Historik Jiří Malínský připomíná ve své eseji sté výročí vzniku československého komunistického hnutí v kontextu domácím i globálním.
„Odvracet se od socialismu, protože tolik jednotlivých socialistů lidsky neobstojí, je stejně absurdní, jako byste nechtěli jet vlakem proto, že se vám nelíbí obličej průvodčího.“
George Orwell
Uplynulo sto let od vzniku a založení československého a českého komunistického hnutí. Patřilo a patří do dějinného širokého socialistického proudu. V uplynulých dobách to bylo třaskavé téma vnitrosocialistického dialogu. Vně dělnického hnutí byl komunismus zčásti zdémonizován, zčásti historicky zpochybnil sám sebe. Historická paměť, hlavní hodnototvorná složka společenského vědomí, je až povážlivě deformována a dnes jsme svědky paradoxního návratu k převažující černobílé optice někdejší Komunistické internacionály – ale zprava. Jako by se zapomnělo na skutečnost, že komunismus náleží do tradice protihitlerovských Spojených národů a vydatně se spolupodílel na porážce zemí fašistické Osy. Jeho odkaz je však podstatně členitější a důsažnější jak v dobrém a pokrokovém, tak v zpátečnickém a problematickém ohledu. V tomto zamyšlení se pokusím o postižení nosných momentů dnes stoleté historie a osvobození ze zajetí černobílých optik.
Úvod
Vznik moderního socialismu před více než dvěma sty lety byl vyvolán strmě obludnými rozdíly mezi přepychem vládnoucích, snesitelným životním údělem těch, kteří jim sloužili, a strádáním těch drtivě většinových ostatních. Galeje, vyhnanectví, útrpné právo, poddanství, nevolnictví, podmínky, které svou nelidskostí jsou dnes nepředstavitelné. Dnes z nich zbývají historické a filozofické studie a monografie, starší filmy a romány na pomezí realistického a romantického přístupu.
Tyto prvky a kritéria přežily, v zásadě nepatrně změněny, jak si na konci svého života uvědomil František Palacký, i do druhé průmyslové revoluce. Dělník této doby byl sužován neúprosnou pracovní dobou, zděděnou z dob feudálního strádání, a v počátcích klasického liberalismu znemožněním lidství vskutku plného života. K tomu přistupovala obydlí připomínající spíše vězeňské cely – často přeplněná – a vnucované tovární obchody nabízející nekvalitní zboží za nadsazené ceny. Často to nebyli lidé, spíše se jednalo o jejich hrůzné podoby. Byli to dělní lidé Zolova Germinalu nebo Engelsova Postavení dělnické třídy v Anglii či Bráfových Poměrů dělnické třídy v severních Čechách.
Teprve postupné zkracování pracovní doby z 14 – 16 – 18 hodin denně na 10/11 – 13/14 hodin a pokroky v technologiích umožnily spolu s šířením novin a pokračováním v tovaryšských cestách postupný vznik socialistických duchovních a politických vůdcovských špiček. Ani liberálové nebyli černobílí. Jména nejvýraznějších Marx, Engels, Kautsky, Masaryk, Bráf a řada dalších vplývala postupně do formujícího se hnutí. Zpočátku bojovalo o holou legalitu, základy programu, organizace a v rodící se odborové rovině i o požadavky sociální, pracovně bezpečnostní, mzdové, bytové, zdravotní a pojišťovací. V rodícím se hnutí se od počátku začaly formovat dvě základní linie: socialistická a komunistická; přetrvávala potomkyně konspirativního období úsvitu občanské Evropy třetí anarchistická.
Základní spor se týkal cesty k velmi mlhavému cíli – ideální společnosti zlatého věku a všestranné a naprosté harmonie, v níž by byla odstraněna nerovnost, zloba a křivda. Triáda Velké francouzské revoluce volnost – rovnost – bratrství (dnes reformulováno jako svoboda – spravedlnost – solidarita) samo o sobě naznačuje meze tohoto obsahu dané jeho mlhavostí. Mýtus jistoty – spolu s dosažitelným ideálem historických forem sociálního, socialisticky modifikovaného státu – byl jedním ze střetů vnitrohnutevních sporů; jejich druhým polem se stala cesta k jeho dosažení.
