Balkánské zápisky: Začátek srpna se stal výbušným časem pro chorvatsko-srbské vztahy

Na rok 1995 a dobu začátku vojenské operace Oluja vzpomínají Srbové a Chorvati každý po svém.  Statisíce utečenců jsou stále velkým problémem pro budoucnost obou zemí.

Zapomenout, nebo nezapomenout na odsun?

Příběh č. 1: „Domov je tam, kde se člověk narodil,” prohlašuje vysídlenec. Dodnes jezdí na zbořeniště, kde stával dříve jeho rodný dům. „Když tam dnes zajedu, posadím se na kámen, a tam jsem doma. Druhý domov není nikdy ten první. Ale dnes pochopitelně říkám: žít bych tam už nechtěl, protože tam nejsou žádní přátelé. Nejsou tam žádní sousedé. Co tam tedy pohledávám?”

Příběh č. 2: „Nejprve se tam někdo nastěhoval, což jim stát se svými zákony dovolil. Někdo tam bydlel, dokud dům nevybydlel. Nezůstalo tam nic, snad ani hřebík. Nakonec dům spadl jako po zemětřesení. Z bouračky jsem si přivezl kus kamene. Je to vzpomínka na rodné místo, kde žili i rodiče.“

Dva příběhy vysídlenců podobné si jako vejce vejci s rozdílem, že ten první se odehrál v Čechách Němci Rudolfu Kiesewetterovi po roce 1945 a druhý vyprávěl Srb Jovo Vučenović, kterého v roce 1995 vyhnali z Dalmácie z jeho rodiště Chorvaté.

Němci prohráli válku a na jednání v Postupimi bylo rozhodnuto, že budou vystěhováni z východní Evropy. Srbové prohráli ve válečné operaci Oluja ve jménu Jugoslávské armády, kde představovali její vedení. Chorvaté si nepřáli s nimi dále žít, tak je vyhnali. Srbsko to tlumočí jako exodus, nikoli nepodobný genocidě. Osvobozenecká válka o vymanění se ze socialistického područí federace otočila v etnickou čistku, čemuž zdárně napomohly velmoci. Nezajímaly je důsledky. Ty se řeší dodnes a na jejich vyřešení chtějí mít opět velmoci svůj patent.

Podobné problémy a jejich řešení v historickém vývoji lze vidět na Česku, Slovensku a Německu. K vyřešení problému Československa došlo příkladným způsobem. Vztah Čechů s Němci byl charakterizován oproti Chorvatům a Srbům jinou poválečnou situací.

Odsunutí Němci byli rozmístěni do co nejmenších měst a vesnic. Tehdy si politické vedení nepřálo, aby vznikla jakási zvláštní nová etnická komunita Němců z Východu.

Srbové z Chorvatska se rozptýlili, a to i do zahraničí. Nicméně u Bělehradu v Zemunu vzniklo sídlo pro chorvatské emigranty. Jmenuje se Busija a zakládal ho Vojislav Šešelj, který byl předsedou Srbské radikální strany (tehdy nejsilnější politické strany) a byl souzen tribunálem v Haagu. Do příměstského sídliště Busije se později nastěhovali další utečenci tentokrát Srbové z Bosny a Kosova.

Na rozdíl od Německa, které se díky Marshallově plánu rychle ekonomicky zvedá, Srbsku dlouho trvá, než dochází k ekonomickému vzestupu. Tato okolnost má vliv na skutečnost, že řada srbských utečenců si ponechává chorvatské občanství a využívá ho k cestám za prací do EU. Emigranti – Srbové tvrdí, že jsou na obtíž, když berou zdejším lidem práci. Po návratu do Chorvatska netoužili a také chorvatské úřady značně komplikovaly právní znovunabytí nemovitostí. Kdo v místě nebyl dva roky přišel o nemovitost. Srbský Výbor právníků YUCOM a chorvatské Centrum pro mírové studie vypracovaly analýzu a průzkum srbských emigrantů a konstatují, že většina má z návratu do Chorvatska obavu z diskriminace, má problémy se zaměstnáním a bojí se o svoji bezpečnost. Tím se stalo, že oblasti, kde dříve v Chorvatsku žili Srbové, se staly oblastmi (region Liky), kde skutečně vlci dávají dobrou noc.

Mezi Německem a Českou republikou vznikla po roce 1989 řada dobrých vzájemných vazeb, jako například v roce 2016 byl založen projekt Smíření, který usiluje o reflexi společné minulosti a zlepšení vztahů obyvatel obou zemí. Do projektu se přihlásilo devadesát pamětníků, případně jejich potomků z celého Německa. Přestože doba pokročila, okolnosti odsunu Němců jsou stále citlivé. Před třemi lety kancléřka Angela Merkelová při vzpomínce na oběti vysídlení řekla, že pro vyhnání Němců po druhé světové válce neexistovalo ani morální, ani politické ospravedlnění.

Nedivme se, že šestadvacet let po odsunu Srbů z Chorvatska je krátká doba na zapomenutí. V uvedeném příměstském sídlišti Busije se letos sešli nejvyšší představitelé Srbska. Vzpomínali na chorvatskou válečnou operaci Oluja (Bouře), ve které padlo 2500 Srbů a 250 tisíc jich bylo vyhnáno. Srbové se v den začátku válečné operace schází ke vzpomínce na zabité a vyhnané, zatímco Chorvaté den 4. srpna oslavují jako Den vítězství. Je to datum citlivé pro oba národy a záleží na každém jednotlivém slovu politika z obou zemí, co řekne. Chorvatský prezident Zoran Milanović letos prohlásil: „Oluja je nejodváženějším činem v chorvatské historii.“ Pro změnu chorvatský premiér Andrej Plenković se opakoval ve chvále odvahy Chorvatů a pak obrátil se v projevu na Srby: „Naše vítězná velkorysost neznamená připustit problematizaci operace Oluja ani obranný charakter vlastenecké války. Vzkazujeme Srbsku, že by mělo opustit jalovou rétoriku minulosti. Mělo by se obrátit k zodpovědnosti a vydat se na cestu usmíření a budoucnosti.“

Následovala prudká reakce z Bělehradu od prezidenta Aleksandra Vučiće, který mimo jiné řekl: „Kolona vyhnanců není naší hanbou jen proto, že to byli Srbové. Přežili to a své velké srdce z chorvatské Krajiny přinesli do Srbska… Není to politika minulosti, ale budoucnosti. Chceme spolupracovat, ale nežádejte od nás, abychom se omlouvali, byl to váš exodus statisíců lidí. Zde je již jiné Srbsko, nové Srbsko a se změnou naší politiky se nepočítá.“

Článek vydáváme ve spolupráci s webem Balkánské zápisky.

Ilustrační foto: Autor – Roberta F., CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=49220886

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.