Zachrání tzv. postojová levice českou levici?

Jiří Málek se podíval na profil „postojové levice“, která činí něco kolem 27 % společnosti. Stane se pilířem deklarativně levicových stran ve volbách?

Co to je „postojová levice“? Zde je třeba se podívat na sociologické šetření, které na základě objednávky pražské kanceláře Nadace R. Luxemburgové provedla agentura MEDIAN (zde) Mimochodem za poslední dobu je to jeden z nejobsáhlejších a také nejdražších výzkumů týkajících se české levice, který byl publikován a také zveřejněn. V tomto průzkumu byl zaveden termín „postojová levice“. Výzkumná zpráva této studie (z počátku roku 2019) říká: „V české společnosti lze identifikovat dvě potenciální cílové skupiny levicové politiky, které dohromady tvoří přibližně 60 % dospělé populace…Skupina Postojová levice (27 % společnosti) může být charakterizována (jako) „levicoví liberálové“ či jako „liberálové“. Jedná se o skupinu s nižším věkovým průměrem, vzdělanější, aktivnější a náročnější na kvalitu různých oblastí života. Názorově bývají vyhraněnější, ale ne všechny jejich postoje lze jasně označit za levicové. Typický je pro ně silnější vztah k ekologii a promítání ekologických postojů do svého chování.“

Samozřejmě, že se jedná určitý odborný konstrukt, který ale zachycuje a popisuje některé aspekty české společnosti, i když lze vést diskusi, zda některé otázky, podle kterých jsou charakterizováni ti, kdo jsou zařazováni do postojové levice, jsou v českém prostředí dostatečně platné pro stanovení „levicovosti“ (možná, že se zde až moc promítá chápání levice v „západním“ prostředí). Protipólem této postojové levice v rámci celé levice je tzv.  „deklarativní levice“. Tu tvoří občané, kteří se sami deklarují jako levicově orientovaní. Ti o své „levicovosti“ vědí a ve velké většině ji aktivně prezentují svým občanským jednáním, postoji i volebním chováním. Postojoví levičáci se většinou ani jednoznačně levicově nedeklarují. Hlásí se (či na podzim roku 2018 se hlásili) ze 46 % ke „středu“, 43 % „napravo od středu“, 11 % k „výrazné pravici“ a 0 % nalevo (!). U deklarativní levice je to úplně jiné: k pozici napravo od středu 0 %; ke středu 41 %; nalevo od středu 46 % a k „výrazné levici“ 13 %. Za dobu od sběru dat pro tento výzkum došlo k dalšímu poklesu počtu těch, kdo se deklarují levicově. Jestliže v roce 2018 k levici hlásilo 32 %, pak nyní je to (podle CVVM – podzim 2020) cca 22 % a je možno předpokládat, že by nyní byl výsledek ještě o trochu nižší, spíše ke 20 %. Obecně došlo k posílení „středu“, ke kterému se hlásí 28 % (2020), k pravici pak více než 38 %, desetina se pak nedeklarovala nijak.

