Historik Jiří Malínský recenzuje novou knihu věnovanou přední osobnosti československého komunistické hnutí Josefu Guttmannovi.
Mezi až přízračná jména nejstarší historie československého komunistického hnutí patří Josef Guttmann (1902–1956). Předlistopadovými propagandisty byl charakterizován jako trockista a občas se k tomu dodávalo, že zemřel ve Spojených státech – opět jako trockista. Mimo fakt, že byl na přelomu let 1933–1934 vyloučen z KSČ, už o něm nebylo i mezi odbornou historickou veřejností vlastně známo vůbec nic.
První větší publikací, která se jím v polistopadovém Česku zevrubně obírá, je nedávno vydaná edice jeho textů z let 1933–1936 a 1944–1956 Josef Guttmann a osudy střední Evropy mezi Hitlerem a Stalinem. Je výsledkem mnohaletého sledování tohoto tématu politologem Jacquesem Rupnikem (nar. 1950), který má k naší zemi specifický vztah: je pražským rodákem, který se tu narodil francouzské mamince a slovinskému otci. Do patnácti let žil v Praze a čeština se stala jeho další alternativní mateřskou řečí. Zvýšený Rupnikův zájem o komunistické hnutí – i české a československé – je další materializací prolínání těchto složitých identit, na nichž je založen jeho život. Na Západě, kde vystudoval historii a politologii, měl možnost setkávání s řadou československých exulantů a současně postupného navazování kontaktů s normalizační opozicí. V sedmdesátých letech se mj. věnoval historii KSČ (první vydání jeho juvenilní práce Dějiny KSČ: od počátků do převzetí moci pochází z roku 1981), která se posléze dočkala i českého překladu (vydáno v nakladatelství Academia r. 2002). To na něj upoutalo pozornost Guttmannovy dcery Věry Suchardové-Guttmannové (nar. 1925), která s ním navázala korespondenční kontakt. A dílčí, zdánlivě nesouvisející setkání, která ho provázela po dlouhá desetiletí, začala znenadání dostávat realizovatelný tvar.
Josef Guttmann se narodil ve středostavovské rodině 23. května 1902 v Táboře. Po maturitě se názorově přiřadil ke krajní levici mládežnické organizace Československé sociálně demokratické strany dělnické a stal se také zakládajícím členem KSČ. Souhrn jeho aktivit povzbuzený bohatými vědomostmi (vystudoval Vysokou školu obchodní) a nadprůměrnou aktivitou (přednášel na Ústřední politické škole komsomolu) ho vedl po symbolickém „kariérním“ žebříčku rychle vzhůru: stal se členem pražského krajského vedení a působil i v ústředním agitačním a propagačním oddělení ÚV KSČ (napsal mj. příručku pro vnitrostranické vzdělávání Základy Marxovy nauky hospodářské vydanou r. 1925 Komunistickým nakladatelstvím a, jak dosvědčuje Švermová, také v KSČ hojně vyhledávanou a používanou). To ho z práce v bance přivedlo ke stranické žurnalistice; od r. 1925 byl redaktorem Rudého práva (později i jeho šéfredaktorem). Odtud byl už jen kousek cesty mezi proslulé karlínské kluky. Měl mj. také blízko ke skupině vedené protagonistou tzv. druhé liberecké levice novinářem Aloisem Neurathem (1896–1955, vyloučen z KSČ 1929), která měla blízko ke Lvu Trockému-Bronštejnovi (1879–1940). To je společně vedlo k protestnímu vztahu vůči prvostalinistickému Jílkově a Bolenově vedení a jeho strnule aparátnickým přístupům.
Jeho kariérní vzestup vrcholil na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století. Roku 1928 se účastnil VI. kongresu Třetí komunistické internacionály, následně byl kooptován do Ústředního výboru této politické strany a ve vichřičném přelomu dvacátých a třicátých let se 2. listopadu 1928 stal členem politbyra a šéfredaktorem Rudého práva (1928–1933). Na V. sjezdu KSČ (18.–23. února 1929) se přiřadil ke gottwaldovské opozici a od dubna 1929 do března 1931 byl kandidátem politbyra. Na konci října téhož roku byl zvolen tajemníkem ÚV KSČ a mj. zodpovídal za personální otázky. Mimoto zastupoval od prosince 1930 do listopadu 1931 KSČ v moskevském ústředí Třetí internacionály. V roce 1931 byl současně jmenován členem politického sekretariátu Kominterny a jeho domácí postavení potvrdil i VI. sjezd KSČ v březnu 1931. Na moskevském XII. zasedání EKI (Kominterny, konáno 7. srpna–15. září 1932) se dostal do konfliktu s vedením této stalinizované (bolševizované) formace pro svůj nesouhlas s jejím sílícím sektářstvím a s tím souvisejícím chováním Komunistické strany Německa, v němž tušil usnadnění hrozícího Hitlerův nástupu k moci. To postupně vedlo i k jeho izolaci uvnitř gottwaldovského vedení KSČ. Marie Švermová vzpomínala na vyhraněnost Guttmannových názorů: „Dokud byly některé, byť odlišné názory Guttmanna vnitřní záležitostí strany, Gottwald jej hájil. To, že dal do oběhu veřejnosti (tj. do základních organizací KSČ – JM) své MEMORANDUM, Gottwalda velmi rozhořčilo a už se za něj nadále nepostavil.“ A dodala: „I když jsme věděli, že Guttmann má v podstatě pravdu, autorita Moskvy byla příliš silná. A byla to opět ta zatracená stranická disciplína, která jednoznačně ovlivňovala naše rozhodnutí.“ (Vzpomínky, s. 117).
