V dnešním pravidelném průvodci jazzem od Jana Schneidera najdete skladbu Ahmad’s Blues, koncert Maxa Roachr v Jazz Alley a Rain in My Head.
Umřel skladatel a pianista Ahmad Jamal, stár a syt dnů, ve věku 92 let. Zde je jeho Ahmad’s Blues z roku 1958. Doprovází ho kontrabasista Israel Crosby a výborný bubeník Vernell Fournier. Úvodní skladba dokonale vystihuje Jamalův proslulý úsporně vtipný styl – a to mu prosímpěkně bylo pouhých 28 let. Narodil se jako Frederick Russell Jones, ale počátkem padesátých let si změnil jméno. Jak s respektem uvádí konzervativní publicista David Pipes, známý kritik islamismu (který se však v tématu na rozdíl od jiných vyzná), byl to výsledek misijního úspěchu ahmadijského mesiášského hnutí obnovitelů islámu. Ahmad Jamal nebyl mezi americkými jazzovými hudebníky jediný, naopak, jak z Pipesova článku vyplývá, šlo o významnou část tehdejší americké jazzové elity. Věci jsou holt někdy složitější, než Jamalova hra na piano, kterou se zapsal do historie. Ostatně celá ta deska stojí za poslech!
Málokdy se komu poštěstilo být na koncertě, který patří do pokladnice jazzové hudby, jako například tento, který kvartet bubeníka Maxe Roacha (trumpeta Cecil Bridgewater, tenorsaxofon Odean Pope, kontrabas Calvin Hill) odehrál v Jazz Alley! První skladbou je, jak jinak, přemýšlivá bubenická dumka „Bid Sid“, a je inspirována Big Sid Catlettem, jemuž je též věnována, bubeníkovi, který už v prvopočátcích velmi ovlivnil tvář jazzu. Následující (3:30) pekelně rychlá „It’s Time“ je z dob počátků bebopu a Max Roach vzpomíná, jak se s ní potýkali Charlie Parker, Dizzy Gillespie a Miles Davis. Následuje (10:10) úžasná skladba „Six Bits Blues“, evokující melodie z hlubin jazzu, s kouzelným závěrečným sólem Cecila Bridgewatera na pouhý nátrubek. Tato skladba potvrzuje proslulé rčení Buddy Riche, že každá kapela je tak dobrá, jak je dobrý její bubeník. Lze v ní též ocenit skromnou krásu zvuku činelů Maxe Roacha, velekněze bubeníků, člověka nejen elegantního a usměvavého, ale podle přímých svědectví též výjimečné osobnosti společenské i politické. Od 20:30 Max nebubnuje, ale hraje na bicí svou tradiční sólovou usměvavou etudu „Five For Paul“ s pěkně znělými bubny. Od 23:35 pak dá tento úžasný kvartet krásný valčík „Effie“ s nádhernou basovou figurou. Od 34:20 zazní „Back to Basics“, duet autora skladby, kontrabasisty Calvina Hilla s Maxem Roachem, hrajícím podpůrně a potichu jenom metličkami. V typicky freejazzové skladbě „Nommo“ (41:00) uslyšíme zcela originální trumpetové sólo zakončené absolutně nejnižšími tóny, co je možno slyšet na trubku, a Max Roach předvede, jak moc má rád složité rytmy. Poslední skladbou je (55:30) „Mr. Hi Hat“, Maxova pocta snad největšímu učiteli všech jazzových bubeníků Papa Jo Jonesovi.
Na závěr k duše pohlazení velmistrovské dílo pianisty André Previna „Rain in My Head“ v podání Mistra Jicchaka Perlmana, za též mistrovsky velejemného doprovodu kytaristy Jima Halla, kontrabasisty Red Mitchella a bubeníka Shelly Manneho. Zde dalších slov netřeba, byla by nadbytečná.