Politolog Petr Drulák píše o oslabování americké hegemonie a konci pohádky o „řádu založeném na pravidlech“, které ale dnes přivolávají válku…
Americká globální hegemonie oslabuje. Obhájci jejího pokračování volají po udržení „mezinárodního řádu založeného na pravidlech“ (rules-based international order). Toto sousloví, které se opakuje v projevech a koncepčních dokumentech, má vyvolat představu, že díky USA má mezinárodní řád určitá pevná pravidla vycházející z mezinárodního práva. Američané a jejich spojenci odvádějí službu mezinárodnímu společenství, když tato pravidla chrání před revizionistickými velmocemi, jako jsou Rusko nebo Čína. Atlantisté například líčí současnou válku na Ukrajině jako boj za mezinárodní řád založený na pravidlech proti velmocenské politice bez pravidel.
Nicméně i ryzí atlantisté tuší, že řeči o pravidlech se sráží s realitou. Mezi pravidly, za něž Američané a jejich spojenci chtějí bojovat, nenajdeme jediné, které by tato skupiny hrubě neporušovala, kdykoliv se jí to hodí. Ať už mluvíme o respektu k suverenitě a územní celistvosti jiných států (Kosovo, Irák, Libye, Sýrie), lidských právech (Palestinci, Assange, Guantánamo a další mučírny CIA), mezinárodních institucích (americké útoky na organizace OSN včetně výhrůžek Mezinárodnímu trestnímu dvoru) či volném obchodu (americký protekcionismus vůči Evropě a Číně).
Originální východisko z této šlamastiky nabízí Gideon Rachman. Coby zahraničněpolitický komentátor deníku Financial Times působí jako guru mediálně-politického atlantismu.
Rachman jednoduše navrhuje přestat o nějakých pravidlech mluvit. A jako dobrý propagandista přichází s alternativou: USA nebrání mezinárodní řád založený na pravidlech, nýbrž prostě svobodu. Obrana svobody zahrnuje různé kompromisy a vnitřní rozpory, ale je posvěcena bojem proti autoritářským velmocem, který může být „nelítostný“. Ano, Izrael se nachází mimo mezinárodní právo, ale v konečném důsledku se zde demokracie brání terorismu, jistě, americká cla na čínské elektromobily jsou v rozporu s pravidly Světové obchodní organizace, ale brzdí ekonomický vliv autoritářské velmoci. Navíc slovo svoboda má podle Rachmana daleko větší mobilizační efekt než stávající sousloví. Za svobodu se dá bojovat a umírat, za pravidla jen těžko.
Nabízí se však otázka, jak to s onou svobodou vlastně je. V kolébkách západní svobody a demokracie rapidně ubývá. Jaký význam jí lídři přikládají a jak ji právní stát dokáže chránit, předvedli během covidu. Pokud bychom anonymně srovnali opatření americká s ruskými, čínská s jihokorejskými nebo rakouská s běloruskými, těžko bychom našli podstatnější rozdíly mezi reakcemi demokracií, které mají svobodu hájit, a autokraciemi, které ji mají pošlapávat. Připomeňme také nárůst „liberálně-demokratického“ vytěsňování nepohodlných názorů: od vylučování z hlavních médií přes cenzuru na sociálních sítích až po vyhazování z práce, policejní vyšetřování a soudní perzekuci. Rovněž nelze pominout, že ve státě, který má být zárukou globální obrany svobody, je hlavní opoziční kandidát trvale perzekuován a několik měsíců před volbami ohrožován vězením za bagatelní delikt, zatímco jeho vládnímu rivalovi prochází vše.
Samozřejmě, že stále platí, že západnímu pojetí svobody se daří na Západě lépe než jinde. Tucker Carlson, Jeffrey Sachs, Jacques Baud, John Mearsheimer se sice do hlavních médií nedostanou, ale své si řeknou v alternativě a zatím nekončí ve vězení. Současně jsme však svědky urychlujícího se úbytku západní svobody. Jak vidíme na příkladu války na Ukrajině, která dále rozšířila západní cenzuru, globální „boj za svobodu“ jen přispěje k jejímu vytrácení. Rétorika svobody navrhovaná Rachmanem je nakonec stejně nevěrohodná jako rétorika pravidel, kterou má nahradit.
Rachmanův návrh je pro uvažování atlantický elit příznačný: lžeme tak špatně, že už nám přestávají věřit, pojďme lhát lépe. Ponechme stranou, že přichází od nositele Orwellovy ceny. Tato elita si ani nepřipouští, že by třeba mohla začít říkat pravdu, že by připustila realitu. Realita mezinárodního řádu je přitom taková, jako byla vždy. Ve světě jsou různá mocenská centra, každé z nich je přesvědčeno o své vlastní výjimečnosti a právu uskutečňovat své zájmy. Pokud se jejich zájmy střetnou, mají několik možností. Mohou uznat oprávněnost vzájemných nároků a dohodnout se na nějakém kompromisu, jako USA a Sovětský svaz v sedmdesátých letech. Anebo se objeví hráč, který trvá na tom, že pouze jeho nároky jsou oprávněné a nároky těch ostatních nikoliv. Pokud má dostatečnou mocenskou převahu, může ostatní přinutit, aby se mu podřídili, jako USA v devadesátých letech. Pokud tuto převahu nemá, a přesto trvá na vedení, vyvolává válku. A tady jsme dnes. Dost daleko na to, abychom řešili, jakou báchorkou chce Západ obhajovat něco, nač nemá sílu, ani nárok.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!