Česká konzervativní levice, KSČM doma i v Evropě

Jiří Málek se zamyslel nad postavením a politickou strategií české konzervativní levice a konkrétně KSČM v domácí politika a v Evropě.

Tak se nám KSČM opět vrátila na politické kolbiště. Už i Václav Moravec si předsedkyni KSČM a vůdčí osobnost STAČILO! pozval v neděli na politický oběd.  Síly, které si myslely, že s komunisty to jde z kopce, byly nuceny se vrátit k praktikám, jako je několik dýmovnic před sídlem komunistů či audio petiční stánek ulici Politických vězňů, kde s využitím audiotechniky připomínají „hříchy“ komunistů. A díky výsledku sjezdu SOCDEM je opět široké pole pro všemožné spekulace.  A i vývoj procentních výsledků průzkumů naznačuje, že se pro některé síly nebezpečí přibližuje k 5% hranici. To vše mobilizuje na druhé straně barikády. Jak to ale vypadá na levé straně?

Uplynulý vývoj byl pro řadu tradičních členů KSČM také ne vždy pochopitelný a někteří se obávají o „identitu“ českých komunistů. Někteří dokonce z nesouhlasu s touto cestou stranu opustili. Nejedná se ale o ztráty ohrožující tento subjekt. Zatím bilance zisku a ztrát je ve prospěch „zisku“. Lze vést dlouhou a podrobnou diskusi o identitě KSČM, o tom, zda se nezpronevěřuje svému „poslání“. Ale teď se nebojuje o ideovou čistotu, ale o získání vlivu na politický vývoj země. A uplynulé roku ukazují, že „ideologicky bezchybná“ komunistická strana nemá šanci získat takovou pozici, aby se stala alespoň dílčím zzpůsobem tím, kdo ovlivňuje politická rozhodnutí.  Podíváme-li se na poslední sociologické šetření o sebeidentifikaci na pravo-levé škále, pak s levicí se identifikuje 25,8 % (oproti  38,5 %, těch, kdo se identifikuje jako pravice). Z uvedených levičáků je necelých 11 % těch radikálních, ze kterých by se mohli (pozor jen mohli!) rekrutovat voliči, které by si STAČILO přálo mít na své straně.  Ale o tyto voliče se usilovně snaží i další subjekty, včetně „nové“ SOCDEM. Pro „čisté“ komunisty zbývá tak 1,6 %, maximálně celkově 3,5 % těch, kdo se identifikují jako radikální levice (to jsou ti nejvíce nalevo). Tento stav evidentně nestačí – snad jen o státní příspěvek za volby. Takže hledání širšího názorového spektra schopné oslovit i část středolevých občanů je nezbytností. Tradicionalistům v KSČM budiž mementem volební výsledek v Karlovarském kraji s „čistou“ kandidátku KSČM a ve srovnání se všemi kraji, kde kandidovalo STAČILO.  Druhá varianta komunistické cesty  je vytvoření jistě exkluzivního, ale marginálního „společenského klubu“ komunistů s velmi nejasnou perspektivou.

Znovu by stálo za připomenutí již skoro zapomenutého sociologického výzkumu tzv. deklarativní a postojové levice (objednaného, ale málo zužitkovaného pražskou kanceláří Nadace R. Luxemburgové – 2017). Z něj jednoznačně vyplývá, že tzv. levicové postoje jedince se nejednoznačně promítají do jeho volebních preferencí. Tak na příklad v tomto průzkumu se ze skupiny „postojové levice“ (lidí, kteří se nedeklarují levicově, ale svými ‚postoji‘ byli zařazeni do této skupiny) se 46 % hlásí k politickému středu a 43 % k pravému středu.  „Deklarativní levici“ tvoří ti, kdo se vědomě hlásí k levici. Ve volbách v roce 2017 volilo ANO 19 % voličů deklarujících se jako levičáci a 17 % těch z „postojové levice“; ODS volila 2 % z „deklarativní levice“ a 10 % z druhé skupiny; Piráti – 8 % z první skupiny, 12 % z „postojové levice“; u TOP bylo 1 % od „deklarativní levice“ a 6 % od „postojové levice“.

Takže volba vlevo těchto levicových „postojářů“ je taková politická ruleta, na kterou mohou spoléhat jen hazardní hráči.  Občané, kteří se „deklarují“ levicově jsou daleko předvídatelnější. Proto by pozitivní volební výsledek pro levicové kandidátky ve volbách daleko pravděpodobněji zajistili získaní voliči deklarující se jako levičáci. A u nich je ale názorové postojové spektrum daleko širší, než jen marxisticko (leninské). To je fakt, který lze jen obtížně pominout. Tuto skutečnost musí akceptovat i tradiční jádro komunistů, i když s tím zrovna nemusí moc soucítit. Je snad jiná cesta? Nejspíše žádná realizovatelná, podívejme se, jak se (při nezájmu široké levicové veřejnosti) rodí uvnitř KSČM něco jako projekt „socialismus pro 21. století“, koncepce, která, pro významnou část potenciálně levicových voličů, nepředstavuje klíčový programový cíl, který by ovlivnil jejich volební rozhodování teď. Ale ideová identita komunistické strany je jako taková, důležitá. V evropském kontextu levice bez silné marxistické tradice je nemyslitelná. A to samé platí i pro českou společnost. Komunisté zde hrají nejvýraznějšího představitele této cesty, ale i oni si musí být vědomi, že to není jediný programový zdroj levice v širším slova smyslu. To vše se pak musí promítnout i do praktické (levicové) politiky obecně a z hlediska konkrétních voleb o to více. Jakákoliv přání mohou být otcem myšlenky, ale v politice ničím jiným, natož potřebnými procenty hlasů!

To, co bylo výše nastíněno, platí i v celoevropském kontextu. A jak to ovlivňuje i současnou „evropskou“ politiku českých levicových subjektů? Zvláště nyní v době turbulentního vývoje je to velmi důležité. Podívejme se na začátku do zpětného zrcátka.

Od vzniku strany Evropská levice (SEL) byla v ní česká levice zastoupena. Od počátku jako členská strana byla SDS (Strana demokratického socialismu, následně v roce 2020 přeměněna ve stranu Levice). Po určité kontroverzi na ustavujícím sjezdu mezi části účastníků a delegací KSČM, kdy se jednalo (formálně) o postoj ke „stalinismu“, je KSČM pozorovatelem. Ovšem zástupci KSČM neměli zásadní problém odsoudit „stalinismus“, ale požadovali, aby obdobně byl explicitně vyjádřen nesouhlas s dalšími nepřijatelnými politickými praktikami. Střídala se období, kdy se KSČM podílela na aktivitách organizovaných SEL více a kdy méně. Ze zpětného pohledu možná šlo (již od počátku) daleko více o něco jiného – na jedné straně nebyl od řady národních (západních) subjektů zájem o příliš „silnou“ KSČM v těchto nových strukturách.

Na druhou stranu ani KSČM se nechtěla příliš „identifikovat“ se (západo)evropskou levicí a tím si oslabit pozici vůči komunistickým a dělnickým stranám, stojícími mimo tuto nově vznikající strukturu (spíše prokomunistického charakteru). Je ale faktem, že se delegace (na různé úrovni) účastnila všech sjezdů SEL a na řadě z nich i aktivně a pozitivně vystupovala. Lze říci, že KSČM úspěšně využívala svoji pozici, kdy nebyla plně integrována do struktury SEL. Z pozice pozorovatele se mohla podle vlastního rozhodnutí přiměřeně zapojovat do aktivit SEL, ale zároveň se mohla i od některých aktivit, které byly v rozporu s jejími zájmy, distancovat nebo se jich neúčastnit. Dlouhodobě také se SEL nebo některými členskými stranami spolupracovali i někteří europoslanci zvolení za KSČM.  Obecně tyto strany v podstatě dlouhodobě nepůsobí jako homogenní politický subjekt, většinou jde o bilaterální spolupráci (někde dlouhodobější a úspěšnější, v mnoha případech pouze o ad hoc akce). Z dlouhodobého hlediska lze pozitivně hodnotit např. spolupráci KSČM a KS Portugalska. KS Řecka si sice udržuje trvale relativně pevnou vnitrostátní pozici s výsledky mezi 5 – 8 %, ale v evropském prostoru se ostentativně od jakékoliv spolupráce odtahuje. Vývoj v této struktuře v posledních letech nezakládá žádné relevantní očekávání, že by toto uskupení mohlo a chtělo hrát větší a aktivní roli v evropské levicové politice.

Další forma spolupráce radikálně levicových subjektů (socialistického a komunistického typu) je dána spoluprací komunistických a dělnických stran (Solidnet). V Evropě existuje 48 takových subjektů (v regionu evropského hospodářského společenství), dále dalších 5 stran (Kavkaz + Turecko) a 8 v Bělorusku, RF a Ukrajině.  Z první skupiny je část těchto stran současně členy SEL (příkladmo Francie, Španělsko, Belgie, Finsko, Itálie, Moldova a některé další). Tyto strany patří mezi relevantnější subjekty, které mají určitou odezvu u občanů/voličů ve vlastní zemi (a jsou, nebo byly zastoupeny v parlamentech). Velká řada dalších stran a hnutí, které jsou součástí této struktury SEL, patří mezi marginální subjekty ve vlastní zemi, natož v celoevropském rozměru.

Ve struktuře svázané s poslaneckou frakcí GUE/NGL (následně The Left), která je zase i formálně propojena se SEL (včetně finančního propojení na rozpočet EU – pro evropské politické strany) určité problémy napětí existovalo vždy. Ani minulá vedení SEL (ve kterém se dlouhodobě a výrazněji prosazoval „jih“) nehledala cestu překonání těchto pnutí, spíše realizovala vlastní „regionální“ představy (např. dlouhodobá afilace k Latinské Americe spojená s přehlížením bližších regionů jako je východní Evropa, pohled na migraci apod.). Je také možno kritizovat i z toho vyplývající alokace finančních prostředků. Dlouhodobě a bohužel i stabilně orgány SEL, včetně většiny členských stran/hnutí  přehlížely středoevropský a východoevropský prostor a specifika společností, které dříve patřily mezi socialistické země. V některých případech bylo možno zaznamenat i určitý přezíravý postoj, kdy bylo dáváno najevo, že tyto společnosti a jejich levicové struktury „nedorostly“ západním představám o roli levice (zacílení na kulturní levici, LGBT, migraci apod.).  Jistě, že toto vyhovovalo části členské základny i některým funkcionářům KSČM, protože pak mohli na konkrétních příkladech ukazovat, že do této „party“ vlastně KSČM nepatří a že jí tam nechtějí.  I když byla snaha např. prostřednictvím  i dalších struktur přidružených k SEL (jako je think tank transform europe) poukazovat , že v rámci EU je více než čtvrtina obyvatelstva v tomto regionu (post-socialistických společností), kde ale role jakékoliv levice je nepodstatná, až marginální. Na druhou stranu SEL se nikdy nebránila spolupracovat a přijímat za své členy a pozorovatele i malé a málo viditelné levicové poltické subjekty z těchto států a i určitým způsobem jim pomáhat. Toto žádná jiná levicová struktura nerealizovala.

Po červnových volbách do Evropského parlamentu krize viditelně propukla jak na úrovni frakce v EP (The Left), tak i v SEL. Zatím 4 subjekty opustily SEL a podílely se na založení nové struktury Evropská levicová aliance (ELA). Do ní se dále zapojily Podemos (Španělsko), Levice (Švédsko), které mají členy EP a polské RAZEM, které je zastoupeno v národním parlamentu. Další potenciálně uvažované subjekty zatím rozhodnutí opustit SEL nepřijaly. Určitým obrazem současné situace je i to, kolik MEP podepsalo souhlas s finanční dotací činnosti SEL a nového subjektu (ELA) – SEL obdržela 16 podpisů, druhý subjekt 18 podpisů. To znamená, že SEL má minimálně na rok 2025 zajištěno sice omezenější, ale ne likvidační financování. Ani nebezpečí, že by odchodem dalších subjektů mohla ztratit oprávnění vystupovat jako „evropská“ strana (pokles subjektů zastoupených v EP nebo národních parlamentech). Zatím se dá, že situaci lze charakterizoval jako „nerozhodně“. Nově se tvořící struktury – ELA – spíše tendují k jakési sociálně demokratické/socialistické koncepci, která i veřejně deklaruje „rozchod“ s marxismem (komunismem). Vychází vstříc i k tendencím, které se projevují především na „severu“, to je jakési zezelenání levicové politiky s menším podílem „marxismu“, proto se verbálně hlásí  „zelenému programu“, více, než např. SEL. Dalším možných důvodem vzniku nového subjektu je i snaha o určité uspokojení některých osobních ambicí  určitých vedoucích osobností vstupujících subjektů, které nejsou ochotny spolupracovat na principu rovnosti v evropských levicových strukturách. Přes všechny peripetie a určité ideové tápání SEL, lze tuto strukturu charakterizovat jako více otevřenou i marxistickým ideovým koncepcím, jako strukturu zakořeněnou i v eurokomunismu a tzv. tradičních levicových idejích. Tento subjekt také nehájí za každou cenu „evropskou integraci“ a její nutné posilování. Naopak kriticky poukazuje na řadu nepřijatelných neoliberálních tezí.

