Historička umění Věra Beranová dnes představuje několik zajimavých výstav ve slovenském hlavním městě, Bratislavě.
Současný návštěvník Bratislavy musí konstatovat, že toto velkoměsto žije, když využijeme banálního vyjádření, bohatým kulturním životem. Jednou z jeho součástí je i život výtvarný. Přestože se na dunajském nábřeží rekonstruhuje hlavní budova Slovenské národní galerie, je zde řada paláců, ale i drobných galerií, které představují, téměř bezbřehou nabídku výtvarné tvorby.
V současnosti patří k velkým bratislavským výstavním počinům representační výstava českého jevištního výtvarníka Ladislava Vychodila, kterou pořádá SNG v Esterházy paláci na dunajském nábřeží.Výstava připomíná dvojí výročí. Jsou to nedožité narozeniny tohoto významného výtvarníka a zároveň také století existence slovenského profesionálního divadla. Spojitost výtvarná s divadelní, stejně jako česko-slovenská, je zde naprosto zřejmá. Ladislav Vychodil se již za svého života stal doslova klasikem jevištního výtvarnictví na českých i slovenských scénách. Stejně tak první léta slovenského profesionálního divadla byla přímo propojena s českými herci. Vzpomeňme například jen Jana Pivce. V současnosti se mnohdy karta obrací, slovenští umělci nacházejí své uplatnění v českých zemích.
Své místo sehrává především v bratislavském kulturním životě Mirbachův palác, ve kterém sídlí Galerie mesta Bratislavy. Palác je doslova rokokový klenot, citlivě přizpůsobený výstavní činnosti. Má velmi bohatou minulost, od roku 1975 zde sídlí Galerie mesta Bratislavy.
Do konce března zde probíhaly dvě významné výstavy a každá z nich představuje různé, i když jedinečné výtvarné vidění. Spojuje je osobité pojetí, ve kterém se svým způsobem odráží to specificky slovenské, i když je dělí několik desetiletí. Tím starším vystavujícím byl Konštantin Bauer, kterému byla sice vyměřena krátká životní pouť (1893-1929), přesto představuje jeho tvorba jedinečné modernistické pojetí, které jakoby přeskočilo několik desetiletí. Jeho životní osudy byly spojené s východním Slovenskem, kde se ve dvacátých letech rodila specifická moderna, na rozdíl od například středního Slovenska a Bratislavy. Dílo Konštantina Bauera je o to pozoruhodnější, že byl samouk, který se musel celý svůj krátký život živit občanským povoláním. Bauerova tvorba, podobně jako tvorba jeho východoslovenských souputníků, by si jistě zasloužila z české strany větší pozornosti. Malby Konštantina Bauera jsou často sociálně laděné. Jako tomu je například v jeho velkoformátovém obraze z roku 1927 nazvaném „Utečenci“.
Duhým autorem vystavujícím v rozsáhlých prostorách Mirbachova paláce byl do konce března Vladimír Kompánek (1927-2011). Tento výtvarník bývá přirovnáván k Josefu Ladovi, ale mám takový dojem, že je to jen prvotní pohled. Zatímco výtvarný projev Josefa Lady je v podstatě konstantní, dílo Vladimíra Kompánka se výrazně proměňovalo jak v sochařské, tak i v malířské tvorbě. Velmi povrchně a s vědomím velkého zjednodušení bychom mohli charakterizovat jeho tvorbu konstatování, že se vyvíjela od specifického realismu vycházejícího z folklorních tradic přes symbolismus, hledání archetypů až k volné malbě se surrealistickým podtextem. Co všechny tyto etapy spojuje je vazba na to lidové, specificky slovenské. Zvlášť půvabné jsou zimní motivy, které byly stěžejním námětem současné výstavy nazvané „Čaro zimy a fašiangov“. Vesnické motivy jsou v podstatě hlavním námětem Kompánkovy tvorby, prostupují tak celým jeho výtvarným odkazem. Z padesátých let 20. století je to například plastika schoulené ženy nebo zasněžené chalupy. Výtvarně jej také okouzlují atributy vesnického života, jako například velkoformátová malba „Zvonica“ z roku 2007, a také postavy masopustního veselí. Návštěvníka jistě upoutaly dřevěné barevné plastiky, které mají často až humornou podobu. Ve svých vzpomínkách na dětství v roce 2008 o tom Vladimír Kompánek píše: „Preto mám rád zimu. Pre jej premeny a tajomstvá. Pre slávnostný čas fašiangov. Pre tichosť a bujnosť…“
Výtvarný život bratislavského regionu se nesoustřeďuje jen na město samé. Necelých 20 kilometrů od Bratislavy, v podstatě na dohled hranic s Rakouskem a Maďarskem, vzniklo na dunajském ostrově, muzeum věnované modernímu umění, nazvané Danubiana. Jeho zakladateli byli holandský sběratel umění Gerard Meulensteen z Eindhovenu a slovenský galerista Vincent Polakovič.
Jako bezesporu jedno z muzeí moderního umění, které je umístěné v nejromaničtějším prostředí, má svůj mezinárodní charakter. Je sice věnované výtvarnému umění, ale v podstatě splňuje požadavky na zařízení v širším slova smyslu kulturní. V letních měsících se půvab návštěvy tohoto zařízení ještě zvyšuje lodní dopravou. Za dobu trvání se zde uskutečnila řada výstav, kde se představili především významní současní autoři různé provenience, jako například Josef Jankovič, Rudolf Sikora, Vladimír Kompánek, Miroslav Cipár, Robert Vano, Jiří Načeradský, Jan Švankmajer, Michal Rittstein, ale také Juan Miró, Sam Francis, El Lissitzky a nespočet dalších. Výstavy jsou také doplněny řadou kulturních akcí. Tímto způsobem se tento ostrov stává jedinečným střediskem současného, a nejen výtvarného života.
Za pozornost by pak jistě stálo i upozornění na další podoby bratislavského výtvarného života ve všech patrech, nejen výstavní činnosti, ale také současné architektury a také v souvislosti s uměním ve veřejném prostoru.