Lenin a historický kontext času jeho života: České prostředí (6. část)

Historik Jiří Malínský ve šestém díle věnuje osobnosti ruského revolucionáře Vladimira Iljiče Lenina, a to především v kontextu jeho doby, tentokrát píše o percepci Leninova myšlení v českém kontextu. 

Načrtnuté pojetí Leninových představ o způsobech a variantách získání moci pro radikální socialismus, který navázal na komunistickou složku raného křesťanství i buržoazní (občanské) revoluce XVI.–XIX. století, je aplikovatelné i na vyvrcholení české emancipace XX. století. Nedoceňovaná česká rozvážná statečnost je charakteristickým rysem národa, jehož část odchází podle zašlého vzoru Josefa Václava Friče (1829–1890) do exilu a nejistoty občanské a převážně i existenční nebo se opírá o zahraniční krajanské menšiny, zejména americkou a ruskou. Dlouhé měsíce nejistoty se převažují do legendárních legionářů ruských, francouzských a italských s jejich nedoceněnou předhistorií v srbské a francouzské armádě. Slábnutí Ústředních mocností posiluje vnitřní opozici doposud navenek respektující habsburskolotrinskou dynastii. Manifest českých spisovatelů z května 1917, průbojná Tříkrálová deklarace vyhlášená v lednu 1918, slavná Národní přísaha z 13. dubna 1918, mobilizující jako kdysi Slovanský sjezd i ostatní rakousko-uherské Slovany, až všeslovansky pojaté divadelní slavnosti k uctění 50. výročí položení základního kamene Národního divadla, ilegální, ale o to účinnější dělnická rezistence, kongres utlačovaných národů v Římě v dubnu 1918 i bojový vklad českých legií s viditelným podílem slovenských legionářů spoluvedou k očekávatelnému zhroucení monarchie na přelomu října a listopadu 1918. Washingtonská deklarace, první dokument první československé Masarykovy vlády, ustavené napříč kontinenty 14. září 1918, souznějící domácí i zahraniční první odboj, propojující a sjednocující ženevská jednání (24.–31. října 1918) dotváří obraz v zásadě nekrvavé československé buržoazně demokratické revoluce vrcholící pražským 28. říjnem.

Zrovnoprávnění ženy, zrušení přežilé (vyžilé) historické šlechty, nenásilné převzetí moci z rukou habsburských úředníků, osmihodinová pracovní doba, ostrý antiklerikalismus kritizující zteřelá místa katolické moci, úcta a tolerance k odlišným politickým názorům, rozsáhlé, byť dnes již dobově podmíněné sociální reformy, masivní demokratizace a zpřístupňování i všestranný rozvoj školství jsou u základu všeobecného konsensu při schvalování druhé československé ústavy 29. února 1920. I demokratické vyřešení prvokomunistických záchvěvů, donesených z leninského Ruska, jež nebylo s to na podzim 1920 získat většinu společnosti, a i v případě následných trestů, jimž nebylo lze se vyhnout, se dokázalo vyhnout „bílému teroru“; to všechno charakterizovalo zemi s výraznou obrozující národnostní menšinovou politikou, která sice nebyla prosta řady záporných, často obtížně příjimatelných hospodářských stránek své společnosti včetně ekonomické emigrace, ale ve světě byla uznávána a ceněna jako jedinečný ostrov demokracie a tolerance v dobové jinak více či méně nedemokratické střední Evropě. (V libereckém projevu 19. srpna 1936 mohl prezident Beneš na náměstí, jež dnes jeho jméno, výslovně uvést, že nejlepší menšinové politiky v soudobé Evropě mají tři státy: Švýcarsko, Belgie a Československo.)

Technická stránka leninského stylu a jeho československé paralely

Aplikujeme-li na československý vývoj Leninovy zásady, vidíme, že nejen Masaryk a Beneš či Němec, Klofáč, Hampl, Šmeral v zásadě vyznávali zásady respektování poměru sil, přiměřeného, nikoliv samoúčelného revolučního násilí a že i nárazy československé pravice, zejména vlády panské koalice, nerušily podstatné rysy radikálního většinového veřejného konsensu z let 1918–1921. Kvalita československého státu, vytvořeného humanistickým sociálním inženýrstvím, se osvědčila jak během velké hospodářské krize, byť se nemohla nevyhnout hospodářským bojům a sociálním otřesům a obstála stejně jako zdraví jeho veřejných financí. A nejen to: od r. 1932 se země příkladně připravovala na druhou světovou válku, reformovala armádu, stupňovala výdaje na zbrojení, stavěla masivní pohraniční opevnění, modernizovala a do praxe uváděla moderní zbraně a důsledně usilovala o kolektivní bezpečnost. Kvalita vojenského výcviku byla evropsky proslulá a v mnohém vzorová. Nebyla – na rozdíl od selhávajících smiřovatelských západních demokracií – na válku nepřipravena; prozíravě – opět leninsky – však nešla v okamžiku rýsujícího se globálního válečného střetu do předem prohraného krvavého boje s nedozírnými následky.