„V předstihu“ jako by jí Guttmann odpověděl svým Memorandem v prosinci 1933: „Nyní se na mně žádá, abych jel do Moskvy, bezpodmínečně kapituloval, své názory odvolal, ze všech sil je potíral: aby bylo zaručeno, že se mé názory nedostanou mezi dělníky, mám být v každém případě na několik let zadržen v Moskvě. … Nemohu odvolat své názory; stal bych se spoluviníkem na politice, která vede proletariát na scestí. Ba stal bych se spoluviníkem už tím, kdybych se dal definitivně umlčet…“ (s. 31). Souboj mezi endemitním skutečným, ne frázovitě pojatým a deformovaným guttmannovským leninismem a dominujícím, stále jednostrannějším a despotičtějším sektářským stalinismem byl vzhledem k danému poměru sil mocensky rozhodnut už předem: nemohl neskončit jeho vyloučením. Guttmann své pappenheimské poznal opravdu důkladně: prozíravost, kterou vládl, ho přivedla až k přirozenému konci života 9. května 1956 v New Yorku. (KI i KSČ v letech 1935–1936 dospěla tam, kde byl zvažující a mezinárodní situaci kvalifikovaně vnímající poučený Guttmann na počátku třicátých let; pověstné jádro pudla jeho vnitrostranických sporů však tkvělo ještě hlouběji.)
Několik následujících let prožil v nesnadné existenční nejistotě (vrcholila a doznívala Velká hospodářská krize); r. 1936 byl krátce redaktorem Světozoru a od r. 1937 sociálně demokratického Práva (lidu?). V říjnu 1939 emigroval postupně přes Polsko, Dánsko, Norsko a Švédsko do USA; stal se tu hlasatelem československého vysílání tamějšího rozhlasu. Aktivně se účastnil diskusí nejen československého socialistického exilu. Po roce 1945 se etabloval jako vědecký pracovník se specializací na novější židovské dějiny. Od r. 1946 byl americkým státním občanem a – jako znalec střev stalinistické společnosti – se choval obezřele. Ve všednodenním styku začal užívat nové úřední příjmení Gordon a v publikační činnosti také pseudonym Peter Meyer.
Právě popsaná fakta i Guttmannův životopis jsou v českém prostředí vzácným činem. I na konci šedesátých let nebylo o jeho amerických osudech známo nic a naopak americké prostředí bylo právě tak neinformováno o jeho československém životě. Poměrně reprezentativní fotografická příloha knihy je příspěvkem především Guttmannovy dcery a to zřejmě zčásti i v její americké části; zvlášť zajímavá je fotografie JG s Rudolfem Slánským vzniklá během jejich pobytu ve Vysokých Tatrách roku 1930 na s. 615 knihy). (Guttmann udržoval se svou dcerou občasný korespondenční kontakt v letech 1941–1948.)
Základní data Rupnikova a Guttmannova života jsou v této recenzi přechodem k hlubší charakteristice publikovaných textů tohoto někdejšího vedoucího komunistického činitele. Chronologicky členěný sborník je rozdělen do dvou částí: první nazvaný České texty 1933–1936: oponent zleva (s. 62–174) sleduje leninskou reflexi této části Guttmannova života ještě v prvorepublikovém období, druhá pojmenovaná Americké texty 1944–1956: kritik totalitarismu (s. 178–608) je nejlépe charakterizována svým názvem. Obsah knihy dotváří Rupnikem psaný relativně obsáhlý životopisný úvod Jméno, jež vyhaslo, aneb Dva životy Josefa Guttmanna (s. 15–60) a také poměrně obsáhlá fotografická příloha (s. 610–622 zahrnuje rodinné fotografie, strany 623–627 stopově reprodukce dobových výtisků Guttmannových děl a archiválie spjaté s jeho životem). Součástí editovaných textů je také poměrně obsáhlý vysvětlující poznámkový aparát přibližující specifika spjatá s činností československého komunistického hnutí doplněný výběrovou odbornou bibliografií (s. 630–634). Kniha je dedikována již zmíněné Guttmannově dceři Věře Suchardové-Guttmannové, sociálně demokratickému estetiku, sociologu, odboráři, exulantovi Jiřímu Veltruskému (1919–1994) a významnému druhoodbojovému činiteli československofrancouzské krajanské minority Oldřichu Dubinovi (1910–1987), kteří byli dalšími Rupníkovými zpravodaji.
