Jiří Malínský se ohlédl za osobností francouzského bohemisty a podporovatele české samostatnosti Ernesta Denise (1849-1921).
Zapomínání se zdá být údělem i prokletím polistopadového období české demokracie. Jméno velkého přítele Československa, bohemisty a slavisty, ale také politika sui generis historika Ernesta Denise (1849–1921) mezi ně nesporně patří. Protestant svým náboženským vyznáním byl naší zemí upoután již od počátku své vědecké dráhy. Čechy považoval za nejvyspělejší slovanský národ a byl zapáleným příznivcem obnovy jejich státní samostatnosti. Francouzský demokrat vnímal tuto otázku i prizmatem tragické porážky Druhého císařství ve francouzsko–pruské válce v roce 1871, jíž se i bezprostředně účastnil jako r. 1870 při obraně Paříže. Antiklerikál, usilující o plnou občanskou zralost své země, byl připraven chápavě vnímat i bolesti vznikající aktivní moderní české a vlastně i budoucí československé společnosti a její politiky.
Poprvé přijel do Prahy na podzim r. 1872; osobně se setkal v bytě Palackého v tehdejší Pasířské ulici s tímto českým velikánem. Bylo to setkání nejen velkých duchů, ale také Denisovo osobní poznání muže, který je po právu nazýván otcem národa. Ačkoli soudobá česká historiografie byla tvořena řadou pozoruhodných osobností, mezi nimiž nejpřednější místo zaujímal profesor Jaroslav Goll (1846–1929), jeho velké dílo Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě se zastavilo u r. 1526 a autor v něm z nejrůznějších důvodů dále nepokračoval. Denisova ruka „přátelská, ale přece cizí“, jak sám výstižně charakterizoval své postavení i badatelský přístup, se projevila jako přínosná; Francouz totiž nebyl zatažen do vnitročeských, leckdy malicherně hašteřivých hádek a sporů. Navíc v této věci česká politika získala mimořádně disponovanou osobnost gorbačevovské „lidové diplomacie“; i to měla budoucnost ještě zhodnotit. V tomto ohledu navazoval na dalšího velikého Francouze, svého staršího generačního vrstevníka Louise Légera (1843–1923).
Na své velké práce se připravoval mladý historik studiem pramenů k našim starším dějinám a prvními průpravnými díly Hus et la guerre des Hussites (Hus a husitské války, vydáno 1878) a shrnutím vlády husitského krále Jiřího z Poděbrad Georg de Poděbrad (1887). Z nich potom vyrostla dvě jeho klasická monumentální díla Konec samostatnosti české (1890, první svazek je věnován jagellonskému období) a Čechy po Bílé Hoře (1903, postihuje české dějiny až do autorovy současnosti), jež téměř paralelně překládal a pro českého čtenáře řadou dalších fakt a dílčích souvislostí obohacoval Masarykův generační vrstevník, člen realistické strany, rovněž historik Jindřich Vančura (1855–1936). Klatovský rodák byl také autorem Denisova životopisu, který vyšel r. 1923 v edici Zlatoroh nákladem Spolku výtvarných umělců Mánes.
V Ernestu Denisovi získala československá společnost ve své české části dlouho očekávaného znalce a přítele; navíc osobnost prolamující dosavadní stísněný rámec, ve kterém se pohybovala. V pozdním Rakousko-Uhersku, tísněném doznívající věrností k slábnoucí dynastii, to byl závan čerstvého vzduchu. Byla to i výtka tehdejší české historiografii často tak či onak ignorující to, co se dnes nazývá dějinami současnosti. V březnu 1883 v dopise svému příteli, malíři Soběslavu Pinkasovi (1827–1901, dědeček Jiřího Voskovce) to charakterizoval takto: „Nemohu se ostatně povznést k tomu, abych se připojil k současné škole historické, pro niž fakt je vším. Co, probůh, na tom, že nějaká bitva byla r. 1572 nebo 1573? Podle mého názoru hlavní pozornosti zasluhuje všeobecné hnutí duší, veliké proměny.“ a dodával: „Vaši historikové čeští neměli by se spokojovat stále jen monografiemi a měl by se nalézti některý, jenž by následoval a pokračoval v díle Palackého.“ A v dalším dopise o dvanáct let později podotkl „Je to opravdu zvláštní myšlenka, že není užitku a slávy než v dějinách nejvzdálenějších a celkem nejméně zajímavých.“
V Denisových knihách o českých dějinách XV.–XX. století je patrna snaha po postižení hlavních společenských pohybů této doby. Ve své době to byly převratné prvky přibližující minulé i současné bytí českého národa západoevropskému oku v korigující konkurenci vůči německé historické publicistice hlavně z rakouských (alpských) a českých zemí. Pro českou veřejnost se tu nabízela nepodjatá demokratická dikce uvolňující stále obtížný německý příkrov, zmírňující působení českého rakušáckého ultrakonzervativního proudu a zosobňující nastupující moderní (v budoucí prvorepublikové) pro politiku skutečně emancipační, modernitě se otevírající průbojný hodnotový horizont. Přitom odborně zrající francouzský badatel neupadal do strohého determinismu a byl práv zvláštnostem historického stylu, jak jej již v antice pěstovali jeho předchůdci vyznávající půvab působení Múzy Klió. To mu zjednávalo vážnost nejen mezi podstatnou částí Gollových žáků, ale i v české veřejnosti blízké snahám Athénea, Naší doby a Času. Denisova díla se stala významnou součástí vzestupného kulturního pohybu houževnatého národa v srdci Evropy, pohybu, který svou inspiraci nacházel nejen v odkazu anglické, americké a francouzské revoluce i v dílech některých ruských myslitelů, ale také v odporu proti formujícímu se autoritativnímu režimu, poplatnému hohenzollernskému císařství a mocichtivým fantaziím všeněmeckého hnutí na přelomu devatenáctého a dvacátého století.
