Milan Daniel vzpomíná na herečku a političku Taťánu Fischerovou (1947-2019).
Boží hod a smutná zpráva: zemřela herečka Taťána Fischerová.
Táňu jsem poznal před pár lety, když jsme nezávisle na sobě, ale trochu také spolu vedli kampaň za svobodu pro „tykadlového“ řidiče autobusu Romana Smetanu. Do té doby jsem ji letmo znal jen z adventních koncertů, sporých rolí v televizi či z mediálních vyjádření. Překvapila mne tím, že se angažuje ve prospěch člověka, který spáchal „zločin“ proti systému, jenž adoruje lidi často parazitující na ovladatelnosti či neinformovanosti publika. To se ve „slušné“ společnosti moc nenosí.
Ten boj byl předem ztracený, snad ale přispěl k tomu, aby lidé začali více přemýšlet o tom, kdo je chce reprezentovat, nebo kdo si na to reálně hraje. I to možná bylo dost a i Táně za to patří jedno z četných poděkování.
Táňa nebyla člověkem „lidovým“ ve smyslu, jímž se rádi obestírají politici. Vyrůstala a žila v divadelním prostředí, které ji nesporně ovlivnilo. Ale nebyla skleníkovou květinkou. Její životní zkouškou byl postižený syn, o něhož se celý život starala. Byla aristokratka nejen svým zjevem, ale především duchem. V roce 2008 založila na principech sociální trojčlennosti rakouského filozofa a humanisty Rudolfa Steinera Klíčové hnutí, jeho byla deset let předsedkyní.
Spolupracovala s celou řadou neziskových organizací, spolků, jako poslankyně (2002-2006) se projevovala velmi aktivně, vystupovala mj. i proti stavbě amerického radaru v Brdech. Předchozí snaha o prosazení přímé volby prezidenta a silná podpora příznivců ji přiměly k tomu, aby v roce 2012 vyslyšela výzvy ke kandidatuře na prezidentku republiky. Bez stranických peněz a podpory se mezi politickými vlčáky umístila na sedmém místě.
V roce 2013 nahradila v čele Českého helsinského výboru Annu Šabatovou, předsedkyní byla do minulého roku.
Tánino aristokratické charisma a životní filosofie ovlivnily mnoho jejích obdivovatelů. Její protivníci ji měli za člověka z „jiného“, málo praktického až idealistického světa. Kdybych ale ten svět měl charakterizovat jedním slovem, použil bych slovo mír.
Dopisuji tyto řádky krátce poté, co jsem na ČT art shlédl záznam koncertu Ostrava zpívá gospel. Takový jsem měl pocit, že jsem kdesi úplně nahoře v hledišti zahlédl ušlechtilou tvář orámovanou věncem prošedivělých vlasů. Měla radost, křehce se usmívala.
Sbohem, Táňo. Děkujeme ti za všechno, co jsi nám dala.