Veronika Sušová-Salminen píše o tom, že ta opravdová zkouška odolnosti a soudružnosti „kovidem“ právě začala a že marketing a krátkozraké politikaření recept na úspěch nejsou.
Opravdová epidemie přišla do Česka nikoliv na jaře letošního roku, ale na podzim. Po uvolněném létě, během kterého se pod heslem „lidi to chtějí“ zrušila veškerá opatření proti šíření koronaviru, otevřely se hranice, a dokonce se slavil „konec pandemie“. Mnozí v Česku uvěřili ve vlastní úspěch a v to, že se vlastně už nic neděje a všechno je při starém.
Průšvih je, že epidemie nabrala na síle teď, kdy už si společnost prošla přísnou karanténou a také krátkou vlnou solidarity. Karanténa samozřejmě lidi vyčerpala. Do toho přišly volby a snaha vyhnout se nepopulárním krokům. A tak se celou druhou půlku srpna a kus září pořád mluvilo jako by rostoucí případy nebyly vlastně takový problém a jako by covid-19 byl vlastně úplně jinou nemocí než na jaře. Solidarita ve společnosti vzala za své a namísto ní došlo k výrazné polarizaci. Z roušek, jejichž šití bylo jarním projevem solidarity, se stalo téma sporů. Pro některé dokonce začalo platit, že celá pandemie je „podvod“ mocných a občanský odpor má spočívat v nenošení roušky, které je to nejmenší, co každý může udělat, aby se nemoc nešířila.
Je pravděpodobné, že by případy nemoci na podzim rostly i tehdy, kdyby se Česko zcela „nerozvolnilo“. Příkladem je Finsko, které jarní fázi zvládlo s menšími restrikcemi, ale zato tyto restrikce platily delší dobu, tedy v podstatě celé léto. Nešlo o žádné lockdowny, ale například o to, že hranice se Švédskem a Ruskem zůstala zavřená a cestování skoro do všech destinací se neobešlo bez povinné 14denní karantény po návratu do země. Finové nepodlehli pocitu, že už jsme zase v roce 2019 a nic se neděje. Případy ve Finsku nyní rostou a denní přírůstky jsou vyšší než na jaře, ale nejedná se o exponenciální růst jako v Česku. Opatření pokračují a vláda k nim podle situace přidává další kalibrovaně a především relativně dobře zvládá komunikaci s veřejností. Roušky tu například začali lidé nosit jen na základě doporučení úřadů, přestože nařídit je ze zákona nejde. Všem je jasné, že pandemie je tady a nikam neodešla.
Zdá se, že podzimní nárůst je důsledkem dynamiky pandemie (kterou mimochodem mnozí odborníci předpokládali, ale nikdo je neposlouchal), ale její početnost a charakter souvisí s připraveností úřadů. Vinit někoho z toho, že je zde nejspíš druhá vlna pandemie, je nesmysl. Nicméně vláda nese zodpovědnost za to, jak tuto druhou vlnu zvládá a jak dobře se na její eventualitu (viz zde) připravila. Pokud se pro ni ovšem stala „překvapením“, které slovy Andreje Babiše „nikdo nečekal“ (ještě červencový průzkum veřejného mínění přitom ukázal, že druhou vlnu očekává v ČR 64 % lidí), potom máme opravdu problém. Je to problém, který je bohužel leitmotivem české politiky (a české společnosti) – kvalita elit. Nekvalitní elity neumějí předvídat, a především se neumějí opřít o názory skutečných odborníků. Místo toho kšeftují a kamarádičkují se nebo naslouchají pochlebovačům či ideologům, kteří jim radí to, co chtějí slyšet. Platí to samozřejmě i pro současnou politickou opozici, o které si nelze dělat iluze jen proto, že dnes není u vlády. Ostatně celé léto bylo možné sledovat, že si opozice udělala z pandemie v Česku další politikum. Úplně nejhorší je, když se při pandemii sází na marketing v takové míře jako to bohužel dělá Andrej Babiš.