Proč připomínat poznatky z výše zmíněného šetření právě nyní? Pohled na současné názorové rozdělení české společnosti ukazuje, že levice na tom není nejlépe a její další zastoupení v parlamentu prostřednictvím jednoznačně se definujících politických subjektů, není nijak jisté. Je tedy otázka, jak se na formování levicové reprezentace může podílet tzv. postojová levice. U některých levicových subjektů i jejich představitelů dokonce je cítit i to, že právě na podíl voličských hlasů z této skupiny určitým způsobem spoléhají. Jak tedy je to s volebními preferencemi této skupiny? Ve volbách v roce 2017 těžiště volby konkrétní volební strany těmi, kdo je zařazen do „postojové levice“ bylo následující: ANO  (18 %), Piráti (16 %), TOP a ODS (oboje 8 %). Naopak stranou pozornosti zůstala ČSSD (2 %) a KSČM (1 %). Pro zajímavost stranu Zelení to byl obdobný výsledek jako u obou posledně zmíněných představitelů tzv. tradiční levice – 2 %. Vzhledem k tomu, že v posledních letech nebyly zaznamenány žádné zásadní názorové posuny ve voličských preferencích liberálních voličů a strany řazené do „středu“ a „napravo od středu“ mají i relativně vysokou míru „přesvědčení o stejné volbě“ u jejich potenciálních voličů, jsou velké změny nepravděpodobné. Nyní uvažuje o změně volby oproti roku 2017 od 15 % (ANO) do 35 % (TOP 09) letošních potenciálních voličů; celkový průměr je 28 % (KANTAR, červen 2021).  Z toho vyplývá, že každá strana má dost velký stabilní voličský segment, do kterého samozřejmě patří i ti, kdo podle našeho rozdělení patří do „postojové levice“.  A také lze z toho odvodit, že nelze reálně předpokládat žádné výrazné voličské přesuny ve prospěch levice (pokud nedojde k nějakému zásadnímu politickému zemětřesení) a tedy také to, že levice nemůže očekávat nějaký „zázrak“, který by jí přinesl další hlasy těch, kdo vlastně neví, že jsou „levičáci“. Je třeba si také uvědomit, že velká část těch, koho můžeme řadit do postojové levice, nemá nijak pozitivní vztah k tradičním levicovým politickým stranám a mnohdy i k tradičním levicovým hodnotám, které dlouhodobě byly s levicovostí svázány nebo jí jsou veřejností přisuzovány. Z odpovědí na některé otázky v šetření také vyplývá, že velmi kriticky, až s odporem reaguji tito jedinci na vše, co podle nich souvisí s“komunismem“ nebo „socialismem“. Někteří z těch, kdo se sami řadí do liberální levice (nejspíše hlavně do té „postojové“) by přivítali, kdyby se do parlamentu nedostali „komunisté“ a i pro současnou sociální demokracii nemají žádná pozitivní přání z pohledu nadcházejících voleb.  I ve veřejných vyjádřeních  některých představitelů levicových liberálních struktur je vcelku jednoznačně deklarován postoj nejen se distancující se od tradičních levicových subjektů, ale i  jejich označení jako politického protivníka. „Postojoví levičáci“ jsou ochotni připustit (z 15 %), že patří do sociálně-demokratického světonázorového proudu a jen 1 % k socialistickému (komunistickému). Ke směru, který je možno charakterizovat jako environmentalistický to pak je 9 %. Proti tomu stojí v této skupině ti, kteří se z 20 % hlásí ke konzervativnímu, 41 % k liberálnímu proudu a 13 % ke křesťansko-demokratickým tradicím. U postojové levice je to podstatně rozdílné – 69 % se hlásí k sociálně demokratickému a 9 % k socialistickému (komunistickému) proudu, 7 % k liberálnímu a 6 % ke konzervativnímu proudu. I z toho je vidět, jak tyto, takto definované skupiny, jsou vnitřně světonázorově odlišné.

Přesto ti, kdo jsou zahrnováni do postojové levice, mají pro levicová řešení určitý a někdy významný potenciál. Jde ale o případy, kdy se řeší konkrétní problém, kdy jde o ad hoc politickou akci (např. demonstrace za konkrétní řešení, adresné vyjádření solidarity apod.). V takovém případě je účast přinejmenším části „postojové levice“ pravděpodobná a může přispět k úspěchu akce. Nebo dokonce tuto akci může iniciovat nějaká část postojové levice a ti, kdo jsou řazeni do deklarativní levice, se k ní mohou připojit. Uskupení, označované jako postojová levice, ale nemá žádného svého politického reprezentanta. Je, jak je již uvedeno výše, afilováno k řadě i velmi odlišných politických stran a hnutí a to je také důvod, proč je „postojová levice“ ve veřejném prostoru jako subjekt „neviditelná“. A také pokusy vytvořit nějakou jednoznačnou reprezentaci této části společnosti dosud vždy selhaly.

Jaká je odpověď na otázku v titulku? Nejpravděpodobněji platí, že občané identifikovaní jako součást „postojové levice“, nebudou oporou levicových volebních výsledků. To ale neznamená, že by volební levicové strany měly rezignovat na oslovování i těch občanů, u kterých je možno identifikovat levicové pohnutky ve svých politických rozhodováních. Samozřejmě propagandisticky lze zdůvodnit téměř všechno. Bude možno tvrdit, že vlastně Piráti jsou „nová, liberální, moderní (adjektiva si každý doplní sám) levice“ a že to je vlastně nově zrozená levicová strana, která nahradí tradiční a přežilou „starou“ levici. Ale levice v tom tradičním pojetí, jak ji chápe i většina společnosti, je stále spojena se zavedeným dělením na pravo-levé škále a tomu odpovídající i reprezentativní politické subjekty. Ano, levicově orientovaní občané volali po jednotě levice (ze tří čtvrtin), ale ti patřili především do tzv. deklarativní levice (viz analýza Institutu české levice). Ti vědí, že jsou levičáci a také především na nich bude záviset volební levicový výsledek v nadcházejících parlamentních volbách. Samozřejmě každý hlas pro levici se počítá, ale s hlasy tzv. postojové levice se téměř počítat nedá jako s těmi relevantními, které by levici pomohly řešit její parlamentní budoucnost.  A velice pravděpodobně hlasy od těchto občanů nepomohou ani nově se formovaným levicovým stranám a hnutím v tom, aby byly (konečně) na českém politickém hřišti vidět. Hlasy „postojové levice“ českou levici, přinejmenším v těchto volbách, zachraňovat nebudou.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.