Psát o jednotlivých Guttmannových textech je nesnadné. Jejich společným jmenovatelem je obecná nedostupnost a tudíž takřka naprostá čtenářská neznámost. V dalším textu se proto spokojím hutnými charakteristikami těch nejvýraznějších a to i tam, kde se přes ně přehnal čas.
První, po více než padesáti letech zveřejněný pověstný dokument Memorandum Josefa Guttmanna ÚV KS (s. 62–73, prosinec 1933) je ilustrací jeho mužného nesouhlasu se stalinistickými příznaky démonem souhlasu (Dominik Tatarka) či zatracenou disciplínou (Marie Švermová). Guttmann tu udělal s několikaletým předstihem oproti oficiální KSČ první krůčky ze zajetí tzv. sociálfašismu směrem k palčivě nutnému obnovení jednoty levice. Nebylo divu, že i další dokumenty z té doby ilustrují vedle jeho opakovaně proklamované připravenosti k návratu do KSČ neúprosné stanovisko k stalinským excesům-zločinům druhé poloviny třicátých let (mj. k prvnímu i druhému moskevskému procesu). K leninismu se hlásící přední činitel komunistického hnutí se svým přítelem Závišem Kalandrou (1902–1950) se pokusil o vydávání časopisu Proletář (1937) a také výkladových dobových publicistických brožur Odhalené tajemství moskevského procesu (1936, zde zveřejněno na s. 154–174) a Druhý moskevský proces (1937).
Druhý oddíl knihy čerpá již z amerického pobytu a první publikace pochází z r. 1946. Tematicky je poměrně značně rozrůzněn. První pododdíl Povaha sovětského systému a jeho expanze do východní Evropy (s. 177–308) se kriticky vyjadřuje k vývoji v satelitních sovětizovaných státech (typickým příkladem je stať Hnací síla sovětského imperialismu: nová hrozba nebo další probuzení starého medvěda?, s. 237–253); jejich směřování plyne už z jejich názvů. Zajímavá je i studie Sovětský svaz: nová třídní společnost (s. 178–198), která podává z dobově dostupných zdrojů zajímavé údaje o skutečném vývoji životní úrovně v Rusku v letech 1913–1940: zatímco v roce 1913 byl index reálných mezd 100, roku 1929 dosáhl 154 a roku 1940 68. Ilustrativnější sevřený rozdíl mezi konkrétním stalinismem a leninismem se dá lépe vyjádřit jen stěží. A to přesto, že index reálných mezd v SSSR navenek kosmeticky strmě stoupal: činil-li roku 1913 100, dosáhl roku 1929 233 a r. 1940 1383.
Druhý pododdíl Nacistický teror a genocida, sovětský teror a antisemitismus (s. 309–550) se obírá jak šoou (holocaustem), tak účelovým antijudaismem dobového zejména poválečného antisemitismu. Guttmann sleduje podrobně jeho vývoj i po Stalinově smrti, ale už neměl možnost dostatečné reflexe berijovských ne- až protistalinistických reforem, které posléze rozporuplným způsobem realizoval až Chruščov. Ale to už jsme za datem Guttmannova poměrně nečekaného skonu r. 1956. Mimořádně zajímavou statí je článek Počátky genocidy. Zpráva o masakrech Arménů za první světové války (s. 329–344). Jak je známo, oficiální snad demokratické Turecko ani po stu letech není s to doznat se k tomuto válečnému zločinu svých mladotureckých předchůdců. Ilustrativní tabulka na s. 334 je strohá: je tu zkoumáno arménské obyvatelstvo v Kilíkii a Sýrii (deportováno a zabito tu bylo 239 000 Arménů z předválečného počtu 243 000; ve východní Anatólii (Malé Asii) 817 000 z předválečných 1 058 000; v Západní Anatólii 310 000 z předválečných 337 000; z Cařihradu a Adrianopole 30 000 z předválečných 194 000; a v Palestině a Bagdádu 13 500 (nikdo se nezachránil). Perzekucí zůstalo nedotčeno 205 000, utéci se podařilo 244 000. Deportací a zavražděním bylo postiženo 1 396 000 Arménů (všechna tato čísla je nutno chápat cum grano salis; některé odhady jdou až na úroveň 1 600 000 povražděných; odlišení Arménů bylo z druhé strany poměrně snadné vzhledem k existenci jejich křesťanské národní autokefální církve. Hodnota arménského mladoturky konfiskovaného majetku byla dobově odhadována na miliardu německých marek. (Dnes obývá Arménii zhruba 3, 1 milionu obyvatel, v diaspoře žije zhruba dalších 5 milionů Arménů.)