Oba dva velicí českoslovenští prezidenti, Osvoboditel i Budovatel, se těšili všeobecné mimořádné úctě. Benešova první prezidentská volba v prosinci 1935 byla opět objektivně mimořádně názornou aplikací leninské revoluční politiky. Komunisté pod Švermovým (1901–1944) vedením se ukázali být právi závažnosti mezní situace a rozhodně spolupodpořili silně levicovou antifašistickou demokracii, která umožňovala – a také výrazně podmiňovala – jejich legální existenci. (Rozhodnou demokratickou většinu československého obyvatelstva a jeho připravenost bránit zachycuje dobový dokumentární československoamerický koprodukční film Krise levicového spolurežiséra Alexandra Hackenschmieda /1907–2004/ a jeho amerických spolupracovníků; premiéra se konala na jaře 1939 v New Yorku.)

Benešův plán, prezentovaný v zářijových dnech roku 1938, je nesen stejnými přístupy. Protipopulistické (nepopulistické) zaměření, které ho charakterizuje, bylo na podzim 1938 vysmívané, znevažované a zpochybňované. Když však jeho vůdce Edvard Beneš oficiálně 16. března 1939 v Chicagu zahájil druhý odboj, podpora amerických krajanů, jíž se mu dostalo, i zhroucení Francie na počátku léta 1940 tento vztah pronikavě změnilo. Zdrženlivost vůči sovětskému Rusku i navázání kontaktu s prezidentem Rooseveltem v květnu 1939 znamenalo další úspěch v boji za obnovení československé státnosti. Připojení ke Spojeným národům v okamžiku jejich ustavení 1. ledna 1942 i druhá sovětsko–československá smlouva z 18. července 1941 vedly už fakticky k plnému uznání obnovené legitimity exilové československé londýnské vlády. Slovenské národní povstání bylo rozhodným demokratickým přihlášením našich dnešních východních sousedů ke společnému státu.

Leninská optika, jak ji zachycuje Dětská nemoc „levičáctví“, stála i v základech Třetí republiky a jejího klíčového Košického vládního programu. Benešova politika začala selhávat v momentu rozpadu velmocenského jádra Spojených národů na kapitalistický (USA, Spojené království a Francie) a rodící se komunistický blok (SSSR a ČLR) ve zlomových letech 1946–1948. Ale ať další vývoj byl pro československou společnost stále nepřijatelnější – to si ovšem podstatná část společnosti uvědomovala až s menším či větším časovým odstupem – fakt české a slovenské státnosti se stal nezpochybnitelným a všeobecně mezinárodně uznaným.

Podobně učebnicovým modelem jsou i události Ledna 1968. Staly se přirozeným vyústěním chruščovovského tání tak, jak probíhalo v celém sovětském bloku – s různou identitou a odlišným vyústěním. Československý rok 1956 se odehrál přes všechny potíže a rezistenční projevy v režii rodícího se Novotného vedení KSČ; současně však založil celou řadu rodících se ohnisek, jež se neomezila na komunistickou inteligenci (František Vláčil, Miloš Hájek, Miloš Pick, Jan Procházka, Milan Kundera, Ladislav Lis, Jiří Pelikán, Věnek Šilhán, Ota Šik, Otakar Turek, Karel Kosík, Jindřich Srovnal) a, posílen návraty komunistických špiček ze žalářů padesátých let, mezi nimiž byli věznění přední politici KSČ (Gustáv Husák /1913–1991/, Josef Smrkovský /1911–1974/, Ladislav Laco Novomeský /1904–1976/, Eduard Goldstücker /1913–1999/) i osobnosti vesměs mladší generace budoucího Pražského jara (Alexander Dubček /1921–1992/, Oldřich Černík /1921–1994/, Čestmír Císař /1920–2013/) nastolila na XII. sjezdu KSČ (1962) obrodný proces a založila řadu reformních vědeckých týmů (Radovan Richta, Zdeněk Mlynář, Ota Šik), jejímž hlasem se stala proslulá studie Civilizace na rozcestí (1966), v zásadě programová sborníková kniha intelektuálské generace Pražského jara.

Srpnové události roku 1968, provázené jednak veřejným rozhazováním členských přihlášek na vstup do KSČ (vyplnilo je a ke členství ve straně se podle dostupných údajů přihlásilo 35 000–50 000 vesměs mladých lidí) a v Evropě ojedinělým souzněním mladé a střední generace, jednak pozoruhodným odporem prakticky veškerého, i nekomunisticky cítícího a myslícího československého obyvatelstva podporujícího mimořádný XIV. sjezd KSČ, který spoluzhatil původní záměry stalinistických agresorů, jen stvrzují základní Leninovy závěry. Fakt, že zahraničí se postavilo proti rodící se československé socialistické demokracii, stojí proti druhému faktu – 21. srpen 1968 se stal současně historickým umíráčkem ultralevých, kteří již kdysi proti Bohumíru Šmeralovi usilovali o sektářskou uzavřenou KSČ „profesionálních revolucionářů“ schematicky připomínající nepatrný početní stav bolševické strany před rokem 1917.

Pražské jaro se tak přiblížilo odkazu benešovské Třetí republiky i podstatě skutečného smyslu Košického vládního programu. V tomto ohledu ve stádiu prosazujícího se záměru se přidružilo k odkazu reformních tendencí druhé poloviny třicátých let včetně tehdejších prvotních keynesiánských snah o zásadní strukturální reformu československé ekonomiky třicátých let, které nikdy pro nacistické záměry a posléze pro pokus o likvidaci slovanského československého státu nepřekonaly úroveň diskusních podnětů. Leninské politicky i ideově vícerozměrové uvažování a postupování tak – nezávisle na svém ideologickém zakotvení – v československém případě prokázalo svůj všelidský rozměr včetně svých kulturně historických výchozích omezení, situací a parametrů.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.