Ivo Šebestík píše o tom, proč jsou nápady jako „evropská národnost“ matením pojmů a bourání opěrných pilířů pro sebevědomé osobnosti.
Národnost člověka a určitý stupeň na dlouhém hierarchicky utvářeném žebříčku identit či příslušností jsou dvě naprosto rozdílné a nezaměnitelné věci. Tvůrci formuláře určeného pro sčítání obyvatelstva v České republice dávají možnost lidem, kteří si vůbec neuvědomují, co znamená pojem národnosti, aby v příslušné kolonce uvedli, že se cítí být NÁRODNOSTÍ Evropany.
Jedná se pochopitelně o nesmysl, ovšem pouze o jeden z už nesmírně dlouhé řady nesmyslů, jimiž se evropský kontinent nechává zaplavovat v posledních přibližně deseti dvaceti letech. Absurdní tendence jsou jako klubko zmizí ve vysoké trávě. Kdo si vykračuje bezstarostně touto travou a nedívá se pod nohy, toho zmije uštknou. Bohužel takto už „dostaly“ nezanedbatelné procento evropské populace, zejména mladších generací.
Autoři formuláře patrně sami vůbec nechápou zásadní rozdíl mezi národností a hierarchií identit. Národnost není umělý konstrukt, jako jím není pohlaví. Umělé konstrukty se mohou libovolně nahrazovat čímkoliv jiným. To, co vzniklo dlouhým a organickým vývojem, ovšem nikoliv. Národnost je proces, jaký se utvářel po řadu staletí a byl nesmírně složitý. U některých národů, jejichž státní existence a suverenita nebyly vždy samozřejmou záležitosti, jako například u českého národa, je národnost výsledkem úsilí v podstatě heroického, čímž se stala věcí cti a hrdosti. Něčím, s čím se nehazarduje. V moderním smyslu toho slova se ustavila až v čase národního probuzení, v první polovině 19. století.
Ustavení národa, jeho udržení a přežití stálo mnoho potu i krve. Popřít svůj národ znamená zneuctít odkaz a památku generací předků, znehodnotit dějiny své země, vymazat historickou paměť a zbořit všechny pilíře, o jaké se může opřít sebevědomá osobnost. Bohužel, právě přesně toto je cílem onoho klubka zmijí plazících se v trávě českých luhů a hájů, nížin moravských i hor slezských. Výsledkem má být jedinec, který nejde odnikud nikam, z ničeho nevyrůstá, o nic se nemůže opřít, který je jako stonek rákosí ve větru. Může být vtažen do čehokoliv, použit jakkoliv, určen k čemukoliv.
Evropanství je cennou identitou, nikoliv však národností
Evropanství jako takové je cennou identitou obyvatele každé evropské země, od Severního moře po Ural, od švédské Kiruny po Gibraltar. To jistě, nicméně jedná se pouze o jeden stupeň na dlouhé linii různých stupňů identit. Tyto identity jsou uspořádány od nejkonkrétnější po tu nejobecnější. Jejich hierarchie je jenom prostorová, možná kvantitativní nikoliv kvalitativní. Základní identitou člověka je rodina, do níž se narodil. Ta je ocelovým jádrem celé jeho existence a základem všech dalších jeho příslušností, jakých je docela velké množství. Rodina, pokud funguje správně, je základní jednotkou jeho bezpečí. Není v plném rozsahu nahraditelná ničím jiným.
Širším prostorem příslušnosti člověka může být širší rodina, dříve rod, který tvoří různé větve příbuzenstva bližšího i vzdálenějšího. Kdysi toto bývala pevná a bezpečná struktura také, dnes je alespoň maličko pevná už jen na venkově. Na dalším stupni se člověk identifikuje s obcí, městskou čtvrtí, městem, krajem nebo historickou zemí, jakými jsou Čechy, Morava, Slezsko. Tyto identity či příslušnosti existují zpravidla paralelně vedle sebe. A právě nad nimi je ustavena identifikace k národu, tedy národnost jako taková.
V časech před ustavením moderních národů byla takovouto dominantní identitou příslušnost zemská. V historických dobách se na základě zemské příslušnosti oddělovali Moravané a Slezané od Čechů. Nikoliv však od Čechů národnosti české, ale od Čechů zemské příslušnosti, neboť úplné národní cítění v moderním smyslu toho slova nebylo ještě ustaveno. Toto nebyl ani zdaleka jen problém český nebo obecně slovanský. Také Němci získali svoje národní uvědomění ve srovnání například s Francouzi, Španěly, Portugalci, Nizozemci nebo Angličany poměrně pozdě. Až v době Goethově a Schillerově, tedy ve druhé polovině 18. století, což byl důsledek teritoriální rozdrobenosti. Byli tak jen o malý krůček před Čechy.
Je třeba ale poznamenat, že i ona samotná zemská identifikace byla víceméně pouze věcí zemské aristokracie a možná do jisté míry i bohatého měšťanstva. Lidé na venkově tyto typy vyšší „zemské“ příslušnosti příliš neřešili. Vnímali rozdíly stavovské a majetkové, ke kterým se často družily i rozdíly v jazyce, z čehož pramenila nevraživost, dalo by se říci kmenová. Viz spory i konflikty mezi českými a německými měšťany v královských městech například v době husitské, před ní i po ní.
Staré prameny a kroniky se příklady vzájemné „kmenové“ nevraživosti mezi Němci a Čechy jenom hemží. Například v roce 1483, za vlády Vladislava Jagellonského, vypukla na Novém i na Starém městě pražském povstání motivované právě těmito spory, které se družily k dlouhodobému konfliktu mezi utrakvisty a katolíky. Tehdy proběhla „druhá“ defenestrace, jaká zůstává poněkud ve stínu „první“ (1419) a „třetí“ (1618). Šestice německých konšelů byla popravena a na 250 Němců skončilo ve vězení, kde mnoho z nich zemřelo na následky mučení nebo hladem. Město, které věznilo, nemělo ve středověku povinnost vězně živit. Velmi často vězni umírali hladem dříve, než mohlo dojít k vykonání rozsudku či než si odpykali trest. (Obvykle natahovali z radničního sklepení ruce do ulice žebrajíce o jídlo.) Strana podobojí vyšla z tohoto konfliktu vítězně a nějaký čas se katolíci i Němci v Praze drželi stranou.
Různé stupně možné příslušnosti (identity) člověka
Kam tedy patří ono evropanství? Je pouze dalším stupněm příslušnosti. Ne nadřazeným, tedy vyšším, pouze jiným a majícím jiné charakteristiky, než kterými se vyznačuje národnost. Jedná se o úplně jinou kategorii příslušnosti, s národností nesouměřitelnou a národnost nesuplující. Všechny národy nacházející se na evropském kontinentě mají právo se hlásit k identitě evropské. Tedy za předpokladu, že se tyto národy identifikují s většinou charakteristických znaků evropské historie, kultury, evropských zvyků, tradic, zákonů a podobně. Že vyrůstají z evropské půdy a jsou v ní i trvale zakořeněny. Samozřejmě, že etnika, kterým je vše evropské cizí, nebo dokonce evropskou kulturou pohrdající, nárok na evropskou identitu mohou vznášet jen stěží. Nic evropského jim není blízké, tudíž nazývat se Evropany ve smyslu dalšího stupně identit je asi nesmyslné.
Člověk, který kráčí v hierarchii od nejkonkrétnějšího po nejobecnější, tedy od rodiny k dalším obecnějším kategoriím, může postoupit od evropanství po identifikaci euroasijskou, neboť v jistém smyslu existuje také kontinent euroasijský, nejenom evropský. Takže, když už se autoři formuláře ke sčítání lidu pustili do hledání nových stupňů příslušnosti a jali se zaměnit národnost za jeden ze stupňů identit, za evropanství, pak mohli lidem, kteří si nejsou vědomi těchto rozdílů, nabídnout také „národnost“ euroasijskou. A když už jsme tak daleko, pak se nabízí také identita světová. Nad ní pak identita občana Sluneční soustavy, nad kterou se tyčí „občanství“ Mléčné dráhy coby galaxie a celého Vesmíru jakožto universa, nad nějž větší dosud známo není.
Příslušnosti každého jednotlivce se ovšem na jistém stupni větví. Jedna větev postupuje, řekněme, teritoriální cestou, od národnosti spojené se státností (českou) k evropanství spojenému s kontinentem, ke světoobčanství (kosmopolitismu) spojenému s celou planetou. A dále pak od ní až ke hvězdám. Druhá větev jde cestou etnickou, která začíná u té či oné rasy a končí u identifikace s živočišným druhem, jímž je v případě lidí homo sapiens sapiens, tedy člověk dvakrát moudrý, což se ovšem v dějinách doposud neprokázalo.
Ovšem ani tady by autoři formuláře pro sčítání lidu nemuseli přestat. Nabízejí se další identity. Co tak například primát a potom savec? A potom obratlovec? A nakonec vůbec živočich? Jak je vidět cesta k matení pojmů je v podstatě úplně nekonečná. Jistě, v mém textu je trocha ironie, což rád přiznávám. Nicméně, zcela vážně řečeno, tendence, které se skrývají pod zdánlivě zanedbatelnými detaily, jako je ona nabídka „evropské národnosti“, jež by se mohla zalíbit mladé generaci a časem vést k vyhasnutí národnosti české, zanedbatelná není vůbec. Takto hloupou cestou mají jít pouze malé národy na východě kontinentu. Ty velké spojené příbuzenstvím jdoucím už od Karla Velikého, své vyhasnutí nedopustí. V tom se skrývá onen ďábelský detail, jakým se naši domácí propagandisté vymazání českých dějin a vyhasnutí české národnosti samozřejmě nepochlubí.