Tyto spory měly svůj historický vývoj. Socialistické křídlo zpočátku svádějící střet s anarchistickým bylo v míře své úspěšnosti přímo úspěšné v závislosti na míře demokratičnosti a současně bídy a utrpení; jeho základnou bylo kvalifikované dělnictvo a organizačně souviselo se sítí hospodářských, čtenářských a tovaryšských organizací. Anarchisté byli potomky spikleneckých společností Mladé Evropy z první poloviny předminulého století. Snili o světě komun, nazývaných také mj. falanstery a jejich čas nadcházel v bonapartistických režimech a v počátcích prvních moderních demokracií. Deformování a porušování i dobového zákona a zákonnosti bylo přímou příčinou spolu s vystupňovanou bídou jejich individualistických bojů provázených atentáty, expropriacemi a dalšími teroristickými či terorismu se blížícími akty. Sen o světě plném svobodných obcí pomíjel uskutečnitelnost proklamovaných základních teoretických i hospodářských předpokladů a u této větve potomků utopických socialistů neměl šanci ani na přibližnou realizaci.
V obou křídlech mladého moderního socialismu byly schopné hlavy a nebyla nouze o dobrou vůli. Moderní, dnes již více historický socialismus se rodil mezi lety 1848 – 1864, tj. od vrcholného roku 1848 evropských liberálních revolucí (revolučního cyklu, věku revolucí) 1789 – 1871 až k založení Socialistické internacionály (1864). Spor, který charakterizuje toto hnutí – socialismus a komunismus – , výrazně spoluurčoval První Internacionálu a vedl vlastně k jejímu rozpadu r. 1876. Marxovým hlavním protivníkem byl Rus Michail Bakunin a jeho anarchistické tendence. Oč houževnatěji vystupoval proti pevné organizační struktuře a autoritám, o to se ve skutečnosti autoritářštěji choval a jednal. Mnoha rysy svého jednání tento osobitý narodnický šlechtický exulant předjímal své budoucí ruské komunistické pokračovatele. Určité prvky těchto hodnot najdeme i u zakladatelské osobnosti ruského marxismu, Leninova učitele sociálního demokrata Georgije Plechanova a jeho první ruské marxistické skupiny Osvobození práce, která vznikla z narodnického hnutí r. 1883 ve švýcarském exilu. Pohlédneme-li blíže na Marxe a Engelse, zjistíme, že komunizující a socializující tendence se také v jejich díle i životě střídají a prolínají. Engels tuto tendenci vysvětloval motivy plynoucími z naděje na úspěch revoluční činnosti a mírou prosaditelné demokratičnosti v té které zemi evropského civilizačního okruhu. Asi takto lze shrnout resume ne příliš jeho zmiňované politické závěti z r. 1895.
Naivní víra v relativně blízkou dosažitelnost ideálu provázela i české socialistické dělnické hnutí před první světovou válkou. Nicméně byly zakládány buňky připomínající možnou budoucí společnost – družstva, zpočátku hlavně spotřební a obchodní, hospodářské zázemí, tisk, postupně nastupovala výstavba stranických Lidových či Dělnických domů. Ve dvacátých a třicátých letech minulého století se začaly formovat prvky socialistického životního stylu – koldomy, koncepty sociálních bytů, úvahy o spravedlivém dělení vytvořené nadhodnoty, o zpřístupnění vzdělání pro všechny na základě rovnosti, ale při zachování či zlepšování stávající kvality; nejvíce byly koncentrovány na půdě Socialistické internacionály třetího období – meziválečné Socialistické dělnické internacionály. Zejména ve dvacátých letech se objevovaly i v Sovětském svazu (1922 – 1991) dříve, než na ně dopadly těžké okovy stalinské fakticky polofeudální diktatury.
Mnohé z tohoto hlediska může objasnit dramatický průběh první světové války až biologicky ohrožující životy tehdejších Evropanů stejně na západě a východě tohoto našeho kulturně vymezeného světadílu a bouřlivé spory, které to vyvolalo v dělnickém socialistickém hnutí. Do té doby se v hnutí předpokládalo, že nástup socialistické společnosti, společnosti skutečné volnosti, rovnosti a bratrství, je věcí značně vzdálené budoucnosti a objevily se – s pomíjením perzekucí všeho druhu – první známky integrace hnutí do postupně nastupující pozdně kapitalistické společnosti (zejména v Západní Evropě). Situaci ovšem značně změnilo vypuknutí už zmíněné první světové války.
Celou esej si můžete vzhledem k její délce přečíst ve čtečce a stáhnout ve formátu pdf: