických voleb, které se však odehrálo – jak upozornili počátkem prosince tohoto roku ve svém dopise americkému Kongresu čeští poslanci – výlučně přes americké platformy! Již v červenci 2019 uvedl Robert Epstein v americkém Senátu, že vyhledávání Googlu manipulovalo před americkými prezidentskými volbami ve prospěch Clintonové. Christopher Wylie popisuje v knize Mindf*ck, jak vymyslel algoritmy pro Cambridge Analytica na ovlivňování volebních kampaní v Africe, na Trinidadu, v USA, ve Velké Británii.

V roce 2018 Správní soud města Kyjeva rozhodl, že ředitel Národního protikorupčního úřadu Ukrajiny Arťom Sytnik a poslanec parlamentu Serhej Leščenko porušili ukrajinské zákony o nakládání s materiály neuzavřeného vyšetřování, a že ohrozili průběh amerických prezidentských voleb, tedy způsobili újmu pověsti svého vlastního státu. (Sytnik při šetření „černého účetnictví“ Strany regionů bývalého prezidenta Janukovyče narazil na jméno Paula Manaforta, který se v červnu 2016 stal vedoucím volebního štábu Donalda Trumpa. Přes Leščenka předal kompromitující materiály volebnímu štábu Demokratické strany a v srpnu 2016, tedy v „horké fázi“ prezidentských voleb, musel Paul Manafort opustit svůj post vedoucího volební kampaně.)

5.4 Wikipedie uvádí jako příklad desinformace „klamnou zprávu o údajném zabití studenta Martina Šmída na Národní třídě 17. listopadu 1989, kterou inicioval Petr Uhl“, což je samo o sobě desinformací. (Petr Uhl žádnou zprávu neinicioval, desinformace vzešla od Drahomíry Dražské, což je veřejně známo a ověřeno!)

5.5 Chemický útok v Dauhá 2018 byl protivníky syrského režimu připisován na vrub prezidentu Asadovi, s neurčitými odkazy na to, že to vyšetřila OPCW (Organisation for the Prohibition of Chemical Weapons). Avšak svědectví whistlerblowera z této organizace, které publikoval Jonathan Steele (Guardian), mluví o tom, že tato organizace vůbec nezveřejnila výsledky analýzy vzorků z Dauhá, protože byly „politicky nevýhodné“.

5.6 Původ pojmu „hybridní válka“. Wikipedie šíří ohledně historie pojmu „hybridní válka“ tuto desinformaci: „Náčelník ruského generálního štábu a první náměstek ruského ministra obrany Valerij Gerasimov napsal v roce 2013 text, ve kterém přiblížil koncept nových válek, pro něž se vžilo označení „hybridní války“ (hybrid warfare) nebo „nelineární války“ (non-linear war) a ve kterých se stírá hranice mezí mírem a válkou, takže někdy není zřejmé, že válka již probíhá.“

Nikoliv Rus Gerasimov je otcem tohoto pojmu! O hybridním válčení psal již v roce 2002 William J. Nemeth (Future War and Chechnya: A Case for Hybrid Warfare). James N. Mattis rozebíral hybridní válčení ve svém projevu (2005). F. G. Hoffman připisuje vznik tohoto termínu Robertu G. Walkerovi (1998).

6. Závěr

Konkrétní příklady prokázaných závažných desinformací máme ze Západu. Východ je sice také nařčen, že plodí množství informací, avšak toto nařčení bývá k uzoufání obecné, nekonkrétní, tedy „hybridní“. A to nemluvíme o naprosto odlišných důsledcích desinformací, ať již prokázaných, nebo hypotetických: ani údajné ruské ovlivnění amerických voleb by nemělo za následek statisíce mrtvých jako v Iráku.

Žijeme ve Střední Evropě, a zdejší kriminalisté vždy vynikali důvtipem a byli velmi úspěšní. Proč? Protože se například při výkřiku „chyťte zloděje!“ vždy nejdříve podívali pořádně na toho, kdo to křičí. A při vraždách – ať se to jemnocitu různých krasoduchů sebevíce nezamlouvalo – se nejprve podívali pořádně na příbuzenstvo, protože vědí, že zhruba 2/3 vražd jsou „domácími zabijačkami“.

Stejně logické je tedy se nejprve podívat na ty, kteří o hybridních válkách nejprve začali mluvit a osočovat z jejich vedení své nepřátele. A zjišťujeme, jak moudrá byla pořekadla našich předků, protože jsou do nich vloženy zkušenosti mnoha generací.

(Předneseno ve zkrácené podobě na sympóziu ABSD v Bratislavě 3. prosince 2019)