Ivo Šebestík píše o tom, jak nás historie varuje před příznaky společenského a kulturního úpadku, kterým bychom se měli vyhnout.
Demokracie a s ní spojené svobody projevu a chování jsou bezpečné a prospěšné pouze za předpokladu, že v dané demokratické společnosti vládne alespoň jistá míra rovnosti a že společnost dbá na dodržování solidní úrovně kultury, vzdělání a chování. Pokud se v demokracii disponující svobodou projevu prosadí extrémní rozdíly v majetku a vlivu, a jestliže v ní nabude vrchu nekulturní, neetické chování ve stylu „já mám dovoleno vše“ (viz Pavel Novotný z Řeporyjí nebo Ondřej Kolář z Prahy 6), pak se demokratická společnost stane bezmocnou a zahájí rychlou cestu k úpadku. Povinností občanů je tedy dbát na to, aby se takovéto chování nestalo normou.
Dějiny římského principátu, zejména z časů vlády iulsko-klaudijské dynastie v prvním století našeho letopočtu, nabízejí nekonečně dlouhý seznam mimořádně alarmujících jevů, jaké signalizují úpadek společnosti paradoxně stavějící na tom, čemu se říkalo staré dobré římské mravy a ctnosti. Platily čím dál tím méně.
Římský historik Cassius Dio v popise Říma za časů mladého císaře Nerona píše následující věty: „Jako by nevěděli (Římané – pozn. iš), že mladá egoistická duše, vyrůstá-li v neomezené rozmařilosti a dokonalé volnosti, toho ani v nejmenším nebude mít dost, spíše se právě tím opravdu zkazí.“ [1] Když Nero zjistil, že ho nikdo nekárá a jeho vychovatelé, zvláště Seneca, mu povolují jisté „voluptates concessae“, tedy „povolené radosti či kratochvíle“, tak se přestal kontrolovat a postupně rozvinul svoje chování do obludných rozměrů. Řím možná nezapálil, ale nechal hořet křesťany za noci jako živé pochodně v cirku.
Řím za principů, tedy v časech ne zcela přesně označovaných za císařství, nebyl demokracií, byť některé demokratické rysy velice pokrytecky předstíral. Ovšem ani demokracie disponující všemi rysy zastupitelských (parlamentních) demokracií, byť silně pokřivených obrovskou majetkovou nerovností obyvatel, tedy nadvládou oligarchie a plutokracie, nejsou ušetřeny nebezpečí, že oligarchové v nich ponechávají dostatek prostoru k neomezenému rozvoji osob, které podobně jako Nero nikdo neusměrní a nechá je, aby se chovali úplně podle svého gusta, což v některých případech je hotové neštěstí pro jejich okolí a někdy i pro celý stát. Velkému kapitálu šířící se nekulturnost nevadí, naopak prospívá. Výborně se na ní vydělávají peníze.
Seneka, kterého za účelem výchovy malého budoucího zločince na trůně povolala jeho matka Agrippina (ambiciózní vražedkyně) z vyhnanství, netoužil po žádné státní funkci, přesto jich několik dostal. Byl to filozof, spisovatel, dramatik a řečník toužící spíše po ústraní. To, že se výchovou Nerona ocitl přímo uprostřed kotle s vroucí vodou, rozhodně nebylo nic příjemného. Celou řadu zločinů mladého principa, které začaly vraždou Claudiova syna, tedy nevlastního bratra Britanica, musel Seneca přehlédnout, nekomentovat nebo je dokonce musel omluvit tehdy populárním příměrem o zabití bratra Réma Romulem. Oficiálně chlapec ovšem zemřel na epileptický záchvat. Oficiální výklady událostí, jak je vidět, byly a jsou stále poněkud zkreslené.
Z této vraždy se zrodil Řím. Co mělo povstat z nové bratrovraždy, nemohl Seneca ve své době tušit. Možná ale tušil. Ostatně přesně taková byla tradice v rodině vládnoucího rodu. Byla to vskutku rodinka k pohledání. Seneca psal pro mladého Nerona divadelní hry na stará témata, ale s důrazem na vylíčení hrůz, jaké starší řečtí autoři útlocitně vynechávali. Psal pro něj také mravoučné spisy nebádající prince k mírnosti, laskavosti, státnické moudrosti. Těžko věřit tomu, že jako jeho vychovatel nevěděl, co z chlapečka vyroste. Patrně psal tyhle spisy (De providentia, De constantia, De ira, De Clementia a jiné) [2] pro uklidnění vlastního svědomí a jako obhajobu ve smyslu: „Podívejte, Římané, já chtěl něco úplně jiného! Vychoval jsem tygra, a tygr utekl z klece!“
V naší době jsme sice dosáhli toho pokroku, že člověk, jemuž demokracie a svoboda projevu nekladou meze v jeho „rozletu“, sám nevraždí, pouze vyhrožuje smrtí, nebo své neomezené právo na svobodu projevu realizuje pitvořením se, vyhlašováním válek jiným zemím či alespoň v boji se sochami, případně přepisováním ceduliček s názvy ulic či náměstí. Ano, je to oproti římské minulosti nesporný pokrok. Nicméně, společnost, která těmto lidem nedá dostatečně najevo svůj nesouhlas s jejich „seberealizací“, riskuje, že nositeli „kultury“ se stanou právě oni a že kultura v jejich podání bude „kulturou“ rychlého úpadku celé země. Úpadku již nevratného. Neboť pokud jedna jediná generace vyroste a bude vzdělána v prostředí bez kultury, pak dalším generacím nebude kultura scházet. Nepoznaná kultura nikomu nechybí.
Poznámky:
[1] Cassius Dio, u Manfred Fuhrmann: Seneca und Kaizer Nero, Alexandr Fest Verlag, Berlin 1997. Česky Seneka a císař Nero, Nakladatelství H & H, Praha 2002.
[2] Přibližně lze názvy těchto spisků přeložit asi následovně: O předvídavosti (či opatrnosti), O stálosti, O hněvu, O mírnosti. A propos, jedna společnost zabývající se nebankovními půjčkami peněz, si v názvu vypůjčila latinské slovo pro předvídavost či opatrnost. Je to docela komické, neboť kdyby její klienti chtěli být opatrní a předvídaví, tak by se nestali klienty subjektů vydělávajících na úrocích.
Vyšlo 2. května 2020.