Pavel Janíčko píše o tom, že pojem politické legitimity či oprávněnosti není dnes tak jasný, jak by se zdálo.
V různých politických, politologických, právních a vůbec společenských diskusích především po převratu v roce 1989 se začalo velmi intenzivně používat, využívat a také zneužívat, kromě jiných, i slovo legitimita. Kromě toho, že se nám do různých veřejných debat mnohem více než dříve zapojili právníci různého druhu i úrovně, je dalším důvodem zjevně i pocit nejistoty. A to nejistoty týkající se samotné podstaty společenskopolitického systému vládnoucího v ČR a ve většině zemí současného světa. Slovo legitimita totiž znamená, že daný systém je uznáván jako odvozený od vůle lidí, kteří v tomto systému žijí a fungují, a že tito lidé v zásadních věcech s procesy v tomto systému souhlasí. Mechanismem, který má k takovému stavu vést a dlouhodobě jej udržovat by měla být demokratická volba představitelů tohoto systému. Věc se tedy především týká politiků, fungujících na různých rozhodovacích úrovních společnosti a tvořících, prosazujících určitá pravidla systému a dbajících na dodržování těchto pravidel členy společnosti.
Je to samozřejmě atraktivní a přitažlivá vize, zejména ve své teoretické podobě, ale jakmile se přesuneme do reality, okamžitě vidíme její limity a nedostatky.
Především je možno si položit otázku, do jaké míry formální volební mechanismy skutečně vyjadřují vůli většiny, a tedy do jaké míry lze jakékoliv rozhodnutí takto vytvořené politické reprezentace vnímat automaticky jako legitimní. Vzpomínám si v této souvislosti na některá jednání „tripartity“ (RHSD), jichž jsem se jako poradce ČMKOS účastnil a kde tehdejší de facto šéf vlády Miroslav Kalousek na naše různé odborářské námitky odpovídal stereotypně: „Pánové a dámy z odborů, vy zastupujete jen odboráře, já jsem vyšel z voleb a moje legitimita je vyšší. Znamená to tedy, že všechna naše opatření (výdajové škrty, restituce a privatizace), které já a tato vláda prosazuje, nemáte právo zpochybňovat“. Tato zdánlivě neprůstřelná logika má ovšem své slabiny, a to ve dvou základních směrech.
Tato logika se jednak poněkud otřese v základech, když si člověk dá tu práci a spočítá si, jaká je ta „většina“ v realitě. Pokud se podíváme na počty hlasujících ve volbách, specificky tedy u nás v ČR, a zaměříme se třeba na volby do senátu, vyjdou nám dost tristní čísla. Sečteme-li např. počet všech hlasů, jež obdrželi vítězní kandidáti, a nyní tedy senátoři ve volbách v roce 2016, pak dospějeme k číslu 255 259. Protože oprávněných voličů bylo v tomto konkrétním případě 2 780 597, pak lze snadno vypočítat, že takto zvolení zákonodárci reprezentují pouhých 9,18 % oprávněných voličů, tedy ani ne desetinu. Tento fatální deficit vystoupí ještě více do popředí, když se podíváme touto optikou trochu do historie a poměříme tato čísla se situací v předlistopadovém režimu. Tento režim je, jak známo, oficiálně právně v zákoně o protiprávnosti komunistického režimu zhodnocen takto: „Komunistický režim panující v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 byl zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný a KSČ byla (stejně jako podobné organizace založené na její ideologii) organizací zločinnou a zavrženíhodnou“ A navíc „odpor občanů proti tomuto režimu byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty (i v případě odboje a spojení se s cizí mocností)“
Pohlédneme-li na tyto závěry čistě z „kvantitativního“ hlediska, zvláště pak ve světle soudobé převažující propagandy, která nám vnucuje názor, že v socialismu vládla jakási úzká vrstvička uzurpátorů moci, kteří se vyznačovali naprosto omezenou inteligencí, ale zato naprosto neomezenou bezskrupulózností, krvelačností a pomstychtivostí (naposledy v televizním dílku Monstrum), pak při bližším zkoumání dojdeme k překvapivým závěrům. Například lze snadno zjistit, že počet členů KSČ v roce 1989 činil 1 538 000, samozřejmě v celé ČSSR, která v té době měla asi 10 672 000 osob v příslušném věkovém rozpětí. Vypočítáme-li procentuální podíl, zjistíme, že počet členů této zločinecké organizace reprezentoval téměř 15 % dospělého obyvatelstva. Připočetli-li bychom i členy rodin a další milióny osob aktivně angažovaných v dalších „podobných organizacích založených na její ideologii“, tedy např. v ROH, SSM, SČSP apod., pak by se ta „úzká vládnoucí vrstva“ rozšířila na většinu obyvatelstva. Jsem si samozřejmě vědom, že pozice osob uvnitř těchto organizací byly velmi různé a že příslušné rozhodovací mechanismy byly dosti limitované, nicméně přesto si nedovedu představit, že by tehdy prošly různé asociální kroky, které známe z nynějška. Navíc v současnosti lze identifikovat řadu tabuizovaných témat, která ani tím „kvantitativně omezeným testem voleb neprocházejí. Jedno z nich má ve svém „křestním“ listu přímo zakódované i ČR, (i SR), která vznikla dost pravděpodobně v rozporu s názory občanů Československa, tedy bez referenda. Takových vnucených opatření máme už celou řadu, nikdo se občanů příliš neptal, zda vůbec chtějí ten slavný kapitalismus (podle průzkumů veřejného mínění chtělo v roce 1989 kapitalismus pouze 5 % lidí). Nikdo se jich neptal na vstup do NATO, nikdo se jich neptá na to, zda se jim líbí, že se nám tu téměř už bez přestávky promenují cizí armády, a zda chtějí, aby naši občané coby žoldáci „umravňovali“ různé cizí národy, které se znelíbily světovládným (především US) elitám.
Ještě horší ovšem je, že nejde jen o vyčíslení toho, jak jsou vlastně z hlediska účasti legitimní volby, a dokonce ani toho, do jaké míry jsou volené struktury těmi subjekty, které skutečně rozhodují o podstatných věcech. Ještě hrozivější je deficit demokratičnosti a legitimity, která pochází ze samé podstaty kapitalismu. Jak že je definován kapitalismus? Je to systém, kde se většina společenského bohatství, především výrobních prostředků, nachází v soukromém vlastnictví. No, a soukromé vlastnictví znamená, že o užití těchto prostředků rozhodují v zásadě nakonec jednotlivci s největšími vlastnickými podíly. A jejich rozhodnutí je definitivní. Navíc se rozhodují nikoliv na základě nějakých celospolečenských kritérií, ale na základě svých dílčích zájmů, a především maximalizace zisku. Takže se dá klidně říci, že právě v kapitalismu vládne pouze úzká vrstvička osob bez zpětné vazby ke společnosti. Koneckonců nedávná informace MOP, že většinu světového bohatství vlastní asi 8 rodin, to jen potvrzuje. Co kdybychom z těchto faktů odvodili, že odpor občanů proti tomuto režimu je legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty?