Komentář Ivo Šebestíka k pondělní schůzce Emmanuela Macrona a Vladimira Putina v Paříži.

Toto pondělí přineslo především dvě velké, byť hodně rozdílné události. Moskvou se přehnalo ničivé tornádo, které si vyžádalo desítky mrtvých a raněných, a na zámku ve Versailles u Paříže přivítal nově zvolený francouzský prezident Emmanuel Macron na Západě démonizovaného ruského prezidenta Vladimíra Putina.

Zatímco ničivé tornádo zasáhlo ruskou metropoli bez ohlášení, francouzská i světová média se věnovala přípravě návštěvy Vladimíra Putina po několik dní. Le Monde otevřel pondělní vydání titulkem oznamujícím, že Putinova návštěva bude pro Macrona jakýmsi testem.

Uvnitř listu pak editor vtipně umístil velikou fotografii zachycující obraz z roku 1717, tedy z doby přesně před třemi staletími. Na něm teprve sedmileté královské dítě, Ludvík XV., jenž stoje na třetím schodu před hlavním vchodem do versailleského zámku, vítá cara vší Rusi, mohutnou postavou vynikajícího nedávného vítěze nad Švédy u Poltavy, tedy samotného Petra Velikého.

Těžko říci, zda se jedná o kouzlo nechtěného, nebo tři sta let starý výjev umístili editoři stran do novin s lehkou škodolibostí. Neboť také v případě letošního setkání francouzského prezidenta a ruského prezidenta jde tak trochu o schůzku mladého a nezkušeného člověka, spíše ještě vedeného než samostatně vedoucího, s politikem, jemuž Západ vytýká snad úplně vše, ovšem s výjimkou strategické obratnosti a politických zkušeností.

Někteří francouzští Ludvíci usedali na trůn hodně mladí a pod dohledem zkušených kardinálů, jakými byli například Richelieu či Mazarin. Nebo regentů typu Filipa Orleánského. Oni dva zmínění kardinálové jsou nám dobře známí ze Tří mušketýrů Alexandra Dumase staršího. Nicméně, je také pravda, že tito mladí francouzští králové velmi rychle dozráli a následně sehráli v dějinách Francie i Evropy velmi důležité role.

Symbolika připomenutí tři sta let starého setkání Ludvíka XV. a Petra I. může být tedy čtena nakonec nikoliv jako zlomyslný žert, ale ve prospěch mladého francouzského prezidenta, neboť i on může ve své funkci rychle dozrát. Pokud se tedy včas vymaní z náruče novodobých „kardinálů a regentů“.

Schůzce prezidentů ve Versailles se během celého dne věnovaly všechny francouzské televizní kanály a internetové servery. Televize France24 přinesla optimistickou informaci o tom, že „Macron ve Versailles oslavil francouzsko-ruské přátelství“. Přátelskou atmosféru setkání obou státníků údajně nenarušila ani skutečnost, že francouzský prezident zahajoval diskusi se svým ruským protějškem právě „nejžhavějšími tématy“, jejichž vleklý nedořešený stav, komplikuje situaci v Evropě i ve světě. Jednalo se zejména o situaci na Ukrajině a v Sýrii.

V souvislosti s Ukrajinou se ale Macron vyjádřil v tom smyslu, že by si přál rychlé a uspokojivé řešení a dodal, že osobně není příznivcem dalšího rozšiřování sankcí vůči Rusku.

Schůzka zatím jen kurtoazní

Pokud někdo od setkání Macron a Putin čekal komplexnější, věcnější a přesnější závěry, ten čekal marně, neboť setkání obou prezidentů bylo především povinnou schůzkou. Nový francouzský prezident musí respektovat nově se utvářející geopolitickou realitu a prezident Ruské federace patří k těm hlavám států, se kterými se nový francouzský prezident musí sejít hned v prvním sledu těchto formálních a deklarativních setkání.

Macron setkáním s Putinem deklaroval, že Rusko uznává jako významného hráče, kterého není možno ignorovat. A Putin přijetím tohoto pozvání deklaroval v podstatě totéž. Jenom z opačné strany. Nic víc, nežli vzájemné uznání nutnosti respektovat realitu a snažit se v jejích úzkých mantinelech spolu mluvit, tato schůzka přinést ani neměla.

Syrsko-ukrajinská masáž na úvod schůzky s „kremelským démonem“ patří k povinným rituálům setkávání představitelů západních zemí s Ruskem, takže docela jistě byl na ni Putin dobře připraven a čekal ji asi jako aperitiv nebo šampaňské. Západoevropští státníci tuto nezbytnou úlitbu svým bohům plní tiše, trpně, odevzdaně, bez nadšení a jistě i hodně ležérně, neboť si jsou dobře vědomi, jaká hra se to ve světě právě hraje. Je asi škoda, že evropští státníci takto nějak nevítají též amerického prezidenta. Třeba pietní vzpomínkou na Vietnam či na ještě nedávno existující státy, které nepřežily americkou dávku „hodnot“ a „demokracie“.

Je zajímavé, že určitou míru vstřícnosti vůči Rusku projevovali pravicoví prezidenti Chirac a Sarkozy, zatímco za levicového Hollanda došlo naopak k prudkému zhoršení vzájemných relací mezi Paříží a Moskvou. Pokud jde o francouzské prezidenty a staré schéma levice-pravice, bývá v posledních dekádách v Elysejském paláci docela chaos. Chiracův životopisec Franz-Olivier Giesbert charakterizoval už F. Mitteranda jako levicového prezidenta pravicových názorů i chování, zatímco J. Chiracovi připsal přesně obrácenou charakteristiku. U současného prezidenta Emmanuela Macrona ale nikdo doposud netuší, jakou politickou orientaci si vlastně zvolí, nota bene když přijal křeslo v Elysejském paláci právě v časech, ve kterých už klasické politické schéma, jež se zrodilo v Paříži za jakobínské revoluce, už přestává platit. Inu, uvidíme.

Ilustrační obrázek: Autor – Kremlin.ru. Oficiální stánky prezidenta Ruské federace http://www.kremlin.ru/events/president/news/54617/photos/48537