Velkého Francouze nemohli nevnímat i dva z nejvzdělanějších lidí své doby – Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937) a jeho žák a přítel z realistické strany Edvard Beneš (1884–1948). Odtud již vedla cesta k velké spolupráci tohoto pozoruhodného trojúhelníku během první světové války. Stárnoucí muž záhy po Benešově příchodu do Paříže na jaře 1915 navázal osobní kontakt s budoucím druhým československým prezidentem; současně v koordinaci s Masarykem redigoval čtrnáctidenní revue Le Nation tcheque a později potom v řízení slavistické revue Le Monde slave (Slovanský svět) ve spolupráci se zakladately obrozeného státu, k nimž se záhy přiřadil i slovenský astronom, francouzský státní občan generál Milan Rastislav Štefánik (1880–1919). Podporoval věc nejen českou, ale i jihoslovanskou např. v knize Německo a mír (L´Allemagne et La Paix, vydáno 1918). Obsáhlý čtyřsvazkový výbor z bojovné Denisovy válečné publicistiky vyšel krátce po první světové válce opět péčí již zmíněného českého pedagoga a badatele Jindřicha Vančury pod lakonickým názvem V boji. V českých překladech byla zveřejněna rovněž podstatná část Denisovy válečné knižní tvorby.
Osvobozená země se však již nemohla dlouho těšit z další spolupráce s tímto horlitelským zastáncem české a československé věci. Velké pracovní i lidské vypětí, které si první světová válka ve Francii vyžádala – západoevropská velmoc v ní po čtyři léta, vedená především legendárním premiérem Georgem Clemenceauem (1841–1929), zvaným Tygr, bojovala o své bytí a nebytí – podlomilo intelektuálovy síly; z triumfální cesty do Československa v říjnu 1920 se vrací s otřeseným zdravím a krátce po svých 72. narozeninách umírá v Paříži 4. ledna 1921. Dnes připomíná historikovo bytí u nás Francouzský institut ve Štěpánské ulici v Praze, o jehož založení se zasloužil, a četná pojmenování veřejných prostranství v českých městech (vedle jiných Brno, Olomouc, Jindřichův Hradec, Ostrava, Vysoké Mýto). V prvorepublikovém státě stál na Malostranském náměstí od 27. října 1928 Denisův pomník, zhotovený sochařem Karlem Dvořákem, zničený nacisty r. 1940, a upomíná na něj nedaleká pamětní deska.
V závěru bych rád naznačil i lidskou kvalitu vztahu Denis–Masaryk. V posledních odstavcích svých Čech po Bílé hoře konstatoval Denis neutěšený stav tehdejší české politiky; jistou výjimkou by byl býval mohl být podle jeho vývodů profesor Masaryk nebýt filozofových domýšlivých augurských gest. President Osvoboditel k bibliofilskému vydání této knihy k desetiletí První republiky, kde tato pasáž byla zachována, napsal dodatek, v němž uvedl, že Denis byl velkou osobností, přítelem a spolupracovníkem. Tento noblesní moment by v současné české politice byl roven svícení lucernou za bílého dne.
V české dějinné reflexi znamená jméno francouzského historika mnohé. Dotváří totiž historickou souvislost nejen novodobou, kterou narušilo nedemokratické půlstoletí (1938–1989), ale také historickou souvislost našich dějin vůbec. Staročeská národnost (X.–XVII. století), doba vzniku a utváření staročeské středoevropské velmoci i jejího pádu na Bílé hoře a formálního zániku v polovině XVIII. století, poprvé v celé své síle byla moderně osvětlena právě v díle Palackého pokračovatele. Ernest Denis zaslouží víc než jen vděčnou vzpomínku; tento veliký francouzský historik po právu patří k dobrým duchům našeho národa.