K tomu je nutné dodat, že esej Stalin kráčí v Hitlerových šlépějích (s. 357–402), zveřejněná na počátku roku 1953, byla celosvětově první věcnou zprávou o průběhu procesu Slánský a spol. I Guttmannův závěrečný dohad „Stalin mobilizuje protižidovskou nenávist a uchází se o přízeň antisemitských spojenců, přičemž pomýšlí na stejný cíl jako dříve Hitler: připravit útok na Spojené státy a celý svobodný svět.“ (s. 402) nebyl zcela virtuální.
Třetí okruh je shrnutím zbytkových publikací nezařaditelných do předcházejících pododdílů knihy-čítanky. Naznačuje to i jeho úsečný název Samostatné články. Varia (s. 551–608). Uvozuje ji poslední Guttmannův český text, otištěný r. 1947 pod pseudonymem Jan Prošek v sociálně demokratické teoretické revue Cíl řízené Vilémem Bernardem (1912–1992) nazvaný Marxism naruby čili Burnhamova theorie revoluce, který se mj. obírá také tzv. managerskou revolucí. Z témat pojednávaných v této části bych dále upozornil na stať Hrozba neutralismu (s. 598–608), zveřejněnou r. 1952, která se zdá být až překvapivě aktuální. Západoevropská nechuť podílet se výrazněji na zbrojení – z levicového hlediska vnímatelného jak jako nutné výdaje na obranu, tak jako výraz samoúčelné útočné potřeby vojenskoprůmyslového komplexu a to navíc v čase končícího kolonialismu a době, která postupně směřovala k bandungské konferenci (1955) a vývojovému konstituování hnutí nezúčastněných. Závěr, k němuž Guttmann dospěl, je z jeho pohledu nadčasově jednoznačný: „Evropský lid pochopí, že to je pravda, až když mu bude nabídnuta uskutečnitelná alternativa: sjednocená, ekonomicky i vojensky silná Evropa a společná práce, v níž bude pro ostatní svobodný svět rovnocenným partnerem.“ (s. 608).
Tento sborník textů je výrazným nahlédnutím do literární činnosti jedné z nejvýraznějších osobností československého komunistického hnutí v lecčems předjímající snahy Pražského jara. Je nutné náležitě ocenit práci hlavního editora Jacqua Rupnika i jeho pomocníků i možností, které v tomto případě autorům poskytl Ústav pro studium totalitních režimů. Současně je však třeba upozornit na určité faktografické nesoulady mezi Rupnikovým úvodem a autorem hesla Guttmann Josef napsaného Janem Adamcem v prvním díle Biografického slovníku vedoucích funkcionářů KSČ 1921–1989 I (s. 375–378).
Českému čtenáři, jak jsem se už zmínil, se dostává po více než padesáti letech do ruky dostupná kniha, přesahující možnosti tehdejší odborné revue s jepičím životem Revue dějin socialismu (guttmannovská studie Zdeňka Hradiláka byla publikována v roce 1968). Zůstává otázkou, zda se kdy podaří o životě a nesporně zajímavém díle této výrazné osobnosti československé levice dozvědět více.
A proto v závěru této recenze mi nezbývá než formulovat alespoň letmý nástin možných bílých míst. Především je tu otázka Guttmannových vztahů se Závišem Kalandrou a jeho možných dalších tichých kontaktů s komunistickým hnutím během třicátých let včetně vztahu k Trockému (určitě měl daleko ke Guttmannovu bezvýhradnému souhlasu, hlavním československým informátorem tohoto Leninova spolupracovníka byl ve třicátých letech v ČSR Alois Neurath), případně k jeho nástupci v šéfredaktorské funkci Rudého práva Stanislavu Budínovi (1903–1979). Hlubší názorové zázemí a Guttmannův myšlenkový zámořský vývoj od politika k vědci jsou dalším otazníkem, aniž by bylo jisté, zda prameny, které by umožnily hledat dostatečně přesvědčivou odpověď na tuto i ostatní prezentované otázky, buď vůbec existují, nebo zda v lepším případě je dalším otazníkem jejich dostupnost. Je jisté, že v tomto ohledu rozhodujícím činitelem tu v každém případě bude úporně piplavá archivní historická badatelská píle a neúnavnost s vytrvalostí.