Veronika Sušová-Salminen se ptá, zda je anexe jako anexe, nebo zda budeme znovu měřit dvojím metrem.
Česká zahraniční politika má další problém. Izrael, jeden z nejbližších spojenců Česka a také Spojených států, se chystá na anexi části území Západního břehu řeky Jordán. Jedná se o anexi s požehnáním USA, které ji zasadily do širšího trumpovského „mírového plánu“. Zároveň jde o krok, který je proti mezinárodnímu právu a který odmítají nejen sousedé Izraele, OSN či Palestinci. Tato anexe má navíc potenciál dál destabilizovat celou širší oblast Blízkého východu. V důsledku má podle celé řady kritiků anexe Západního břehu (respektive 30 % okupovaných území) a celý Trumpův plán zabránit vzniku palestinského státu.
V roce 2014 si Rusko připojilo, respektive anektovalo, poloostrov Krym, který do té doby patřil Ukrajině. Také Ukrajina s anexí nesouhlasila a nesouhlasí, mezinárodní společenství ji označilo za krok, který je v rozporu s mezinárodním právem a západní svět jako „strážce pravidel“ zareagoval uvalením sankcí na Rusko, které platí dodnes. Rusko je tedy za anexi Krymu systematicky kritizováno i trestáno a konkrétně Evropská unie sankce proti němu opakovaně jednohlasně obnovuje.
Vypadá to, že Izraeli, pokud se k anexi skutečně odhodlá, nic takového ze strany západních zemí hrozit nebude. USA anexi podpořily nehledě na její mezinárodně právní pochybnost, což jen znovu potvrzuje, že v očích USA pravidla platí jen pro někoho a jen někdy. Evropská unie se pro změnu na společném postupu neshodne, takže jedním hlasem sankce proti Izraeli nejspíš nezavede. K zemím, které jsou proti sankcím vůči Izraeli, patří Česko.
Současný ministr zahraničí Tomáš Petříček a jeho dva předchůdci v úřadu, Lubomír Zaorálek a Karel Schwarzenberg, se pokusili o v Česku nezvyklou konzistenci – anexe je anexe, což by mělo podle nich znamenat, že Česko nemůže Izrael v takovém kroku podpořit. Pravidla platí pro všechny, jinak platí zákon džungle. Článek, který publikovali v Právu, byl českou (přátelskou) verzí odrazování od anexe, které v rámci své nekonzistentní politiky vytýčila Evropská unie. Konzistentní byl článek v Právu ale jen napolovic, protože všichni jeho autoři mají své kostlivce ve skříni. Karel Schwarzenberg například uznání nezávislosti Kosova, státu, jehož historická geneze je jen těžko reklamou na dodržování mezinárodního práva.
Reakci to ale v české politice vyvolalo okamžitě, a to z několika stran. Premiér Andrej Babiš v tom viděl jednak poškození vztahů s Izraelem a vadila mu skutečnost, že se jednalo o iniciativu mimo vládu, která má mít hlavní slovo v zahraniční politice (tedy pokud se nejedná o vztahy s Ruskem a Čínou, kterých se už ujali komunální politici a Senát). Čtěte: nikdo se s ním neporadil. Prezident Miloš Zeman článek kritizoval s ohledem na zvláštní vztahy s Izraelem, které on sám dlouhodobě a nekriticky protěžuje. V Zemanově případě ale platí konzistentní linka: Zeman byl a je odpůrcem sankcí proti Rusku a anexi Krymu považuje za „fait accompli“. V tomto případě nejedná nijak překvapivě. Překvapením nebyla ani reakce ODS, která v postojích ministra a exministrů zahraničí neviděla slovy Petra Fialy „rozumnou cestu“.
Článek tří (ex)ministrů připomenul jeden nepříjemný detail. Česko protiruské sankce v rámci EU podporuje a anexi Krymu dlouhodobě kritizuje jako porušení mezinárodního práva. Mělo by snad v případě jiné anexe zavírat oči jen proto, že ji provede spojenec?
Rozdíl mezi anexí Západního břehu a anexí Krymu je jasný. Anexi Západního břehu chce provést náš spojenec a má k tomu požehnání nejsilnější země světa, Spojených států, které jsou také spojencem Česka v NATO. Spojenci se, pokud možno, nekritizují (a někteří jsou i toho názoru, že se o nich nikdy nepochybuje). Anexe Krymu proběhla naopak proti vůli Spojených států, takže rozhodování o tom, na čí stranu se má Česko postavit bylo o dost jednodušší. Rusko naopak kritizujeme pořád, stále a rádi a jeho důvody pro anexi Krymu považujeme za nelegitimní. Teď se ukáže, zda jsme skutečně tak principiální, jak vzkazujeme do Ruska nebo na Ukrajinu například právě prostřednictvím sankcí. Pokud k anexi Západního břehu s americkým požehnáním dojde, ukáže česká reakce, a nikoliv jen ta v článcích na papíru, jestli Česko skutečně stojí za těmito principy (anexe je anexe a pravidla platí pro všechny, i pro spojence, tj. nejen pro Izrael /Rusko/, ale i pro USA). Anebo zda Praha potvrdí svoji dosavadní linii, sklapne paty a „rozumně“ zavře oči před tím, jak USA a Izrael ruku v ruce porušují mezinárodní právo a dohody.