Mezi vládnutím a politikařením je rozdíl. To první vyžaduje dělat to, co je potřeba, i když se to v daný moment zdá jako nepopulární. Státník vidí za nebližší roh, dovede odolat tlaku a (pokud je zvláště nadán) dovede i přesvědčit lidi o nutnosti takového nepopulárního kroku. Politikaření se orientuje jenom na to, jak se krátkozrace udržet u moci a zalíbit se voliči, aby mě zvolil. V Česku ale tradičně vítězí to druhé nad tím prvním.
V letní letargii se zapomenulo na to hlavní. Virové onemocnění covid-19 má tu vlastnost, že je velmi nakažlivé. I když v nízkých číslech nákazy potřebuje nemocniční péči jen určitý počet lidí, tento podíl postupně narůstá a stane se zátěží pro zdravotnický systém. Nemocní v nemocnicích jsou také nakažliví, což je další problém. Odsud je pak dominová cesta ke kolapsu celkové zdravotní péče, která jednak nemůže poskytovat „rutinní“ péči, ale nakonec nemůže ani pomoci akutně nemocným s covidem-19, protože nejsou respirátory a místa na JIPkách. To vede ke zbytečné úmrtnosti na nemoc, ale i k dalším úmrtím kvůli kolapsu péče. O tohle se hraje a celou dobu hrálo. Proto je třeba bránit se tomu, aby nemocí onemocněly stovky tisíc lidí – protože procento nemocných vyžadujících péči zdravotnictví nezvládne. Nemám vůbec matematické nadání, ale i já vím, že záleží na tom, z jakého celku se procento počítá, a ne na výši procenta samotného.
Ve veřejném prostoru se teď hází statistickými čísly, aby se dokázalo to či ono. Jako by se zapomnělo na to, že lidské životy nejsou anonymní čísla a položky v nějaké statistice. Každý život si zaslouží ochranu (ostatně o tom by měla být „liberální demokracie“). Propad do eugenické diskuse o tom, že chronicky nemocní by stejně umřeli nebo mohli chytit obyčejnou chřipku (a umřeli) je hrozivou ukázkou toho, kam to znervózněná společnost dopracovala. Nemocní a staří budeme všichni, i když se nám teď zdá, že nám kvůli „nim“ něco utíká a musíme se uskromnit. Tuhle základní nevyhnutelnost by si měli uvědomit všichni. Společnost, která hází svoje seniory přes palubu, není slušná společnost. Plody generačního konfliktu, který si neoliberální Česko hýčká celé roky, budou velmi hořké a už je sklízíme.
Další karanténa bude mít sociální a ekonomické důsledky, ale mám obavu, že je nevyhnutelná (a nebude se zřejmě týkat jen Česka). Čím víc se bude odkládat, tím spíš budou lidé bohužel umírat a zdravotnictví se potápět do chaosu. Čím chaotičtěji a nervózněji se bude vláda chovat, tím hůř si bude vynucovat poslušnost lidí. Příklad Švédska, který někteří tak rádi omílají, je ale docela dost jasný v jednom: mírná opatření švédskou ekonomiku nijak výrazně neochránila před hospodářským propadem, zato vedla k rekordním ztrátám mezi seniory. tj. zranitelnými. Druhá věc je to, jak moc se český stát dovede v nouzi postarat o svoje vlastní občany a daňové poplatníky či důvěra lidí v to, že svým povinnostem jako společenská instituce určená přesně k těmto úkolům vůbec dostojí. V současné situaci se riskuje to, že se díky otálení nepostará ani o zranitelné skupiny a následně ani o ty ostatní. Dilema – život nebo živobytí – dostane velmi ostrou podobu. Pandemie v Česku ukazuje už nyní názorně podstatu kapitalismu, ve kterém to, aby jedni měli na chleba musí být vykoupeno životem dalších lidí. Doslova a dnes už před našima očima. Všechna zdůvodňování kolem jsou už jenom kecy.