KSČM je stále považována významnou částí levice v Evropě za důležitou politickou levicovou strukturou se stoletou historií, která vždy byla zakotvena v Evropě, v levicové evropské tradici. Že v uplynulých třiceti letech z mnoha i objektivních (a také subjektivních) důvodů, KSČM na tuto tradici i očekávanou rolí KSČM poněkud rezignovala, pak by v současném procesu revitalizace a hledání širší politické orientace KSČM by evropský rozměr měl mít větší váhu. Proč?

  • KSČM byla vždy považována za stranu s „evropskou dimenzí“ a která je schopna i vzhledem ke své historii hrát aktivní a aktivnější roli v evropských levicových strukturách.
  • Vzhledem k fragmentaci levice v Evropě není mnoho reálných možností jak aktivně a efektivně působit v evropských levicových strukturách. Na to, aby KSČM mohla být samostatně tou silou, která by formovala novou evropskou strukturu, nejsou podmínky. Proto, chce-li KSČM být viditelnou součástí levice v Evropě, pak je potřeba se zapojit do již existujících struktur.
  • Existující skupina komunistických a dělnických stran v Evropě není v tomto období sto hrát relevantní roli v levici v rámci EU. Důvodem je absence jakékoliv fungující politické struktury, nedostatek zdrojů i, až na výjimky, malá politická síla i v národních společnostech. Ty subjekty, které i na národní úrovni jsou považovány za důležitou součást politiky, jsou ve velké většině již integrovány do evropských struktur, především SEL.
  • V české radikální (radikálnější) levici nejsou nyní jiné politické subjekty, které by roli představitele české levice mohly sehrát.
  • Česká SOCDEM je dobře ukotvena v socialistických evropských strukturách, ve Straně evropských socialistů a Masarykova demokratická akademie je členem FEPS (Nadace pro evropské progresivní studie, afilovaná k socialistické straně). To není negativní faktor pro českou radikální levici. Naopak to umožňuje širší spolupráci jako třeba v Evropském fóru, kdy se na něm podílí SEL, Transform, FEPS i evropská nadace afilovaná k frakci Zelených.
  • Pokud by KSČM se rozhodla hrát výraznější a viditelnější evropskou roli, pak se zdá, že jediná cesta vede přes SEL a posílení jejího postavení v této evropské straně cestou plného členství a zároveň požadování i potřebného vlivu na rozhodovací procesy v této straně (vč. vlivu na využívání finančních prostředků). Pokud KSČM má kritické výhrady k realitě EU, pak je možno je uplatnit prakticky jedině přes aktivní působení právě ve strukturách EU. A to i přes „nepřízeň, kterou vůči KSČM projevuje například vedení frakce The Left. To potvrzují i dlouhodobé zkušenosti z působení různých politických sil, které měly záměry reformovat či eliminovat různé aspekty EU.
  • Naopak, pokud by KSČM chtěla setrvat ve své „Splendid isolation“ (vznešené izolaci), z dlouhodobého hlediska by se váha marxistické české tradice postupně snižovala a tím by také snižovala možnost ovlivňovat levicové evropské procesy ze strany KSČM. Vytvářelo by to sice prostor pro další české levicové subjekty, které by tohoto uvolněného prostoru mohly využít, ale zatím se nejeví žádný z nich, který by tuto roli v kratším časovém horizontu mohl sehrát.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.