Jazzová neděle Jana Schneidera je ideální čas pro ponoření se do světa hudby, která stále inspiruje a překvapuje.
Na rozehřátí si dnes dovolím nabídnout Frankie Trumbauera a jeho orchestr ve svižné skladbě Riverboat Shuffle. Ten krásný kornet hraje Bix Beiderbecke, kapelník hraje na C melody saxofon, což bylo něco mezi alt- a tenorsaxofonem, klarinet hraje Don Murray a pěkně je slyšet též kytarista Eddie Lang. Šťávu tomu dodává bubeník Chauncey Morehouse. Nahráno téměř před sto lety, v roce 1927!
A takto hrál bubeník Jack DeJohnette v naprosto špičkové formě! Za pozornost stojí jeho „řeč těla“, naprosto klidná a úsporná, zejména s přihlédnutím k té bouři, kterou dokáže vyvolat – a není divu, ten hudební vtip, Ahmad The Terrible, věnovaný slavnému pianistovi Ahmadu Jamalovi, sám složil, a tak nejlépe ví, jak má vyznít. Jack DeJohnette‘s Special Edition na Festival Jazz de San Sebastián (1985) tvořili sopránsaxofonista Gregg Osby, tenorsaxofonista John Purcell, kontrabasista Rufus Reid a zázračný tubista Howard Johnson, který se předvedl velmi pozoruhodným sólem. Howard Johnson dokázal zahrát na tubu tóny, které podle hudebních teoretiků prostě v rozsahu tuby nebyly. Howard Johnson to vysvětlovat tím, že nebyl hudebně vzdělán, takže mu nikdo nevysvětlil, že se tyto tóny na tubu zahrát nedají. Nahrávka je to sice mizerná, ale dobrá hudba se vždycky prosadí!
Kdo by si chtěl to pěkné hudební téma poslechnout v jiném podání, ve zvukově perfektní podobě, nechť se zaposlouchá do hry srbského pianisty Vasila Hadžimanova. Jeho trio tvoří kontrabasista Martin Djakonovski a bubeník Alek Sekulovski, oba makedonského původu.
Zemřel Quincy Jones, producent, aranžér, skladatel a kapelník. V roce 1991 si splnil sen, když se mu podařilo přemluvit trumpetistu Milese Davise, aby se po letech jazz-rockového bloudění se vrátil k jednomu z nejvýznačnějších období jazzové historie, na němž se nesmazatelně podílel. Miles Davis & Quincy Jones Montreux 1991 je poslední nahrávkou Milese Davise před jeho smrtí. Je současně poctou Gilu Evansovi, a to v obrovském provedení dvou bigbandů, které daly parádně vyznět barevným škálám Evansových aranžmá z doby, kdy s Davisem nahráli slavné album Sketches of Spain. Nejsem jediný, kdo se domnívá, že Miles Davis tímto návratem potvrdil, co bylo v jeho hudební kariéře tím největším přínosem světové kultuře. Takzvaný cool jazz, který mnozí budou považovat za nutné doplnit pojmem „třetí proud“, kvůli souvislosti s vážnou hudbou, není na první poslech velmi atraktivní, avšak jakmile se posluchači „dostane pod kůži“, pak je jeho význam trvalý. Přeji pěkný poslech. Díky Quincy Jonesovi, RIP.