Má český národ takovou vládu, jakou si zaslouží? Ptá se s Machiavellim autor následující poznámky Milan Daniel.
Na plácku před domem, ve kterém se ženou užíváme stále se zvyšující důchody, o kteréžto ohromující skutečnosti nás nepřestajně informuje státem placená reklama, visí mnou vyrobená cedule označující jej co Náměstí senátora Bartoše.
Byltě kdysi jistý František Bartoš opravdu senátorem. V mé paměti zůstal vryt coby autor myšlenky, jejímž opakováním přesvědčoval své voliče nejen v kampani před volbami, ale po celé období označované jako funkční, o správnosti jejich volby. Myšlenka ta byla geniálním shrnutím jeho životního poznání a zmíněná cedule jej cituje.
„Samo se nic neudělá“, zní. Pouhá čtyři slova, ale jaká je v nich skryta myšlenková hloubka!
Ivan, jmenovec zmíněného senátora, který nyní co úředník v dalekém Bruselu svou obětavou prací přesvědčuje o zmíněné skutečnosti evropské spoluobčany, digitalizuje z pozice ministra a místopředsedy vlády stavební řízení. Místní rozhlas v naší obci vyhlašuje již několik měsíců výběrové řízení na pozici vedoucího stavebního úřadu, ale nikdo se překvapivě nehlásí. Děje se tak nepochybně z toho důvodu, že potenciální uchazeči soudí, že jejich angažmá bude zbytečné, neb vše potřebné vyřeší páně ministrova inteligence. Snad i s pomocí IQ kapacit ministrů, kteří mu nově mají helfnout.
Zjevně na ni spoléhají i kandidáti jeho strany v krajských volbách. Na billboardech se tváří odhodlaně a nerozpakují se postovat slogan „Nastartujeme změny k lepšímu“, byť praxe jejich náčelníka svědčí o tom, že se již stalo.
O tom, že každý úředník je nepostradatelnou součástkou motoru týmu premiéra Fialy, přesvědčil nyní jeho ministr evropské důležitosti Martin Dvořák. Ten prohlásil, že by „neodkládal transpozici evropské směrnice, která by vedla ke zdražení pohonných hmot“. Podle jeho názoru k tomu není důvod, naopak: zdražení má vést k tomu, aby spotřebitelé „spotřebovávali méně fosilních paliv a mimo jiné, abychom také nedávali vydělat Rusku, které je největším producentem fosilních paliv, na nichž jsme dlouhodobě byli závislí a teď se toho pomalu a těžko zbavujeme“.
Nesporně na tom něco je. Jen v druhém kvartálu tohoto roku bylo v ČR registrováno přes devět milionů motorových vozidel, jejichž majitelé v drtivé části dávali s obrovským sebezapřením vydělat Rusku (a jen malá část slunci, větru a atomovým elektrárnám). A to nejsou započtena auta národních hostí, která také nejezdí na setrvačník. Změnit to nebude lehké, ale kdo chce, hledá způsoby, jak praví okřídlené úsloví. Pro mnohé by mohlo být alternativou obyčejné jízdní kolo (ne elektrokolo, to bychom dávali vydělat zejména Číně), nebo koloběžka. S podobnou iniciativou už dávno přišel na Hradě prezident Havel, takže tradici tu máme a je na co navazovat.
Pravdou je, že to příliš neřeší nákladní a hromadnou osobní dopravu. Tady by mohl ministr pro prosazování evropské důležitosti poukázat na možnost návratu k dobrým evropským tradicím a jako pohonné jednotky k příslušným vozidlům použít (s povolením Grety Thunberg, Poslední generace, etc.) voly.
Po všech stránkách prospěšné řešení, i v sousedním Německu měli svého času o české voly zájem.
Na naší cestě ke světlým zítřkům se jistě vyskytují nejrůznější překážky. To, že se občas něco nedaří, ovšem znamená, že jdeme správným směrem, jak nás ujišťuje pan profesor, kterého náš osvícený lid s pomocí Nejvyššího soudu dostrkal k zemskému kormidlu.
K tomu nám dopomáhejtež nepostradatelní a dobře placení štramáci, které jsme si vyvolili jako nejlepší ze svého středu.
Příští týden budeme mít vzácnou příležitost sami sobě znovu zatleskat.