Ilona Švihlíková píše o tom, že růst nezaměstnanosti a nízká podpora v nezaměstnanosti představují dnes sociální riziko, ale také riziko pro kupní sílu a pro trh práce.
ČR patří mezi země, kde se pozornost od otázek řekněme zdravotně-bezpečnostních postupně přesouvá k ekonomickým. Na jedné straně vidíme, že vláda přichází s řadou opatření na podporu ekonomiky, na druhé pak vidíme řadu skupin, které se domáhají pomoci. Jenže ono skutečně neplatí, že kdo nejvíce křičí, nejvíce pomoc potřebuje.
Řada subjektů tvrdí, že krizi „zavinil stát a nyní proto musí kompenzovat“. S tímto stanoviskem ale nemohu souhlasit. Krize byla způsobena „vyšší mocí“ a stát na ni (v našem případě úspěšně, aniž bych to chtěla zakřiknout) reagoval. Přestože bylo od počátku jasné, že výdaje budou v řádu stovek miliard, neznamená to, že stát musí štědře podporovat kterýkoliv subjekt. Je jasné, jak psal pro !Argument i Karel Žďárský, že řada odvětví prostě projde významnou restrukturalizací.
Jednou z prvních reakcí vlády byly programy MPSV – Antivirus, které jsou českou variantou na německý Kurzarbeit. V současné době se připravují další opatření, která mají za cíl udržet zaměstnanost. Je ale jasné, že pokud ekonomika klesne za rok mezi 5-6 %, je dramatický nárůst nezaměstnanosti nevyhnutelný. Může být kratšího trvání, pokud se tedy splní optimistická očekávání, že propad ekonomiky bude mít podobu „V“, tj. hluboký propad, který je ovšem rychle vystřídán oživením ekonomiky. I tak je ale potřeba si uvědomit, že nárůst nezaměstnanosti je za současného nastavení podpory v nezaměstnanosti obrovským sociálním rizikem, rizikem pro kupní sílu i pro formování „po-koronavirového“ trhu práce.
V největším ohrožení jsou nízkopříjmoví zaměstnanci, protože pro ně se „nabízí“ podpora kolem osmi tisíc, a to ještě s vědomím toho, že podpůrčí doba je v ČR hodně krátká a podpora se rychle začne snižovat. V situaci napjatého trhu práce s 300 000 volnými pracovními místy to nebylo téma, jenže situace se v tomto ohledu bude rychle měnit. Koneckonců víme, že pracovníci pohybující se kolem minimální mzdy jsou právě ti ze služeb, kam patří jak pohostinství, tak cestovní ruch. A zopakuji, že představa, že můžeme tyto sektory vládními stimuly dostat ke stavu k 10. únoru je naivní.
Podpora v nezaměstnanosti, která byla dramaticky navýšena v USA (jistě i kvůli tomu, že se blíží prezidentské volby), hraje v ekonomice velice důležitou roli. Nejde přitom jen o její roli sociálně stabilizační – pokud je dostatečně vysoká pak brání před pádem do chudoby a doslova před tím, aby se nezaměstnaní dostali na ulici. Podpora má ale i další funkce: například makroekonomicky udržuje kupní sílu. A pokud je dostatečně vysoká a podpůrčí doba dost dlouhá, pak vytváří pocit jistoty. Pocit jistoty je v krizích k nezaplacení, protože nejistota a strach brzdí výdaje. Česká ekonomika v minulých letech, i díky rostoucím mzdám, rostla díky výdajům domácností. Jejich zaříznutí pak může celou ekonomiku poslat ještě více ke dnu navzdory opatřením jako je snižování DPH u stravovacích služeb.
Než se dostanu k dalším makroekonomickým souvislostem podpory v nezaměstnanosti, je potřeba uvést ještě jedno téma – spravedlnosti. Čtenáři jistě zaznamenali, že pro OSVČ byla schválena podpora ve výši 500 Kč za den, i když v případě celé řady politických představitelů zaznívalo, že „za toto se nedá žít.“ Jenže minimální mzda je aktuálně 14 600 (!), a to navíc brutto. Za to zaměstnanci žít mohou? A to jich není nijak málo, za minimální mzdu pracuje zhruba 150 000 zaměstnanců.
Nemohu si pomoct, abych se, když se hovoří o podpoře toho či onoho, nepodívala na strukturu daňového mixu. Už dlouho píšu o tom, že je vrcholně nespravedlivý, spočívá na degresivní DPH (daň z přidané hodnoty) a vyskytuje se v něm řada „kuriozit“, které přísluší spíš rozvojovým zemím: téměř totální absence majetkových daní a to, že inkaso z příjmů fyzických osob bylo (v konjunktuře!) větší než u právnických osob. Jsou to právě zaměstnanci, kdo tvoří hlavní páteř u daní fyzických osob. Dostáváme se tak do situace, kdy zaměstnanci nesou (a pokud se nezmění daňový mix) tak i ponesou náklady na opatření na oživení ekonomiky. Ale co se udělá pro ně?
Nízká podpora v nezaměstnanosti vytváří spolu s nejistotou a obavami živnou půdou pro to, aby firmy nejenže nenavyšovaly mzdy, ale mohly je snižovat. Hrozí proto, že se během krátké doby mohou „smazat“ veškeré mzdové nárůsty, kterých bylo v posledních letech dosaženo. Už jsem mnohokrát psala o tom, že ČR je v pozici tzv. závislé ekonomiky (viz „kolonie“), což mimo jiné znamená, že jsme za onou východní oponou rozdělování produktu mezi mzdy a zisky. Zatímco na západ od nás jsou náhrady zaměstnancům větší než hrubý provozní přebytek, u nás je to obráceně. A proražení mzdového stropu je jednou z cest, jak se z pozice závislé ekonomiky dostat.
Oslabení pozice pracovníků nás navíc dál může zafixovat v pozici ekonomiky láce, notabene za doprovodu silně podhodnocené měny. To nejsou lákavé vyhlídky.
Navýšit podporu v nezaměstnanosti je prvním krokem v tom, abychom koronavirovou krizi mohly využít pro zlepšení pozice české ekonomiky v mezinárodní dělbě práce. Tím dalším je nutně posílení pozice zaměstnanců – ať už ve vrcholných orgánech firem, při kolektivním vyjednávání a také při rozdělování zisku.