Přinášíme ukázky z básnické sbírky Adama Votruby Slovomalby. Autor v ní rozvíjí koncept tzv. poloabsolutní poezie, která spočívá v kombinaci běžných slov se slovy nonsensovými a neologismy.
Příznačný je důraz na zvukomalbu s nedopovězeným významem jednotlivých veršů. Některé básně ze sbírky byly použity v divadelním pásmu Básnivý večer.
***
Hlupno, tak hlupno
nad novinami.
Ten ovětnělý černotiskný papír
u horka porculánu
s hořkokávovým douškem na stole.
Hlupno, tak hlupno,
až tesklivost tě klíčí.
Ty rozvětnělé překroutky,
ten morálkový odér,
ten jedohněv proti pánům v klavetu.
Černotiskné literno
volá na tvou hlavu:
Zaemocni se s námi,
zatetel se pro kdonejde,
rozstresuj se nad správnodajstvím,
zaboj se, zahněv se, rozvděčni se!
A nezapomeň sejmout s hlavy klavet.
Dočteno rozumohyzdné kvítí
a klíčivé hlupno stápí, prostojívá,
tuž ani doušek z porculánu
hořkávem patro neútěší.
***
Na ytáru hraj do hraj,
Johny byl rampulet.
A expres fízdá přes cel kraj,
to lečte uvědět,
jak šerif pastal na sadě,
kapukal kajnovkou,
hned mušel komlí po bradě
s plovlasou bardovkou.
Niagá rampulína,
podestá krinolína
a krindy rumpy rumpy tulipandy bou.
Na klobouk sump a čína,
piteskní epesína,
na vrátě bendolíno tárá bendo džou…
Tak trempi hitujou!
***
Břežina asfaltu pod mostěním,
železnění dumny pod vlakem.
Neslyšno nic než hřmoceň tam,
kde zrcadlení nebné přednoční
na hladi chvívá se ve vlnkoví.
Pod mostěním na asfaltu břežném
vdýchám kouřno z cígra v dlani.
Ta noc nad milionovým hemžištěm,
ta noc nad dekorotou neónovou.
Tak trochu ty, tak trochu já.
V mezilbí žmí se trudnomysle
a neslyšno nic než hřmoceň tam.
***
Jsem malíř, štětčíř, barvičkář,
s ouplna blohou barvím listí.
Zlutkavá s rufianovou se vtéká
na paltě smísit do šečírné.
Na vákum listu vnesu všebarv,
omalbnit do osvětné šíře
vše uvidné i neviděné,
vše, co jen ulze z rozkrás spatřit,
i vše, co nižád dosud nesčil
na smírné šíři po rozsvětě.